30 Cdo 1243/2007
Datum rozhodnutí: 02.09.2008
Dotčené předpisy: § 37 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 1243/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně České republiky - Okresní soud ve Z., zastoupené advokátkou, proti žalované E. a. s. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 64/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 14. září 2006, č. j. 60 Co 218/2006 - 269, ve znění opravného usnesení ze dne 14. září 2006, č.j. 60 Co 218/2006-275, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 17. 11. 1999, domáhala, aby soud určil, že Česká republika - Okresní soud ve Z. je výlučným vlastníkem parcely st. č. 1/4 zastavěná plocha zapsané na LV č. 6015 pro katastrální území a obec Z. . Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 25. 2. 1994 byla mezi právní předchůdkyní žalované E., spol. s r.o, zastoupené J. Č., a Českou republikou - Okresním soudem ve Z., zastoupeným J. H., uzavřena smlouva o převodu nemovitosti , a to ideálních 22/25 označeného pozemku - zastavěná plocha s budovou na něm stojící; právní účinky vkladu vlastnického práva kupující k ideální části předmětného pozemku do katastru nemovitostí vznikly dnem 11. 4. 1994. Protože však k převodu vlastnictví národního majetku nebyla udělena výjimka vlády České republiky podle tehdy platných právních předpisů (zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky federálního ministerstva financí č. 119/1998 Sb., o hospodaření s národním majetkem), vyzvala žalobkyně žalovanou k uznání vlastnického práva k převedeným nemovitostem , k čemuž však nedošlo. V průběhu řízení pak žalobkyně upřesnila, že žalobu opírá o § 47 odst. 2 obč. zák., tj. určení vlastnického práva v důsledku zákonné domněnky odstoupení od smlouvy pro neudělení souhlasu příslušného orgánu, a dále uvedla, že smlouvu považuje za absolutně neplatnou z důvodu neurčitosti ujednání o kupní ceně a předmětu plnění .

Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 29. 6. 2001, č. j. 5 C 64/2000 - 86, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c)

o. s. ř. a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že předmětná smlouva ze dne

25. 2. 1994 je pro neurčitost a nesrozumitelnost podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná. Dovodil, že mělo-li by se jednat o smlouvu kupní, pak v ní nebyla určitě

a srozumitelně vyjádřena sjednaná kupní cena a způsob jejího zaplacení, a neurčitý

je i předmět převodu, když ve smlouvě není konkretizováno o jakou budovu, příslušenství, práva a povinnosti se jedná. I kdyby smlouva byla posuzována jako nepojmenovaná podle § 51 obč. zák., byla by i v takovém případě neurčitá, když postrádá určitost vzájemného vypořádání a určitost a srozumitelnost předmětu plnění . Tyto vady projevu způsobily podle okresního soudu neplatnost smlouvy ze zákona

od počátku a dodatky (č. 1 až 4), které k ní byly uzavřeny, jsou obsahově irelevantní.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 6. 2003, č. j.

47 Co 461/2001 - 121, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť závěr o neplatnosti smlouvy podle § 37 odst. 1 obč. zák. považoval

za předčasný. Za pomoci výkladového pravidla uvedeného v § 35 odst. 2 obč. zák. dovodil, že z kontextu jednotlivých článků smlouvy je zcela zřejmé, že úmyslem stran bylo převést ideálních 22/25 parcely č. 1/4 v k.ú. Z., neboť budova na ní byla určena k asanaci, a že závěr o neurčitosti rozsahu protiplnění , jež má být podle smlouvy poskytnuto žalovanou, není možno z dosud provedených důkazů vyvodit. Poukázal

na to, že z čl. III. smlouvy sice vyplývá, že protiplněním měla být asanace stávající budovy a výstavba nové budovy na předmětném pozemku podle projektu architektonicko-stavebního ateliéru T. ze září 1992 , s nímž byly obě strany seznámeny, avšak toto ujednání by bylo určité pouze v případě, že citovaným ateliérem byl v září 1992 vytvořen jen jediný projekt na výstavbu nové budovy, z něhož by bylo zřejmé, do jakého stadia rozestavěnosti má být stavba provedena. V této souvislosti odvolací soud dále uvedl, že požadavku uvedenému v § 46 odst. 2 věta druhá obč. zák. by bylo vyhověno i v případě, kdy účastníci nepoužili formulaci např. který

je nedílnou součástí této smlouvy apod., ale i tehdy, bylo-li by z celkového kontextu smlouvy zřejmé, že vůlí a úmyslem účastníků bylo existující listinu (dokument) učinit součástí smlouvy. Soudu prvního stupně uložil, aby dokazování doplnil dalšími listinnými důkazy, a poté, aby platnost ujednání o protiplnění znovu posoudil, a aby

se zabýval i dalšími žalobkyní tvrzenými důvody neplatnosti smlouvy.

Okresní soud v Kroměříži po doplnění dokazování v naznačeném směru rozsudkem ze dne 4. 2. 2005, č. j. 5 C 64/2000 - 178, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Dospěl k závěru, že předmětná smlouva

je dostatečně určitá, a neshledal ani její rozpor se zákonem č. 92/1991 Sb.,

o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, neboť v daném případě nebylo nutné žádat o udělení výjimky, když předmětnou smlouvou docházelo k úplatnému převodu vlastnického práva k pozemku určenému podle územně plánovacích dokumentů k připojení k pozemku ve vlastnictví jiného právního subjektu pro investiční výstavbu [§ 14 odst. 1, odst. 4, odst. 8 písm. e) vyhlášky č. 119/1998 Sb., o hospodaření s národním majetkem)].

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 18. 8. 2005, č. j. 60 Co 140/2005 - 217, rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost a nedostatek důvodů zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby se zabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení i z pohledu platné judikatury (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 756/97, sp. zn. 22 Cdo 534/2002).

Poté Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 7. 4. 2006, č. j. 5 C 64/2000 - 250, žalobu opět zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky

a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 25. 2. 1994 byla mezi právní předchůdkyní žalované E., spol. s r.o, zastoupenou J. Č., a Českou republikou - Okresním soudem ve Z., zastoupeným J. H., uzavřena smlouva o převodu nemovitosti , v jejímž čl. II. se uvádí, že Česká republika - okresní soud ve Z. - touto smlouvou převádí id. 22/25 pozemku parc. č. 1/4 s celou budovou na něm stojící, se všemi právy a povinnostmi, se vším příslušenstvím v tom stavu, v jakém se dnešního dne nachází, do vlastnictví společnosti E., která uvedený vlastnický podíl přijímá a zavazuje se, že do doby, než bude na pozemku vystavena a zkolaudována nová budova, pozemek nepřevede na nikoho jiného . Podle čl. III. smlouvy strany současně uzavřely smlouvu o výstavbě nové budovy na uvedeném pozemku parc. č. St. 1/4, a to dle projektu architektonicko-stavebního ateliéru T. ze září 1992 tak, že ideálních 22/25 této budovy bude ve vlastnictví E. a ideální 3/25 ve vlastnictví okresního soudu, přičemž jako protiplnění za shora uvedený převod ideálních 22/25 pozemku parc. č. 1/4 a budovy na něm stojící se společnost E. zavazuje provést celou výstavbu budovy výlučně svým nákladem, jakož

i asanaci staré budovy . Z čl. VII. smlouvy pak vyplývá, že strany navrhly, aby jako vlastník ideálních 22/25 pozemku parc. č. 1/4 v k.ú. Z. byla zapsána E., s. r. o. Z rozhodnutí o umístění stavby vydaného Úřadem města Z., stavebním úřadem dne 1. 6. 1992, č. j. SÚ-UmZ-2344/92/Úr č. 340/Z., bylo dále zjištěno, že na pozemcích parc. č. 1/1, 1/3 a 1/4 v k.ú. Z. bylo povoleno umístění stavby I. b. Z., a ze stavebního povolení Úřadu města Z., stavebního úřadu ze dne 30. 10. 1997, č. j. SÚ3654/97/Ji/Sv, že byla povolena přístavba stávajícího objektu Okresního soudu ve Z. na pozemcích č. 1/4, 1/1 a 1/3 v k.ú. Z., která je druhou etapou stavby peněžního domu v S. u. ve Z. Soud prvního stupně smlouvu ze dne 25. 5. 1994 posoudil podle § 51 obč. zák. a v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu dovodil, že smlouva je dostatečně určitá

a srozumitelná, že jejím předmětem byl převod spoluvlastnického podílu k pozemku

p. č. 1/4 v k.ú. Z. (ve výši 22/25) za úplatu, spočívající ve vybudování díla-přístavby; vzhledem k existenci jediného zpracovatele projektu, je také dostatečně určitě specifikováno protiplnění . Dále dovodil, že k převodu pozemku nebylo nutné udělení výjimky podle § 35 vyhlášky č. 119/1988 Sb., neboť se jednalo o převod vlastnictví podle § 14 odst. 8 písm. e) této vyhlášky. Protože předmětná smlouva je platná, neboť splňuje všechny náležitosti obsažené v občanském zákoníku, ve vyhl. č. 119/1988 Sb.

a v zákoně č. 91/1992 Sb., v tehdy platném znění, nejsou podle okresního soudu splněny podmínky pro odstoupení od smlouvy podle § 47 odst. 2 obč. zák. a není ani dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.

Poté, co žalobkyně upřesnila petit žaloby, Krajský soud v Brně, pobočka

ve Zlíně, k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. 9. 2006, č. j. 60 Co 218/2006 - 269, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 9. 2006, č. j. 60 Co 218/2006 - 275, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně Česká republika je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 1/4 zastavěná plocha, zapsaného na LV č. 6015 pro obec

a k.ú. Z., s právem hospodaření Okresního soudu ve Z., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., který je dán již žalobkyní tvrzenou existencí rozporu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a stavem právním. Odvolací soud posoudil smlouvu o převodu nemovitostí ze dne 25. 2. 1994 jako neplatnou podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť je nesrozumitelná a neurčitá, a podle § 39 obč. zák. z důvodu,

že předseda Okresního soudu ve Z. ji nebyl oprávněn za žalobkyni uzavřít. S odkazem na § 40 odst. 1, § 46 odst. 1, 2 obč. zák. a na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výkladu právních úkonů podle § 35 odst. 2 obč. zák. dovodil, že ze smlouvy především nelze zjistit, zda jí měl být převáděn pouze spoluvlastnický podíl k pozemku nebo i budova na něm stojící, a zda se převádí celá budova či jen spoluvlastnický podíl na ní (viz články I., II., VII. smlouvy). Rovněž označení budovy ve smlouvě je uvedeno v rozporu s § 5 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb., neboť absentuje údaj o čísle popisném či evidenčním, a pokud neměla žádné z nich přiděleno, měla smlouva obsahovat způsob využití budovy. Navíc je pochybné, zda budova na předmětném pozemku byla samostatnou věcí, když z projektové dokumentace vyplývá, že se jednalo pouze o přístavbu k budově hlavní, na niž byla napojena a byla její součástí; z tohoto pohledu je potom neurčité, zda předmětem převodu měla být i budova hlavní. Rovněž v části o protiplnění (viz čl. III. smlouvy), které měla poskytnout žalovaná, je smlouva neurčitá, neboť není zřejmé, co vlastně má být předmětem spoluvlastnictví; podle projektové dokumentace měla být nová výstavba budovy banky realizována na pozemcích parc. č. St. 1/1, St. 1/3, St. 1/4 v k.ú. Z., avšak smlouva hovoří jen o budově na pozemku par. č. St. 1/4, takže ze smlouvy nelze zjistit, zda podílové spoluvlastnictví mělo vzniknout i k nově postavené budově banky či nikoliv. Pokud se týká přístavby budovy soudu, je zřejmé, že tato navazuje na budovu hlavní a není samostatnou stavbou, ale součástí hlavní budovy soudu. Potom není možné, aby smluvní strany nabyly spoluvlastnictví pouze k přístavbě soudu, která není samostatnou věcí. Mělo-li spoluvlastnictví být účastníky smlouvy nabyto k celé budově soudu, tedy i budově hlavní, nelze v tomto ohledu ze smlouvy dovodit, že by byla předmětem převodu spoluvlastnického podílu. Podle § 39 obč. zák. je pak smlouva neplatná z důvodu, že předseda Okresního soudu ve Z. ji nebyl oprávněn za Českou republiku uzavřít, neboť podle § 24 odst. 1 písm. b) zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, předseda okresního soudu vykonává státní správu okresního soudu tím, že zajišťuje chod okresního soudu pro stránce hospodářské, materiální a finanční. Krajský soud dovodil, že oprávnění nakládat s nemovitostmi státu, ke kterým mají soudy právo hospodaření, bylo dáno Ministerstvu spravedlnosti, jak to vyplývá z § 21 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, podle kterého ministerstvo vykonává státní správu okresních, krajských a vrchních soudů a Nejvyššího soudu tím, že zajišťuje chod soudů po stránce finanční a hospodářské, zejména tím, že zajišťuje financování a materiálně-technické zásobování soudu, plní úkoly vyplývající z práva hospodaření s národním majetkem a provádí revize hospodářské činnosti soudu. Byl-li tedy předmětný pozemek podle výpisu z katastru nemovitostí ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření Okresního soudu v Z., mělo při uzavírání smlouvy vystupovat za stát Ministerstvo spravedlnosti. Krajský soud uzavřel, že je-li uzavřená smlouva podle § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák. absolutně neplatná, je žalobkyně stále vlastnicí předmětného pozemku.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že v prvním kasačním rozhodnutí vyslovil odvolací soud názor, že předmět smlouvy a tudíž i projev vůle účastníků byl ve smlouvě vyjádřen určitě a srozumitelně, a tímto názorem také zavázal okresní soud, a v napadeném rozhodnutí naproti tomu dospěl k závěru, že předmětná smlouva je neplatná. Z toho dovozuje, že původně vyslovený názor odvolacího soudu omezil důkazní i rozhodovací činnost soudu prvního stupně a že za této situace nemohl odvolací soud ve věci rozhodnout tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, nýbrž měl rozsudek okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, aby ohledně předmětu smlouvy doplnil dokazování o vyjádření přímých účastníků a autorů smlouvy, jak bylo navrhováno v průběhu předchozího řízení. Pokud tak odvolací soud nepostupoval, nebyla podle dovolatelky zachována zásada dvojinstančnosti řízení . Z hlediska právního posouzení věci dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti předmětu smlouvy, a namítá, že z jejího obsahu, zejména z kontextu čl. II., III., a VII. jasně vyplývá, že úmyslem stran bylo převést pouze ideální podíl

ve výši 22/25 na předmětném pozemku, a nikoliv budovu, neboť na ni byl vydán demoliční výměr, v důsledku čehož přestala právně existovat a nemohla být tedy předmětem smlouvy, zvlášť za situace, kdy jako protiplnění byla ujednána právě demolice stavby. Za správný pak dovolatelka nepovažuje ani názor odvolacího

soudu, že popis budovy byl ve smlouvě uveden v rozporu s § 5 odst. 1 písm. c)

zák. č. 344/1992 Sb., a v této souvislosti poukazuje na výpověď svědka H., který uvedl, že budova neměla přiděleno číslo popisné ani evidenční. Dále žalovaná uvedla, že předmětná smlouva byla zpracována představiteli vedení Krajského soudu v Brně, že v budově tohoto soudu byla také podepsána, a to se souhlasem a vědomím Ministerstva spravedlnosti i vedení Krajského soudu v Brně na základě delegované pravomoci, což zákon nezakazoval . Pokud tedy odvolací soud dospěl bez jakéhokoliv dokazování k závěru, že smlouva byla podepsána osobou neoprávněnou ve smyslu zákona č. 463/1991 Sb., vychází jeho rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, poněvadž dokazování ohledně kompetence k podpisu, popř. ohledně delegování pravomoci k podpisu nebylo vůbec prováděno. Jedná se o zcela novou skutečnost, ke které nebyli vyslechnuti ani přímí účastníci a signatáři smlouvy ani tehdy odpovědní zástupci Ministerstva spravedlnosti, popř. krajského soudu jako autoři smlouvy . Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné podle § 243b odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,

že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení při splnění zákonné podmínky zastoupení advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu

lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)

a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vázanost dovolacího soudu ve smyslu citovaného ustanovení znamená, že dovolací soud smí přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu jen z důvodu uvedeného v dovolání. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z dovolacích důvodů byl uplatněn,

ale především v tom, jak byl dovolací důvod obsahově vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Zpochybnil-li dovolatel v dovolání jen některou

z právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není dovolací soud oprávněn při přezkoumání správnosti právního názoru odvolacího soudu řešit jinou než označenou právní otázku.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně

jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozhodnutí odvolacího soudu je především - založeno na závěru, že předmětná smlouva ze dne 25. 2. 1994 je neurčitá a nesrozumitelná a tudíž podle § 37 odst. 1

obč. zák. neplatná, když ani za pomoci výkladového pravidla uvedeného v § 35 odst. 2 obč. zák. není objektivně seznatelné, co bylo předmětem převodu, tedy zda jím byl ideální spoluvlastnický podíl ve výši 22/25 na označeném pozemku, či též budova - přístavba soudu na něm stojící.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Sankce neplatnosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejasný jeho obsah, to jest,

když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit,

a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 1 obč. zák.) Jde-li (jako v případě smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitosti) o právní úkon, pro který

je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je projev vůle zaznamenán. Nestačí tedy, je-li smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to objektivně seznatelné osobám, které účastníky smlouvy nejsou [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 15, pod č. C 1075, nebo rozsudek

ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Odo 512/2000, publikovaný tamtéž pod č. C 1108]. Judikatura tedy vychází ze zásady, že u písemných právních úkonů, které jsou

při nedodržení této formy neplatné podle § 40 odst. 1 obč. zák., musí být z jejich písemného znění každému zřejmé, co je jejich předmětem. Možno je též poukázat

na rozsudek ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 9/2000 pod č. 94, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě. Je-li písemná smlouva o převodu nemovitosti objektivně neurčitá, je neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu. (Srov. též rozsudek téhož soudu ze dne

14. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/99, v němž Nejvyšší soud zaujal názor,

že pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitosti je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě.)

Dovolatelka namítá, že z obsahu smlouvy ze dne 25. 2. 1994, zejména z kontextu jejích čl. II., III., a VII. vyplývá, že úmyslem stran bylo převést pouze ideální podíl předmětného pozemku ve výši 22/25, a nikoliv budovu, neboť na ni byl vydán demoliční výměr, v důsledku čehož přestala právně existovat a nemohla být tedy předmětem smlouvy, zvlášť za situace, kdy jako protiplnění byla ujednána právě demolice stavby. Tento názor nelze považovat za správný. Byť se v čl. VII. smlouvy uvádí, že tato smlouva nabude účinnosti dnem provedení vkladu na Katastrálním úřadě ve Z., který zároveň pro obec a k.ú. Z. založí nový list vlastnictví s tímto zápisem: v části A: E., spol. s r. o., k 22/25, Česká republika - okresní soud ve Z. k 3/25, a v části B: pozemek p. č. 1/4, je naproti tomu v čl. I. uvedeno, že Česká republika - okresní soud ve Z. je vlastníkem pozemku p. č. 1/4 a na něm stojící budovy-přístavby soudu a že tyto nemovitosti mají podle znaleckého posudku hodnotu , v čl. II. že Česká republika - okresní soud ve Z. - touto smlouvou převádí id. 22/25 pozemku parc. č. 1/4 s celou budovou na něm stojící, se všemi právy a povinnostmi, se vším příslušenstvím v tom stavu, v jakém se dnešního dne nachází, do vlastnictví společnosti E., která uvedený vlastnický podíl přijímá , a v čl. III. jako protiplnění za shora uvedený převod ideálních 22/25 pozemku parc. č. 1/4 a budovy na něm stojící se společnost E. zavazuje provést celou výstavbu budovy . Již na základě uvedeného se lze plně ztotožnit s vyčerpávající argumentací odvolacího soudu, že ze smlouvy nelze ani za pomoci výkladového pravidla uvedeného v § 35 odst. 2 obč. zák. zjistit, zda smlouvou měl být převáděn pouze spoluvlastnický podíl k pozemku nebo i budova na něm stojící, a zda se převádí celá budova či jen spoluvlastnický podíl na ní. Přitom není rozhodné, že bylo vydáno rozhodnutí o odstranění stavby ( demoliční výměr ), které počítalo s demolicí stavby, nýbrž rozhodující je, zda stavba fyzicky existuje. Nebyla-li zbourána (demolována) a tudíž fyzicky nezanikla, byla věcí způsobilou převodu (v posuzované věci bylo prokázáno, že v době uzavření sporné smlouvy budova-přístavba soudu

na pozemku p.č. 1/4 stála, tedy fyzicky existovala, což dokládá i ujednání obsažené

v čl. III. smlouvy, že právní předchůdkyně žalované se mimo jiné zavázala provést asanaci staré budovy). Vydáním rozhodnutí o odstranění stavby se na její podstatě ničeho nezměnilo a samotným tímto rozhodnutím charakter věci nepozbyla

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 104/97).

Dále dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který spočívá v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří

na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem

pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení

§ 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.

Skutkové zjištění odvolacího soudu, že smlouvu ze dne 25. 2. 1994 podepsal

za Českou republiku tehdejší předseda Okresního soudu ve Z. J. H., má oporu v provedeném dokazování, neboť to vyplývá z textu této smlouvy, jejíž fotokopie je založena ve spise a která podle obsahu spisu souhlasí s předloženým originálem. K námitce dovolatelky, že smlouva byla jmenovaným podepsána se souhlasem a s vědomím Ministerstva spravedlnosti i vedení Krajského soudu v Brně na základě delegované pravomoci , dovolací soud při svém rozhodování nemohl přihlédnout, neboť jde o novou skutečnost, jak ostatně sama dovolatelka v dovolání uvedla, která nebyla tvrzena před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení a kterou v dovolacím řízení uplatnit nelze (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.), neboť účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

Důvodná není ani námitka dovolatelky, že by řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci

[§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], spočívající v porušení zásady dvouinstančnosti řízení.

K tomu je třeba uvést, že k porušení zásady dvouinstačnosti řízení by mohlo dojít, kdyby odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž

by byly splněny podmínky pro tento postup. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněného pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Odvolací soud

by porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, pokud by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu na těchto skutkových zjištěních založené by tak bylo rozhodnutím vydaným v prvním stupni. V daném případě však odvolací soud ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vycházel

a na stejném skutkovém základě dospěl k odlišnému právnímu názoru [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; nedošlo tedy k porušení zásady dvouinstančnosti řízení.

Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a)

a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a protože uplatněné dovolací důvody uvedené v § 241a

odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. nebyly naplněny, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně má s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 10.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), a snížená podle § 18 odst. 1 vyhlášky na polovinu],

a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.300,- Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. září 2008

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu