30 Cdo 1275/2005
Datum rozhodnutí: 25.10.2005
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 175k odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1275/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobců:

1) B. G., 2) M. K., 3) J. K., 4) J. K., 5) J. F., všech zastoupených advokátkou, proti žalovanému: J. M., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 42 C 289/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2003, č.j. 51 Co 202/2003-226, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2003, č.j. 51 Co 202/2003-226, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25.2.2003, č.j. 42 C 289/99-196, určil, že závěť zůstavitele E. K., který zemřel 19.8.1996, ze dne 10.8.1996, jejíž stav a obsah byl zjištěn protokolem z 12.11.1996 č.j. 34 D 2491/96-16 je neplatná; rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; uložil žalovanému povinnost zaplatit na účet zdejšího soudu znalečné v částce 13.005,- Kč

a na nákladech znalečného 1.875,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Vycházel ze závěru, že žalobci prokázali, že allografní závěť ze dne 10.8.1996 je neplatná, neboť nebyly splněny náležitosti ustanovení § 38 o.z., kdy je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou .

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.9.2003, č.j. 51 Co 202/2003-226, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti závěti ze dne 10.8.1996, zůstavitele E. K., zemřelého dne 19.8.1996 , zamítl; uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 12.800,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet zástupce žalovaného; uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně náklady státu ve výši 14.880,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 4. Vycházel především ze závěru, že žalobci byli v tomto případě v dědickém řízení podle § 175k odst. 2 o.s.ř. odkázáni, aby svá dědická práva ve stanovené lhůtě uplatnili žalobou ; že tomuto požadavku odpovídá žalobní petit buď na určení, že žalobci jsou dědici

po zůstaviteli, nebo že žalovaný není dědicem po zůstaviteli ; že žalobci odkaz soudu v tomto smyslu nerespektovali ; že sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takové určení významné představují jen posouzení předběžné otázky a jejich dopad se může projevit pouze v důvodech rozhodnutí ; že nyní platný § 175k odst. 2 o.s.ř. neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného

na základě odkazu dědického soudu, bylo případně jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, byť by byla jinak významná pro posouzení dědického práva ; že s ohledem na to, co bylo uvedeno, nelze učinit jiný závěr než, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem, neboť jimi požadované určení nemůže mít pro řízení o dědictví po zemřelém zůstaviteli žádný význam, protože představuje pouze posouzení předběžné otázky .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že není zcela pochopitelné, z čeho soud dovodil nerespektování odkazu, když v odkaze není uvedeno, jaký druh žaloby má být podán, a je zcela bez jakýchkoliv pochybností skutečnost , že v případě úspěchu podané žaloby na neplatnost závěti by došlo k dědění ze zákona ; že je nepochopitelné, jak by v tomto případě mohlo být žalováno na to, že žalobci jsou dědici, když již v průběhu řízení docházelo ke změně okruhu žalobců a tedy navrhovaný petit by celou situaci nevyřešil ; že naléhavý právní zájem je zde zcela zřejmý, neboť není nutné již podávat další žalobu či činit jakýkoliv další úkon, kterým by práva žalobců musela být poté uplatněna ; že žalobci měli být poučeni, že žalobní petit, tak jak je uplatňován, má vady a v případě, že nedojde ke změně, bude muset být řízení zastaveno . Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde

o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení o dědictví po E. K., zemřelém dne 19.8.1996 (dále též jen zůstavitel ), vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2491/96, bylo usnesením ze dne 30.9.1998, č.j. 34 D 2491/96-36, B. G. (1. žalobkyně) a S. K., zemřelému dne 16.4.2001, jehož právními nástupci jsou 2. 5. žalobce, uloženo, aby ve lhůtě patnácti dnů od právní moci usnesení uplatnili svá dědická práva žalobou podanou

u Obvodního soudu pro Prahu 4 proti J. M. (žalovaný).

Podle ustanovení § 175k odst.1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.

Podle ustanovení § 175k odst.2 o.s.ř. závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.

Z ustanovení § 175k odst.1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva

pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví;

na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 175b, věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.

Vydání usnesení podle ustanovení § 175k odst.1 o.s.ř. je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí

o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v nesporném dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení § 175k odst.2 o.s.ř.. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva stanou nespornými . Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.

Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník podat. Vzhledem k tomu, že § 175k odst. 2 o.s.ř. umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení - v závislosti na konkrétní procesní situaci - žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí. Na rozdíl od právní úpravy dříve obsažené v § 18 zákona č. 95/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nyní platný § 175k odst. 2 o.s.ř. neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, byť by byla významná pro posouzení dědického práva.

Ve výroku usnesení podle § 175k odst. 2 o.s.ř. musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může prodloužit (§ 55 o.s.ř.), nemůže jí však prominout (§ 58 o.s.ř. a contr.). Vzhledem k tomu, že

s marným uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, je spojen následek, že soud (soudní komisař) pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice (§ 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.), musí být o prodloužení lhůty nejen požádáno, ale i rozhodnuto ještě

před uplynutím původně stanovené lhůty.

Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá, má to za následek, že soud (soudní komisař) - jak uvádí § 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř. - pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice . Uvedené v konkrétní situaci znamená, že dědic, který byl odkázán na žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli, přestává být účastníkem dědického řízení a soud (soudní komisař) pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tuto osobu. Byl-li dědic odkázán

na žalobu na určení, že jiný účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to, že

v dědickém řízení bude pokračováno i s osobou, jejíž dědické právo odkázaný účastník popíral.

Stejné právní následky, které jsou spojeny s tím, že odkázaný účastník nepodal žalobu, nastávají tehdy, jestliže žalobu sice podal, ale byla odmítnuta (§ 43 odst. 2) nebo o ní bylo řízení zastaveno (např. podle § 104 pro nedostatek podmínek řízení).

Žalobu, která je podána po uplynutí stanovené lhůty, musí soud zamítnout, neboť - jak výše uvedeno - po marném uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, soud (soudní komisař) pokračuje v řízení o dědictví bez zřetele na tohoto dědice (§ 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.).

Výše popsané důsledky toho, že odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (soud pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice ), nastanou ovšem pouze v případě, že usnesení, kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené ustanovením

§ 175k odst. 2 o.s.ř.

V posuzovaném případě výrok usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30.9.1998, č.j. 34 D 2491/96-36, vydaného v řízení o dědictví po zůstaviteli, požadavkům vymezeným ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř. nevyhovuje. I když

při formulaci tohoto výroku byla použita citace § 175k odst. 2 o.s.ř., tj. bylo dědicům uloženo, aby uplatnili svá dědická práva žalobou , není z něj jednoznačně patrno, jaká konkrétní žaloba má být žalobci podána.

Důsledky vyplývající z ustanovení § 175k odst. 2 věty třetí o.s.ř. (soud pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice ) proto - z důvodů výše uvedených - v dané věci nemohou nastat.

Žaloba podaná ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. není určovací žalobou ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Taková žaloba proto nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním zájmu. Tyto závěry ovšem platí opět pouze v případě, že žaloba splňuje požadavky vymezené ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř.; v opačném případě je na místě na žalobu klást požadavky vymezené ustanovením § 80 písm. c) o.s.ř., včetně povinnosti žalobce tvrdit

a prokazovat skutečnosti svědčící o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení (srov. Zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp.zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982).

Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li

na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn.

2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm.b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn.

3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit (srov. § 5, § 118a odst. 1, 3 o.s.ř.). Zamítne-li soud určovací žalobu

pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž žalobce o uvedené procesní povinnosti, poučí, zatíží tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2001, sp.zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 51, ročník 2002).

V případě, kdy usnesení, kterým byl účastník (dědic) v řízení o dědictví odkázán k podání žaloby, nesplňuje požadavky vymezené ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř.,

a žalobce podá žalobu, která není v souladu s ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř., je

na soudu, který o žalobě rozhoduje, aby žalobce poučil rovněž o náležitostech řádné žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. (§ 5 o.s.ř.). Toto poučení bude zpravidla tvořit logický celek s poučením již výše popsaným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, zveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 138, ročník 2005).

Z výše uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě odvolací soud vycházel ze správného závěru, že žalobci podaná žaloba nevyhovuje požadavkům vymezeným ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř.. Tím, že však žalobce nepoučil o náležitostech řádné žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., a v případě, že by žalobci neupravili žalobu tak, aby byla v souladu s ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř., o povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že mají naléhavý právní zájem

na požadovaném určení, a takového poučení se žalobcům nedostalo ani v řízení před soudem prvního stupně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu

i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. října 2005

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu