30 Cdo 1244/2006
Datum rozhodnutí: 25.05.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





30 Cdo 1244/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Ing. I. R., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené


u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 48/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 4. října 2005, č.j. 1 Co 209/2005-81, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. února 2005, č.j. 32 C 48/2003-64, výrokem I. žalované uložil zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen o.z. ) částku 10.000,- Kč. Výrokem II. žalobu co do částky 990.000,- Kč zamítl. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.


O odvolání žalobce, které směřovalo proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2005, č.j.


1 Co 209/2005-81, kterým zčásti tento výrok změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci další částku 90.000,- Kč, zatímco ve zbývající části tento výrok potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.


Odvolací soud vycházel při svém rozhodování z ustanovení § 13 odst. 2 a 3 o.z. Přihlédl k tomu, že k zásahu do osobnostních práv žalobce došlo údajem, že žalobce byl trestán, který byl uveden ve sdělení obvinění ze dne 16. prosince 1997, ve svodce z téhož dne, z jejíhož obsahu čerpal tiskový mluvčí Policie České republiky a v přípisu zaměstnavateli žalobce ze dne 20. dubna 1998. Odvolací soud dovozuje, že nepravdivý údaj o tom, že žalobce byl trestán, jej značně dehonestuje. Podle názoru odvolacího soudu je pak soudem prvního stupně přiznaná částka náhrady nemajetkové újmy žalobci příliš nízká, takže dostatečně nevyjadřuje závažnost vzniklé újmy na osobnosti žalobce. Bylo totiž nepravdivě uvedeno, že byl trestán, takže tím byla zcela popřena jeho bezúhonnost. Na intenzitě zásahu nemění nic skutečnost, že se tak stalo až poté, kdy již byl žalobce odvolán z funkce a bylo proti němu vedeno trestní řízení. Nepravdivý údaj z obsahu svodky čerpal i tiskový mluvčí Policie České republiky a tento údaj byl uveřejněn též v hlavní zpravodajské relaci TV N. dne 18. 12. 1997. Tak mohly být způsobeny negativní účinky z hlediska utváření názoru veřejnosti na žalobce. Tento údaj šířený prostřednictvím hromadného sdělovacího prostředku je objektivně způsobilý snížit čest, důstojnost a vážnost žalobce zcela mimořádným způsobem, a ve svých důsledcích tak ovlivnit negativní dopad předmětného údaje na jeho osobnost. Tomu podle názoru odvolacího soudu odpovídala částka v celkové výši 100.000,- Kč jako přiměřená náhrada vzniklé nemajetkové újmy.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 21. listopadu 2005, přičemž právní moci nabyl téhož dne.


Proti výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 900.000,- Kč, podal žalobce dne 19. ledna 2006 včasné dovolání. Jeho přípustnost odůvodňuje odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř., neboť se domnívá, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolání podává z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., když podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí


ve věci.


Žalobce se především domnívá, že nepravdivý údaj o způsobené škodě ve výši 750,000.000,- Kč, která měla údajně vzniknout jednáním žalobce, byl způsobilý zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby, a to v kontextu s dalšími lživě šířenými údaji o žalobci. Vadou řízení pak bylo, že odvolací soud v této souvislosti odkázal


na své předchozí usnesení v této věci, aniž by vyvodil závěr z toho, že soud prvního stupně z žalobcem tvrzeného porušení jeho práv neučinil žádný skutkový závěr. Žalobce je přesvědčen, že nepravdivé zveřejnění údaje o způsobené škodě 750,000.000,- Kč bylo neoprávněným zásahem do jeho osobnostních práv a bylo samo o sobě schopno vyvolat žalobcem tvrzené negativní následky, které jsou v příčinné souvislosti s nepravdivou informací o výši způsobené škody. Tato nepravdivá informace způsobila zcela zásadní snížení jeho důstojnosti a vážnosti ve společnosti a to jejím záměrným a účelným poskytnutím tisku.


Žalobce též mimo jiné napadenému rozhodnutí vytýká, že se vůbec nezabývá otázkou šíření údajů o vzniklé škodě, v souvislosti s jeho vzetím do vazby, když se domnívá, že nepravdivá informace ohledně způsobené škody zavinila, že byl nepochybně do vazby vzat. Šlo o citelný značně intenzivní zásah do osobnostních práv žalobce, který z objektivního hlediska byl způsobilý ve značné míře snížit jeho důstojnost a vážnost ve společnosti. Žalobce újmu na své osobnosti pociťuje právem, neboť v jeho postavení by ji tak pociťovala každá fyzická osoba. Následky tohoto zásahu existují dosud, když nedošlo k obnovení jeho původního pracovního zařazení, byl ukončen jeho kariérní postup, došlo k rozpadu rodiny, ke ztrátě odborné prestiže i k přetrhání řady pracovních a přátelských vazeb. Dovolatel proto navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými


i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dále se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu


- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).


Přípustnost dovolání ve věci není založena ustanoveními § 237 odst. 1 písm. a/


a b/ o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně sice předcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu (sp.zn. 32 C 48/2003-32), avšak v uvedené části bylo rozhodnuto shodně tak, že žaloba byla též zamítnuta.


Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle


§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.


Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se


od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení


a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/


a b/ o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. může být založena jedině v případě, že


v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení


§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., není ve většině případů (a tak je tomu i v souzené věci) z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.


ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. jde o důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne


26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004).


Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.


O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, však v posuzované věci nejde. Pokud totiž odvolací soud ve věci aplikoval ustanovení § 11 a § 13 o.z., nikterak se neodchýlil od ustálené judikatury vážící se k této právní problematice.


Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.


Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Jestliže občanský zákoník v § 13 odst. 2


za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích, pak zde nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení § 13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti,


za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Základem úvah podle § 136 o.s.ř. je proto seznání takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.


Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud při svém rozhodování k uvedeným zásadám, které opakovaně nalézají odraz v judikatuře Nejvyššího soudu při posuzování odůvodněnosti výše požadavku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích, přihlížel.


Pokud se týče námitky dovolatele, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce ze strany žalované došlo šířením údaje o škodě, která měla být způsobena ve výši 750,000.000,- Kč, pak odvolací soud v napadeném rozsudku odkázal na své předcházející usnesení ze dne 9. listopadu 2004, č.j. 1 Co 197/2004-53, v němž se s touto otázkou vypořádal. Připomněl zejména, že se jednalo o předběžně vyčíslenou škodu ve spojení s údajem o sdělení obvinění, které je výkonem zákonem uložené povinnosti orgánů činných v trestním řízení.


Z uvedených důvodů tedy není možno považovat napadené rozhodnutí


za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení


§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.


Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl


(§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., za situace, když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. května 2006


JUDr. Pavel Pavlík, v. r.


předseda senátu