30 Cdo 1277/2015
Datum rozhodnutí: 31.08.2015
Dotčené předpisy: § 11 a 13 obč. zák., § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 1277/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalovanému F. Č. , zastoupenému Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C 36/2011, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. ledna 2015, č.j. 1 Co 47/2012-239, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. ledna 2012, č.j. 74 C 36/2011-115, výrokem I. zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal, aby se žalovaný zdržel písemných či slovních tvrzení o zneužívání funkce starosty obce B. žalobcem k prosazování jeho soukromých zájmů a jeho nezpůsobilosti výkonu zastávané funkce, jakož i výroků znevažujících a zesměšňujících jeho lidskou důstojnost a písemné či ústní projevy, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný na svůj náklad zveřejnil v regionální publikaci Bohuňovický zpravodaj vydávaný Obcí Bohuňovice, a to ve vydání nejblíže následujícím po nabytí právní moci rozsudku, a na veřejně přístupných webových stránkách www.bohunovice.org omluvu ve znění: OMLUVA starostovi obce . V publikaci Pohledy ročník XX., č. 4/2010 na straně 30 a 31 a na webových stránkách www.bohunovice.org byl zveřejněn můj příspěvek nadepsaný Školní facka by asi byla třeba! . V tomto svém příspěvku jsem napadl starostu obce pana J. P. tím, že jsem hodnotil jeho příspěvky slovy bezobsažná megalomanská spoušť banalit , či tuny balastu , označil jsem žalobce jako nezpůsobilého věcně seznamovat veřejnost s děním, z neschopností reflektovat události v nějakém kontextu tím, že není schopen oprostit článek od pragmatického a sobeckého dnes a tady a všudypřítomného já , dále jsem uvedl, že se jedná o moudra, která může plodit jen naprostý cynik a pitomec, dále jsem uvedl, že starostu k jeho počínání vedla jedna velmi bohuňovická vlastnost, totiž sklon chovat se jako hovado. Dále jsem uvedl byla by vhodná nějaká osvícená diktatura v této oblasti, která by byla provázena i tresty tělesnými, něco na způsob lámání kolem . Za toto protiprávní chování a zásah do práv na ochranu osobnosti se panu J. P. omlouvám. Výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci na náhradu nemajetkové újmy částku 150.000,- Kč podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v obecním zpravodaji POHLEDY č. 4/2010, ročníku XX, vydávaném Obecním úřadem Bohuňovice, byl zveřejněn článek žalovaného "Školní facka by asi byla třeba , kterou žalovaný reagoval na příspěvek starosty obce uveřejněný v tomtéž zpravodaji v čísle 3/2010 pod názvem Aktuálně . V článku žalovaného byly uvedeny výroky, obsažené ve výroku rozhodnutí. Na základě provedených důkazů, zejména výpovědi svědka M. P., dospěl soud k závěru, že v předmětném článku šlo o vyjádření hodnotícího úsudku, jímž byla posuzována kvalita argumentů použitých žalobcem v jeho článku, přičemž tato kritika argumentů žalobce nevybočila z mezí věcné konkrétní kritiky a byla co do svého obsahu i formy přiměřená. Soud prvního stupně tak neshledal důvod pro uveřejnění omluvy ani pro poskytnutí náhrady nemajetkové újmy.
K odvolání žalobce do zamítavého výroku na uveřejnění omluvy a souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. května 2012, č.j. 1 Co 47/2012-137, výrokem I. zastavil odvolací řízení o odvolání žalobce proti části odstavce II. výroku rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný na svůj náklad zveřejnil na veřejně přístupných webových stránkách www.bohunovice.org omluvu ve znění uvedeném ve výroku, výrokem II. rozsudek krajského soudu v napadené části odstavci II. výroku změnil tak, že žalovaný je povinen na svůj náklad jako zadostiučinění žalobci zveřejnit v regionální publikaci Bohuňovický zpravodaj vydávaný obcí Bohuňovice, a to ve vydání nejblíže následujícím po nabytí právní moci rozsudku, omluvu tohoto znění: OMLUVA starostovi obce . V publikaci Pohledy ročník XX., č. 4/2010 na straně 30 a 31 a na webových stránkách www.bohunovice.org byl zveřejněn můj příspěvek nadepsaný Školní facka by asi byla třeba! . V tomto svém příspěvku jsem napadl starostu obce pana J. P. tím, že jsem hodnotil jeho příspěvky slovy bezobsažná megalomanská spoušť banalit , či tuny balastu , označil jsem žalobce jako nezpůsobilého věcně seznamovat veřejnost s děním, z neschopností reflektovat události v nějakém kontextu tím, že není schopen oprostit článek od pragmatického a sobeckého dnes a tady a všudypřítomného já , dále jsem uvedl, že se jedná o moudra, která může plodit jen naprostý cynik a pitomec, dále jsem uvedl, že starostu k jeho počínání vedla jedna velmi bohuňovická vlastnost, totiž sklon chovat se jako hovado. Dále jsem uvedl byla by vhodná nějaká osvícená diktatura v této oblasti, která by byla provázena i tresty tělesnými, něco na způsob lámání kolem . Za toto protiprávní chování a zásah do práv na ochranu osobnosti se panu J. P. omlouvám. F. Č. Výrokem III. a IV. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se po zopakování důkazů přečtením článku žalobce Aktuálně a článku žalovaného Školní facka by asi byla třeba neztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný svým článkem nezasáhl do práva na ochranu osobnosti žalobce. Pravdivost tvrzení žalovaného o žalobci v předmětném článku nebyla podle odvolacího soudu prokázána.
Svoje rozhodnutí odvolací soud odůvodnil především odkazem na ustanovení § 11 a § 13 odst. 1 obč. zák. a čl. 17 odst. 1,2 a 4 Listiny základních práv a svobod s tím, že právo kritiky v posledně uvedeném článku Listiny musí respektovat rovnováhu mezi tímto právem a osobnostními právy konkrétního subjektu a nemůže překračovat určité hranice spojené s atributy demokratické společnosti. Zopakoval dokazování přečtením předmětného článku a konstatoval, že jeho posuzované výroky dosahují takové intenzity, že zasahují do práva na ochranu osobnosti žalobce a nebyly dané situaci přiměřené. Pokud žalovaný reagoval na úvodník starosty pod názvem Aktuálně , pak není jeho článek kritikou tohoto úvodníku, natož kritikou věcnou, oprávněnou a přiměřenou, článek postrádá jakoukoliv věcnost, jeho obsah je nestranné osobě těžko pochopitelný, je útočný, mající za cíl zesměšnit a dehonestovat osobu žalobce. Žalovaný tak zasáhl do práva na ochranu osobnosti žalobce (konkrétně do práva na jeho občanskou čest) a jako přiměřená mu byla uložena povinnost omluvit se žalobci a tuto omluvu zveřejnit v Bohuňovickém zpravodaji.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 3193/2012, kterým dovolání žalovaného zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dovolací soud konstatoval, že v souzené věci žaloba směřuje proti žalovanému, po němž žalobce požaduje satisfakci ve formě omluvy ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. K namítané vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to konkrétně, že soud prvního stupně nesprávně poučil účastníky, že věc podléhá režimu tiskového zákona, uvedl, že v tomto směru byli účastníci poučeni při odvolacím jednání, kdy však skutková tvrzení nedoplnili a další důkazy nenavrhli. Vytýkaná vada řízení se tak ve správnosti napadeného rozsudku odvolacího soud neprojevila. Dále uvedl, že v souzené věci bylo věcí soudů, aby na základě konkrétních okolností zvážily, zda sporné výroky žalovaného dosahují takové intenzity, že neoprávněně zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobce, či zda naopak jsou situaci přiměřené. Uzavřel, že odvolací soud se otázkou vztahu uplatněného práva na ochranu osobnosti s právem kriticky vyjadřovat své názory přiléhavě a zákonu odpovídajícím způsobem zabýval, přičemž skutkové okolnosti případu svědčí i o správnosti jeho závěru o opodstatněnosti žaloby.
Žalovaný se poté obrátil se svou stížnosti na Ústavní soud, který nálezem ze dne 20. května 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, výrokem I. konstatoval, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, č.j. 30 Cdo 3193/2012-184 a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2012, č.j. 1 Co 47/2012-137, bylo porušeno základní právo stěžovatele na svobodu projevu zakotvené v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Výrokem II. rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Vrchního soudu zrušil. Ve svém odůvodnění mimo jiné uvedl, že v posuzovaném případě dochází ke střetu dvou subjektivních ústavních práv, a to svobody projevu garantované čl. 17 Listiny, svědčící stěžovateli (žalovanému), a práva na ochranu osobnostních práv garantovaných čl. 10 Listiny, svědčící vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci). Na základě kritérií ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva konstatoval, že všechny sporné výroky pronesené stěžovatelem mají charakter hodnotících soudů a všechny se vztahují k hodnocení veřejného projevu místního politika, osoby veřejně činné. Všechny se také týkají ryze profesní sféry vedlejšího účastníka. Projev vedlejšího účastníka, ke kterému se kriticky vyjadřoval stěžovatel, se navíc zcela týkal otázek místní politiky, stejně tak kritická reakce stěžovatele mířila na osobu veřejně činnou, a to pouze v souvislosti s její veřejnou činností, resp. v úzké návaznosti na její veřejný projev rekapitulující úspěchy volebního období. Pokud jde o výroky stěžovatele jako bezobsažná megalomanská spoušť banalit, či tuny balastu apod., jde o subjektivní názor stěžovatele, podobně pokud jde o výrok, že by byla vhodná nějaká osvícená diktatura v této oblasti, která by byla provázena i tresty tělesnými, něco na způsob lámání kolem je zjevnou nadsázkou, která má za cíl taktéž vyjádřit určité hodnotící názory či postoje. Soudy nemohou být v takovýchto případech, resp. názorových polemikách, arbitry správnosti, relevance či vhodnosti uvedených názorů. Pokud jde o právo na soukromý život žalobce, Ústavní soud zdůraznil, že žádný z napadených výroků žalovaného neobsahuje skutkové tvrzení, které by uvádělo o žalobci nepravdivé údaje, či se svým obsahem jakkoli dotýkalo jeho soukromé či intimní sféry.
Naopak u výroků žalovaného, kdy uvedl na adresu žalobce, resp. jeho publikovaného článku, že se jedná o moudra, která může plodit jen naprostý cynik a pitomec . resp. že starostu k jeho počínání vedla jedna velmi bohuňovická vlastnost, totiž sklon chovat se jako hovado neshledal Ústavní soud závěry obecných soudů jako ústavně problematické. Výroky žalovaného již působí jako osobní samoúčelné urážky, jejichž intenzita není adekvátní ve vztahu ke kritizované skutečnosti. Jakkoli mohl žalovaný vnímat jako nežádoucí či nevhodnou skutečnost, že se žalobce zmínil o nemoci svého politického oponenta, nelze uvedené vyjádření považovat za způsobilé k natolik vulgární reakci, jak to učinil žalovaný.
Poté Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. ledna 2015, č.j. 1 Co 47/2012-239, výrokem I. zastavil odvolací řízení o odvolání žalobce proti části výroku II. rozsudku soudu, kterým byla zamítnuta žaloba v části, ve které požadoval zveřejnit omluvu v rozsahu: V tomto svém příspěvku jsem napadl starostu obce pana J. P. tím, že jsem hodnotil jeho příspěvky slovy bezobsažná megalomanská spoušť banalit , či tuny balastu , označil jsem žalobce jako nezpůsobilého věcně seznamovat veřejnost s děním, z neschopnosti reflektovat události v nějakém kontextu tím, že není schopen oprostit článek od pragmatického a sobeckého dnes a tady a všudypřítomného já , dále jsem uvedl, že byla by vhodná nějaká osvícená diktatura v této oblasti, která by byla provázena i tresty tělesnými, něco na způsob lámání kolem . Výrokem II. ve zbývající napadené části výroku II. rozsudek krajského soudu změnil takto: Žalovaný je povinen jako zadostiučinění žalobci na svůj náklad zveřejnit v regionální publikaci Bohuňovický zpravodaj vydávaný obcí Bohuňovice, a to ve vydání nejblíže následujícím po nabytí právní moci rozsudku omluvu tohoto znění: OMLUVA starostovi obce . V publikaci Pohledy ročník XX., č. 4/2010 na straně 30 a 31 a na webových stránkách www.bohunovice.org byl zveřejněn můj příspěvek nadepsaný Školní facka by asi byla třeba! . V tomto svém příspěvku jsem napadl starostu obce pana J. P. tím, že jsem uvedl, že se jedná o moudra, která může plodit jen naprostý cynik a pitomec, dále jsem uvedl, že starostu k jeho počínání vedla jedna velmi bohuňovická vlastnost, totiž sklon chovat se jako hovado. Za toto protiprávní chování a zásah do práv na ochranu osobnosti se panu J. P., omlouvám. F. Č. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového a odvolacího řízení. Odvolací soud se v tomto řízení již zabýval jen výroky žalovaného na adresu žalobce, které Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 1511/13 označil za nepřiměřené, zjevně překračující meze slušnosti. Jedná se o výroky žalovaného, kterými hodnotil příspěvek žalobce do periodika POHLEDY č. 23/2010 vydávaného obcí Bohuňovice slovy, že se jedná o moudra, která může plodit je naprostý cynik a pitomec , že žalobce k takovému počínání vedla jedna velmi bohuňovická vlastnost, totiž sklon chovat se jako hovado . Posuzované výroky žalovaného jsou hodnotícími úsudky žalovaného o činnosti a osobě žalobce, kterými byly překročeny meze věcné a konkrétní kritiky. Daná kritika vybočila z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle, neboť výroky žalovaného působí jako osobní, samoúčelné urážky, jejichž intenzita není adekvátní ve vztahu ke kritizované skutečnosti. Článek žalovaného v této části postrádá jakoukoliv věcnost, jeho obsah je nestranné osobě těžko pochopitelný, je útočný, mající za cíl zesměšnit a dehonestovat osobu žalobce. Těmito výroky tedy žalovaný zasáhl do práva na ochranu osobnosti žalovaného, výroky byla poškozena čest a důstojnost žalobce v rodině, v zaměstnání, mezi občany obce i ve společnosti a mezi přáteli. Jako přiměřenou formu zadostiučinění zvolil odvolací soud žalobcem navrhovanou omluvu uveřejněnou v Bohuňovickém zpravodaji, tedy způsobem, jakým byla veřejnost s urážlivými výroky žalovaného na adresu žalobce seznámena. K námitce žalovaného, že výrok rozhodnutí je nevykonatelný, neboť Bohuňovický zpravodaj odmítl již dříve požadovanou omluvu publikovat, uvedl, že žalobce v řízení nepožaduje plnění nemožné, ale zcela základní a zákonem preferovanou satisfakci morální, která odpovídá formě, v níž došlo k neoprávněnému zásahu žalovaného do osobnostních práv žalobce.
Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupcům žalobce i žalovaného dne 30. ledna 2015, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu žalobce podal dne 26. února 2015 dovolání, a to do výroku III. rozsudku odvolacího soudu a dne 30. března 2015 podal dovolání žalovaný do výroku II. téhož rozsudku.
Žalobce považuje své dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), neboť při řešení procesní otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. dovolací soud dosud takovou otázku neřešil. Jde o posouzení, zda v případě, že je žalobce úspěšný se svojí žalobou na ochranu osobnosti, kdy je mu přiznána morální satisfakce ve formě omluvy, je pro rozhodování o nákladech řízení z hlediska úspěšnosti žalobce podstatné, zda byl žalovaný povinen se omluvit za všechny požadované výroky nebo jen za některé. Žalobce se domnívá, že mu měly být přiznány náklady řízení před soudy všech stupňů a proto navrhuje, aby dovolací soud napadený výrok III. rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému rozhodnutí se závazným právním názorem.
Žalovaný považuje taktéž svoje dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. Domnívá se, že se odvolací soud opět odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když podle názoru žalovaného šlo u výroků na adresu žalobce o běžnou kritiku politika v reakci na text jeho uveřejněného článku, která nevybočila z mezí ještě věcné kritiky používané v politice a určité přiměřenosti v oblasti kritiky v politice. Odvolací soud neposoudil správně odpovědnost vydavatele za vydání obsah periodického tisku. Navíc upozorňuje, že po právní moci prvního rozsudku odvolacího soudu ve věci se snažil splnit povinnost uloženou mu v rozsudku a doručil omluvu vydavateli a dokonce uhradil celé jedno číslo časopisu, aby v něm mohla omluva vyjít. K uveřejnění omluvy však nedošlo. Z uvedených důvodů proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Zabýval se pak otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle dikce ustanovení § 237 o.s.ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem řešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Obecně lze říci, že těmto zásadám obsah podaných dovolání nevyhovuje, takže nemůže být odpovídajícím podkladem dovolacímu soudu, aby na jeho základě napadený rozsudek odvolacího soudu podrobil dovolacímu přezkumu.
Dovolací soud dále připomíná např. skutečnost, že ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
V případě dovolání žalobce, které směřuje proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, kterým žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem, neobsahuje takovou argumentaci, která by byla způsobilá zpochybnit zásadu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., podle níž měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Je pak zřejmé, že při porovnání výsledku daného sporu s původní žalobou, nelze dovodit, že by žalobce v tomto řízení měl plný úspěch. Nadto nelze přehlédnout skutečnost, že žalobce ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. zavinil, že dané řízení muselo být zastaveno (a to nikoliv např. pro chování žalovaného), a byl by jinak povinen hradit v tomto případě příslušné náklady řízení žalovaného. Kromě toho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím není rozhodnutím, které by s přihlédnutím k úpravě obsažené ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. přesahovalo limit 50.000,- Kč ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání žalobce, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání žalovaného pak obecně a bez jasné a přehledné konkretizace konstatuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zčásti otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nejsou vyřešeny a jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, přičemž mají být dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny jinak. V této souvislosti dovolací soud pro stručnost odkazuje na svůj výše uvedený výklad týkající se otázky zákonem vymezených předpokladů přípustnosti dovolání, kterým předmětné dovolání nevyhovělo.
Protože tedy i v tomto případě nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání žalovaného, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2015

JUDr. Pavel P a v l í k předseda senátu