30 Cdo 1256/2009
Datum rozhodnutí: 27.01.2011
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.







30 Cdo 1256/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. J. K., zastoupené JUDr. Marií Hoffovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 33/1319, proti žalované Psychiatrické léčebně Bohnice, se sídlem v Praze 8 - Bohnice, Ústavní 91, o určení nepravdivosti údajů v lékařské zprávě, o povinnosti informovat lékaře o nepravdivosti údajů v lékařské zprávě a zákazu jejího využívání a o uložení povinnosti žalované podat písemnou zprávu Evropskému soudu pro lidská práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 79/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2008, č.j. 30 Co 310/2008-93, takto:


I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :




Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19. února 2008, č.j. 27 C 79/2004-53, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že lékařská zpráva PL v Bohnicích týkající se Ing. J. K., vypracovaná dne 7.4.1998, podepsaná prim. MUDr. M. M., CSc., a MUDr. M. Š., oš. lék., nazvaná zpráva ošetřujícímu lékaři, v částech doporučení k přijetí z DGF 220 porucha s bludy, důvod přijetí 4 léčebný, základní psych. diagnóza: VS paranoidní porucha osobnosti F 60.0 a závěr: VSF 60.0 paranoidní porucha osobnosti, obsahuje nepravdivé údaje.
Výrokem II. zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované vyrozumět MUDr. A. Č., závodní ordinace Ministerstva zdravotnictví, Praha 2, Palackého nám. 4 a MUDr. V. K., obvodní psychiatr, P. 8, o tom, že lékařská zpráva PL v Bohnicích ze dne 7.4.1998, nazvaná zpráva ošetřujícího lékaře, obsahuje nepravdivé údaje o psychickém zdravotním stavu žalobkyně, a tato zpráva nesmí být dále jinak využívána.
Výrokem III. zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované sdělit písemně Evropskému soudu pro lidská práva, Rada Evropy, F 67075 Štrasburk, CEDEX, ke stížnosti č. 17787/06-K. proti České republice, že lékařská zpráva PL v Bohnicích ze dne 7.4.1998, nazvaná zpráva ošetřujícímu lékaři, obsahuje nepravdivé údaje o psychickém zdravotním stavu žalobkyně, a tato zpráva již nesmí být dále jinak využívána.
Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. září 2008, č.j. 310/2008-93, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalované nedobrovolně hospitalizována v období od 10. 3. 1998 do 3. 4. 1998. Žalovaná vyhotovila dne 7. dubna 1998 Zprávu ošetřujícímu lékaři a chorobopis žalobkyně. Po doplnění dokazování dospěl i odvolací soud k závěru, že žalobkyně nemá na určení, že lékařská zpráva Psychiatrické léčebny Bohnice vypracovaná dne 7. dubna 1998 obsahuje nepravdivé údaje, naléhavý právní zájem. Především ve shodě se soudem prvního stupně má za to, že jde pouze o hypotetické úvahy žalobkyně, v čem všem by jí případně lékařská zpráva mohla bránit. Stejně tak nelze uzavřít, že by příp. vyhovění žalobě na určení přineslo žalobkyni pozitivní důsledky spočívající v tom, že by k předmětné zprávě nebylo přihlíženo a že by z ní do budoucna příslušní lékaři nevycházeli. Pokud jde o nemožnost získat v její situaci zaměstnání, poukazuje odvolací soud na to, že sama žalobkyně vypovídala o svých vážných zdravotních problémech, přičemž právo posuzovat zdravotní stav přísluší výhradně lékařům a nikoli soudům. V případě dalších výroků rozsudku soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že se svým charakterem jedná o výroky závislé na výroku o určení nepravdivých údajů v lékařské zprávě, přičemž žalobou požadované povinnosti nemají žádný právní podklad, takže nebylo možno žalobě ani v tomto rozsahu vyhovět.
Rozsudek odvolacího soudu byl zástupkyni žalobkyně doručen dne 24. října 2008, přičemž právní moci nabyl dne 27. října 2008.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně dne 19. prosince 2008 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Jako dovolací důvod uplatňuje námitku, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř./. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku existence naléhavého právního zájmu na určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., pokud podmínil přípustnost určovací žaloby pouze na případy, ve kterých již došlo k porušení práv. Tento výklad je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, že určovací žaloba je prostředkem, který má zásadně umožnit též poskytnutí preventivní ochrany. Má místo právě tam, kde její pomocí lze ovlivnit stav ohrožení či právní jistoty. Dovolatelka má za to, že obsah lékařské zprávy resp. jejich označených částí, ohrožuje její práva a postavení v právních vztazích v době rozhodování soudů již existujících. K odstranění právní nejistoty nelze dospět rozhodnutím jiného orgánu než soudu, neboť vyšetření současného zdravotního stavu žalobkyně nemůže eliminovat využití napadené zprávy včetně těch částí, které jsou nepravdivé. Domnívá se tedy, že prokázala naléhavý zájem na určovací žalobě a navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vázán obsahem dovolání konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. dovolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. března 1997, sp.zn. 3 Cdon 1338/96, rozsudek téhož soudu ze dne 11. ledna 2011, sp.zn. 21 Cdo 3820/2009). Jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. ledna 2011

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu