30 Cdo 1252/2014
Datum rozhodnutí: 28.05.2014
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/182/1998Sb.




30 Cdo 1252/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. J. H. , a b) Ing. R. H. , obou zastoupených JUDr. Pavlem Gatíkem, advokátem se sídlem Píšť 317, PSČ 747 18, proti žalované České republice Ministerstvo zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení 2.300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 343/2010, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2013, č. j. 54 Co 217/2013-89, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2013, č. j. 54 Co 217/2013-89, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 13. 6. 2012, č. j. 23 C 343/2010-58, uložil žalované povinnost zaplatit každému z obou žalobců částku 262.500,- Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení od 10. 1. 2011 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a II.). Ohledně zbývajících částek ve výši 887.500,- Kč se zákonnými úroky z prodlení od 10. 1. 20011 do zaplacení ve vztahu mezi žalovanou a každým z žalobců žalobu zamítl (výroky III. a IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že na základě realizace dvou staveb v obci V. v letech 1980 a1986, a to zatrubnění místní vodoteče a terénních úprav, byl ze strany obyvatel rodinného domu č. p. ve V. podán dne 24. 9. 1986 podnět bývalému ONV v Novém Jičíně k zaujetí stanoviska k uvedeným nepovoleným stavbám. Správní řízení o odstranění nepovolené stavby bylo v rozporu se zákonem zahájeno po dalších urgencích až v roce 1992 a trvalo až do 13. 3. 2007, kdy bylo rozhodnuto o dodatečném povolení stavby Ministerstvem zemědělství. Řízení tak trvalo 15 let a tuto délku prohlásil za nepřiměřenou i veřejný ochránce práv ve zprávě o výsledku šetření z 26. 1. 2007.
Soud prvního stupně věc posoudil dle ustanovení § 13 odst. 1 a 2, § 31a odst. 1, 2 a 3 podle zák. 82/1998 Sb. (dále již OdpŠk ) a dovodil, že žalobcům náleží zadostiučinění v penězích. Při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění vyšel z manuálu Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva Ministerstva spravedlnosti a základní částky 15.000,- Kč za první 2 roky řízení a stejné částky za každý rok řízení. Částku 210.000,- Kč (14 x 15.000,- Kč) pak zvýšil jednak o 15%, tj. o 31.500,- Kč z důvodu, že řízení mělo být zahájeno již v r. 1987, kdy bylo příslušnému správnímu orgánu z podnětu žalobců známo, že se jedná o neoprávněnou stavbu, žalobci činili vše pro co nejrychlejší postup správních orgánů v řízení a nečinili žádné obstrukce. Dále ji navýšil o 20%, tj. 42.000,- Kč s ohledem na význam předmětu řízení pro žalobce, poněvadž neoprávněná stavba se dotkla stavu jejich nemovitosti, s níž nemohli nijak nakládat, ani nic plánovat. Naproti tomu základní částku snížil o 10%, tj. 15.000,- Kč z důvodu složitosti řízení probíhajícího ve více stupních. Žalobě proto vyhověl co do částky 262.500,- Kč pro každého z žalobců, spolu s úroky z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnili (§ 14 OdpŠk). Jako nedůvodnou shledal námitku žalované o nedostatku aktivní legitimace žalobců, tak o nedostatku pasivní legitimace žalované s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010. Jako nedůvodnou shledal i námitku promlčení vznesenou žalovanou, když vyšel z toho, že v době podání žaloby (listopad 2010) byl dán právní stav rozsudkem Městského soudu v Praze z 27. 1. 2010, sp. zn. 6 Ca 109/2007, kterým se rušilo rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 13. 3. 2007 a správní řízení nebylo ukončeno. Následná změna tohoto právního stavu, kdy rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen rozhodnutím Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 14/2010-244, nemůže jít k tíži žalobců a je nutno vycházet ze stavu v době podání žaloby.
K odvolání žalobců a žalobkyně Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé (I. a II.) jen tak, že žalobu co do částky 161.700,- Kč s příslušenstvím pro každého ze žalobců zamítl, jinak v těchto výrocích a v zamítavých výrocích o věci samé (III. a IV) rozsudek potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, a z nich vyvozenými právními závěry, jen pokud jde o nedůvodnost námitky promlčení. Na výši přiměřeného zadostiučinění ovšem nahlížel odchylně:
S ohledem na extrémní délku správního řízení je podle názoru odvolacího soudu třeba za základní částku považovat 18.000,- Kč, což při 15 let trvajícím správním řízení, což učinili účastníci také nesporným, činí 252.000,- Kč (za první dva roky,- Kč a za každý další rok 18.000,- Kč). Poněvadž se jednalo o složité řízení, jehož účastníky byl velký počet osob a které probíhalo v několika stupních, upravil odvolací soud tuto částku jejím snížením o 10%, tj. 25.200,- Kč. Pokud se týká významu řízení pro žalobce, jakožto poškozené, ti výrazný zásah do jejich životní situace (např. rodinné neshody v důsledku dlouho trvajícího řízení, negativní vliv nepřiměřené délky na zdravotní stav apod.) netvrdili. Protože nejsou vlastníky ani spoluvlastníky předmětné nemovitosti, nemohli s ní nakládat právě z tohoto důvodu a nikoli z důvodu probíhajícího správního řízení. Existence sporné stavby ani samotné správní řízení neznemožňovalo péči o nemovitost, jejíž setrvalý stav podrobně popsali svědci slyšeni v řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C270/88. Pominout nelze ani to, že rodinný dům, který žalobci obývají, je na předmětnou kanalizaci napojen a využívá ji. Základní částku je proto na místě snížit o 30%, tj. 75.600,- Kč. Utrpěnou újmu a tudíž i výši zadostiučinění pak snižuje o dalších 20%, tj. 50.400,- Kč okolnost, že jde o sdílenou psychickou újmu více osob. Při zvážení všech okolností tohoto individuálního případu tak výše odškodnění u každého z žalobců činí 100.800,- Kč (252.000,- Kč 25.200,- Kč 75.600,- Kč 50.400,- Kč) .
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a žalovaná dovolání.
Žalobci jeho přípustnost dovozují zřejmě z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřují v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a napadené rozhodnutí rovněž závisí na vyřešení právních otázek, které by měly být dovolacím soudem posouzeno jinak.
V rozsáhlém dovolání žalobci především namítají zjevnou nepřiměřenost jim přiznané výše zadostiučinění. Odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, které řeší typově shodná správní řízení o odstranění nepovolené stavby, jež mají stejný okruh účastníků a srovnatelný význam předmětu řízení. V řízení předcházejícím citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu (jímž bylo dovolání odmítnuto) bylo účastníkům přiznáno za nepřiměřenou délku řízení 12 let zadostiučinění za každý rok řízení ve výši 26.325,- Kč, v tomto řízení za 15 let pouze 7.200,- Kč s tím, že tento zjevný nepoměr není podložen skutkovými okolnostmi. V tom spatřují porušení práva na stejné rozhodování ve stejných věcech a libovůli při aplikaci práva odvolacím soudem s poukazem na nález Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) ve věci sp. zn. III. ÚS 202/05. Dovolatelé dále argumentují tím, že odvolací soud ve svých úvahách při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nezohledňoval všechna kritéria uvedená v ustanovení § 31a OdpŠk, které je povinen i dle ustálené rozhodovací praxe zohledňovat. Odkazují na sjednocující stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Odvolací soud nevzal vůbec v úvahu postup orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) a chování poškozeného (§ 31a písm. c/ OdpŠk). Dále namítají, že hodnocení přiměřeného zadostiučinění dle kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk není v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodněno, což dovolatelé podrobili podrobnému rozboru. Namítají, že tento postup odvolacího soudu spočívající v nedostatečně vyložené a zdůvodněné argumentace vedoucí k neúplnosti a nepřesvědčivosti rozhodnutí, je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, s poukazem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03. Žalobci navrhli změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu v souladu s jejich žalobním návrhem, popřípadě zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky promlčení uplatněného nároku a otázky účastenství žalobců v předmětném správním řízení (jejich aktivní legitimace) s tím, že se jedná o otázky, které nebyly dosud dovolacím soudem řešeny. Nesprávné posouzení věci namítá žalovaná i v otázce stanovení výše přiměřeného zadostiučinění s tím, že je v rozporu s principy stanoviska občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále již sjednocující stanovisko ).
Pokud jde o otázku promlčení uplatněného nároku, žalovaná namítá, že soudy obou stupňů nesprávně dovodili, že v okamžiku podání předmětné žaloby správní řízení, jehož délka je důvodem k jejímu podání, probíhalo, když Městský soud v Praze zrušil rozsudkem ze dne 15. 11. 2009, sp. zn. 6 Ca 109/2007, vydaným ve správním soudnictví pravomocné rozhodnutí Ministerstva zemědělství (č. j. 44331/2006 16310, ze dne 13. 3. 2007). Ovšem tento rozsudek byl posléze zrušen rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 2 As 14/2010-244, a podle žalované se na něj hledí, jako by nikdy nebyl vydán. K tomu podotýká, že rozsudky Nejvyššího správního soudu mají účinky ex tunc , tedy k takto zrušeným rozhodnutím správních soudů nelze přihlížet, a to ani při posuzování právního stavu v okamžiku podání žaloby. Nezákonné rozhodnutí (v tomto případě zrušený správní rozsudek nemůže být základem pro vznik nároku či jiného práva v (dodatečné) lhůtě uplatnit již promlčené nároky na přiznání přiměřeného zadostiučinění. Ohledně aktivní legitimace žalobců žalovaná namítá, že ve správním řízení bylo s žalobci jako s účastníky jednáno, avšak z povahy institutu účastenství, vyplývá, že újma může vzniknout jen těm osobám, které skutečně splňují zákonem stanovené podmínky. K doložení těchto podmínek byli žalobci vyzvání dne 5. 5. 1994, avšak tato výzva zůstala nevyslyšena. Nadále bylo s účastníky jednáno toliko z praktických důvodů. Žalovaná k této argumentaci odkázala na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 9. 2013, č. j. 65 C 107/2010-139. K otázce stanovení výše přiměřeného zadostiučinění žalovaná namítá, že soudy obou stupňů posoudily tuto otázku v rozporu s principy sjednocujícího stanoviska. Jedná se zejména o stanovení základní roční částky a o posouzení dopadů velkého množství účastníků. Dále žalovaná argumentuje ve prospěch snížení stanovené výše přiměřeného zadostiučinění odvolacím soudem. Žalovaná navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci podali k dovolání žalované vyjádření, ve kterém dále argumentují k otázkám promlčení a aktivní legitimaci žalobců, tak jak je vymezila v dovolání žalovaná.
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) soud poté, co přihlédl k čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., a k čl. II bodů 2 a 3 zák. č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dovolání proti napadenému rozhodnutí projednal a rozhodl o něm ve znění občanského soudního řádu účinném do 31. 12. 2013.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání obou stran sporu proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami oprávněnými (účastníky řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.). Proto se dovolací soud dále zabýval přípustností dovolání účastníků.
Dovolací námitka žalované, týkající se promlčení uplatněného nároku z hlediska skončení doby promlčení, není důvodná. Stávající ustálená judikatura stojí na závěru, že co se týče skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (srov. např. sjednocující stanovisko a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009; uvedené stanovisko, jakož i v tomto rozhodnutí označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Námitka žalované, která se týká nesprávného posouzení účastenství žalobců v dotčeném správním řízení soudem, je taktéž nepřípadná. Zkoumání správnosti této právní otázky ve správním aktu nespadá do mezí, v nichž je soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn správní akt přezkoumávat. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/1996, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 11/2000, dovodil, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (srov. též R 9/1999).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalovaná dále brojí proti přiznané výši zadostiučinění, kterou odvolací soud posoudil v rozporu se sjednocujícím stanoviskem. Za přiměřené zadostiučinění by považovala poskytnutí nižší finanční částky, při správném posouzení kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) a více účastníků na jedné straně sporu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011). K otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4073/2011). V otázce snížení základního odškodnění o 55% nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. (nyní § 237 o. s. ř.), a daná otázka proto nečiní dovolání proti němu přípustným. Z části VI. sjednocujícího stanoviska je totiž zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50% nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť; lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce. V daném případě z hlediska vytýkaných kritérií odvolací soud snížil základní částku zadostiučinění o 30% a z hlediska kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného a o 20% ohledně kritéria více účastníků na jedné straně sporu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012., sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).
Dovolací soud proto konstatoval, že dovolání žalované nesplňuje předpoklady přípustnosti podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolací námitku žalobců, poukazující na zjevnou nepřiměřenost jim přiznané výše zadostiučinění, která je zřejmá z porovnání napadeného rozsudku odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010 (řešícího typově shodná správní řízení o odstranění nepovolené stavby, jež mají stejný okruh účastníků a srovnatelný význam předmětu řízení), dovolací soudu neshledal přípustnou z hlediska splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve shora citovaném usnesení jak vyplývá z jeho odůvodnění se totiž nezabýval přezkumem výše zadostiučinění ani posouzením právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, s odkazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.
Naopak dovolací soud shledal jak důvodnou dovolací námitku žalobců z hlediska splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., pokud nesouhlasí s tím, že se odvolací soud v rozporu se sjednocujícím stanoviskem nezabýval všemi kritérii uvedenými v ustanovení § 31a OdpŠk při stanovení výše zadostiučinění, což je esenciální z pohledu právního posouzení věci.
Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, dovolací soud přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
V rozsudku ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odůvodnění výše přiměřeného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení toho, jak soud k výsledné částce dospěl, neboť pouze tak budou rozhodnutí nižších stupňů o přiznání přiměřeného zadostiučinění reálně přezkoumatelná (srov. dále nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, bod. 20., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz). Těmto požadavkům jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu odvolací soud nevyhověl. V této části proto považuje dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu žalobců nesprávný a že řízení, jež mu předcházelo, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud dle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. května 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu