30 Cdo 1231/2011
Datum rozhodnutí: 12.12.2012
Dotčené předpisy: § 11 obč. zák., § 13 obč. zák.




30 Cdo 1231/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně H. V. , právně zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Chýně, Západní 449, proti žalované BAUER MEDIA, v.o.s., se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Moulíkova 3286/1b, identifikační číslo organizace 49709968, právně zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská 52, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 131/2008, o ochranu osobnosti s návrhem na přiznání nemajetkové újmy ve výši 2,100.000,- Kč, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2010, č.j. 1 Co 101/2010-150 , takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2010, č.j. 1 Co 101/2010-150, se v odstavci II. výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrzen a dále v odstavci II. ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (dále jen soud prvního stupně ) uložil dne 6. října 2009, č.j. 34 C 131/2008-117, povinnost žalované zaplatit částku 150.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále zamítl, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni dalších 1,950.000,- Kč. Současně určil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 34.367,47 Kč.
Soud prvního stupně spatřoval zásah do osobnostních práv žalobkyně v článcích publikovaných ve dnech 21. 8. 2008 a 9. 10. 2008, jenž jsou vydávány žalovanou jakožto vydavatelkou týdeníku Pestrý svět. První článek byl nazvaný Bezcitná panička! H. V. nechala umírat svoji fenku opuštěnou , jehož uveřejnění předcházela reklamní kampaň v televizi NOVA se slovním doprovodem Zděšení! H. V. Veterinář promluvil: Utrápila svého psa . V tomto článku bylo uvedeno, že žalobkyně nechala umírat svoji fenku opuštěnou, že stará a nemocná jí začínala být na obtíž, tak ji nechala na pospas cizím lidem, že dovolená v Turecku a koncerty u nás i v zahraniční jsou jí přednější než zdraví její psí společnice, že to vypadá, že na její smrti má svůj podíl viny, neboť fenka skončila jako pokusný králík a místo toho, aby ji svěřila do péče odborníka, ji svěřila nezkušenému veterináři a fence se nedostalo potřebné lásky a péče. V druhém článku H. V. odložila štěně se uvádí, že se žalobkyně rychle nabažila nového psa a následně odjela na dovolenou, zatímco psa odložila ke své právničce, a neblahý osud, který postihnul posledního pejska, čeká i nové štěně. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně je osobou veřejného zájmu, a že poskytla médiím (deník AHA) informace týkající se její fenky (tj. že byla chápána jako člen rodiny, žalobkyně těžce nesla její zdravotní obtíže a řešila je nákladnou léčbou, že veterinář jim byl doporučen jako odborník, a že velmi těžce nesla smrt svého psa). Proto soud prvního stupně dovodil, že články nepopsaly objektivní informace o skutečném stavu, že označovali žalobkyni jako bezcitnou paničku a že nový pes dopadne jako ten předchozí, a současně přihlédl k tomu, že žalobkyně musela vyhledat psychiatra a dát se dohromady . Došlo tak k neoprávněnému zásahu do cti, jména a zdraví žalobkyně, a byly tak splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, přičemž u její výše přihlédl ke stylu článků, využití jména žalobkyně k reklamě, k dlouhotrvajícímu negativnímu zájmu žalované o žalobkyni. Přihlédl i k tomu, že žalobkyně i její manžel zpřístupnili tuto část soukromí médiím, ale to pouze selektivně, a tudíž sami přispěli k neúplnosti a nepřesnosti daných informací, a že žalobkyně sice nechávala fenku u cizích lidí, ale v době jejích zdravotních problémů skutečně pobývala v zahraničí a jezdila na pracovní cesty.
Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ) dne 9. listopadu 2010, č.j. 1 Co 101/2010-152, změnil rozsudek soudu prvního soudu tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 150.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek potvrdil a rozhodnul o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že žalobkyně je osobou veřejného zájmu, a že není povinna snášet nepravdivé a pravdu zkreslující, dehonestující informace o své osobě. Odvolací soud zdůraznil, že články vykreslují žalobkyni jako zavrženíhodnou osobu, která může za smrt svého psa, a připomíná to v souvislosti s pořízením nového psa. Odvolací soud proto dospěl k názoru, že sporné články zasáhly do vážnosti a důstojnosti žalobkyně a zvýšil přiznanou náhradu nemajetkové újmy na celkovou výši 300.000,- Kč. Výši náhrady odvolací soud zdůvodnil vzhledem k užitým formulacím, že je žalobkyně označena za bezcitnou a zavrženíhodnou osobu a k tomu, že články měly dopad na její psychiku, takže musela vyhledat odbornou lékařskou pomoc, a že informace poskytnuté médiím byly učiněny proto, aby předešly následným možným spekulacím. Soud dále přihlédnul k tomu, že žalobkyně v době zdravotních potíží svého psa pracovala a ani ji nelze klást k tíži, že byla i na dovolené, a dále k tomu, že byly informace uveřejněny v celostátním periodiku, kdy se článek netýká její pěvecké kariéry či jiné společenské činnosti. Následně odvolací soud přihlédl i k reklamě na publikaci periodika, která byla vysílána na televizní stanici NOVA, v níž žalovaná úmrtí psa žalobkyně využila ke zvýšení prodeje svého týdeníku.
Proti tomuto rozhodnutí, konkrétně do odst. II. výroku odvolacího soudu, podala žalobkyně (dále jen dovolatelka ) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen dovolací soud ). Ve svém dovolání tvrdí, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou, že se sama žalobkyně podílí na neúplnosti, nepřesnosti a nepravdivosti informací, když selektivně rozhoduje, kterému médiu tyto informace poskytne, a když redaktorům žalované informace poskytovat zásadně odmítá. Dle dovolatelky má právo rozhodovat o tom, jakému periodiku a jakou formu případně informace poskytne. Dovolatelka dále poukazuje na to, že právo na svobodu projevu dle čl. 17 Listiny se vztahuje na politická práva, kdy se nevztahuje na soukromí osob, které nevykonávají žádnou politickou či jinou funkci, ale jsou pouze díky svému talentu a píli slavní. Navíc dovolatelka má za to, že sporná otázka (ohledně péče poskytnuté jejímu psovi) je otázkou soukromou a nikoli veřejným zájmem. Dovolatelka nesouhlasí s výší přiznané satisfakce, kdy odvolací soud nepřihlédl k hospodářskému obratu žalované, neodpovídá kritériu přiměřenosti ani rozsáhlé psychické újmě žalované, kdy hrozilo, že nebude moci dostát svým závazkům a odzpívat domluvené koncerty. Dle dovolatelky je přiznaná suma pouze výsměchem , neboť novinářka, která sporný článek psala, nyní pracuje na pozici zástupkyně šéfredaktorky a je evidentní, že přiměřená částka nijak neplní preventivně satisfakční, výchovnou funkci a nepředstavuje žádný citelný výdaj pro žalovanou. Proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil zpět k dalšímu projednání.
K dovolání podala žalovaná své vyjádření, kde uvádí, že dovolání žalobkyně není vůbec přípustné, když nemá zásadní právní význam podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Žalovaná má za to, že zde se nejedná o otázku právní, ale o otázku hodnocení konkrétních důkazů provedených v rámci předmětného řízení a jejich hodnocení před soudy prvního a druhého stupně. Žalovaná poukazuje na to, že dovolatelka neuvádí, o jaké nesprávné právní posouzení by se mělo jednat, zvláště pak, když v otázce právního posouzení zásahu do osobnostních práv bylo konstatováno oběma soudy. Proto žalovaná navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto a žalované přiznána náhrada nákladů za dovolací řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále pouze o.s.ř. ), ve znění pozdějších předpisů, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno dne 9. listopadu 2010, tak dovolací soud vyšel ze znění účinného po 1. 7. 2009. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé přezkoumal a v souvislosti s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí nelze hodnotit jako správné (§ 243 b odst. 2 o.s.ř.). Napadený rozsudek řeší otázku preventivní funkce peněžního zadostiučinění v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a proto napadený rozsudek odvolacího soudu představuje rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání je v daném případě přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatelka se domáhá ochrany osobnosti podle ustanovení § 11 an. obč. zák. a finanční (relutární) satisfakce za situace, kdy je zřejmé, že dovolatelka je osobou veřejného zájmu.
Parlamentní shromáždění Rady Evropy ve své doporučující rezoluci č. 1165 (1998) vydané dne 26. června 1998 označilo za osobu veřejného zájmu osoby, jež zastávají nějaký veřejný úřad a/nebo využívají veřejné zdroje a široce řečeno, všechny ty, kteří hrají roli ve veřejném životě, ať už v politice, ekonomii, umění, sociální sféře, sportu nebo v nějakém jiném oboru. Evropský soud pro lidská práva na tuto definici opakovně odkazuje a také ji postupně rozšířil o tzv. osoby veřejného zájmu na základě chování , kdy taková osoba na sebe nejprve upozorní nějakým kontroverzním činem a posléze se k dané věci vyjadřuje do médií (srov. např. Wirtschafts-Trend Zeitschriften-Verlagsgesellschaft m.b.H. proti Rakousku (č. 3), rozsudek ze dne 13. 12. 2005, stížnost č. 66298/01 a č. 15653/02, § 44 či Flinkkilä a další proti Finsku , rozsudek ze dne 6. 4. 2010, stížnosti č. 25576/04, § 82 84).
Dovolatelka se opakovaně domáhala, aby jí přiznaná náhrada nemajetkové újmy v penězích měla také povahu preventivně sankční funkce, tak, aby bylo dalším zásahům do osobnostních práv v budoucnu zabráněno. K otázce preventivě-sankční povahy relutární náhrady se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2010, číslo 98 s tím, že zadostiučinění v penězích plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Vlastní zásah je pak nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
Tuto otázku dále rozvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, kdy uvedl, že pojetí, zohledňující význam intenzity a míry zavinění při stanovení výše relutární náhrady, je zásah do práva na ochranu osobnosti civilním deliktem a přiměřené zadostiučinění jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a dostačující (přiměřenou) i z tohoto hlediska. V rozhodnutí soudu musí být preventivně optimalizováno mezi satisfakčním a sankčním působením přiměřeného zadostiučinění, mezi nimiž existuje vztah komplementarity i vztah konkurence.
V rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011, Nejvyšší soud uvedl, že při určení výše nemajetkové újmy v penězích se obecně vychází z faktu, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení § 136 o.s.ř., a soud tuto výši určí podle své úvahy, avšak i ta podléhá hodnocení. Základem analýzy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. V daném případě odvolací soud správně dovodil, že zde došlo k vícerým zásahům do soukromé sféry žalobce tj. že bylo porušeno více dílčích práv žalobce (ochrana soukromí, cti a důstojnosti, pořizování a užívání fotografií bez souhlasu žalobce), a přihlédl i k tomu, že intenzita zásahu do osobnostních práv žalobce je navyšována množstvím osob, které se s předmětnými fotografiemi mohly seznámit. Nejvyšší soud v citované věci dále uvedl, že přihlédl-li odvolací soud při úvaze o výši finančního zadostiučinění k množství prodaných výtisků s fotografiemi žalobce (457 435 kusů, pozn. Nejvyššího soudu) , pak závěr, že částka 500.000,- Kč bude plně saturovat jak satisfakční funkci poskytující žalobci přiměřené zadostiučinění, tak bude současně žalovanou odrazovat od podobných zásahů v budoucnu, odpovídá výše vyloženým závěrům .
Je zřejmé, že preventivně - sankční funkci zadostiučinění nelze uplatňovat u každého zásahu do osobnostních práv; je však nicméně nezbytné posoudit vhodnost jejího použití v konkrétním případě, zvláště pak tehdy, kdy skutečně hrozní opakování podobných zásahů do ochrany osobnosti, a kdy je třeba žalovanou od podobných zásahů odradit. Proto za situace, kdy se dovolatelka domáhá preventivní a sankční funkce, je třeba adekvátně zdůvodnit, zda a proč se bude k této funkci přihlížet a jak se uplatnění této funkce promítne do celkové výše přiznané reluturání náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu. Ve sporném případě se soud k této otázce nijak nevyjádřil, ačkoli dovolatelka, která je osobou veřejného zájmu a žalovaná je vydavatelkou několika magazínů společenského života, a tudíž mezi sebou mají specifický vztah, kdy hrozí opakování zásahů do práv žalobkyně. Za situace, kdy žalobkyně nastínila tuto otázku už ve svém žalobním návrhu, se jí měly soudy zabývat a zhodnotit, zda se budou na konkrétní případ preventivně - sankční funkci aplikovat, popřípadě adekvátně odůvodnit, proč se zde tato funkce neuplatní. Tak tomu nicméně v dané věci nebylo. V daném případě tak napadený rozsudek řeší otázku preventivní funkce peněžního zadostiučinění v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Ze spisu je taktéž zřejmé, že se odvolací soud řádně nevypořádal s námitkou, že soud prvního stupně nesprávně posoudil skutečnost, že žalobkyně odmítá spolupracovat se žalovanou a poskytovat jí informace o sobě (a tudíž takové informace ze strany žalované nejsou úplné, přesné a pravdivé, jelikož žalovaná neměla možnost získat informace z více zdrojů, a to včetně od žalobkyně či jejího manžela), může poměrně snížit přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Žalobkyně proti tomuto názoru brojila už v podaném odvolání, ale odvolací soud se k této námitce nijak nevyjádřil, ačkoli měl vyjít z aktuální judikatury Nejvyššího soudu, podle které platí, že je právem fyzické osoby rozhodnout se podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným a zároveň se bránit proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob (viz. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1228/2007), či je nezadatelným právem fyzické osoby se svobodně rozhodnout, zda její zákonem chráněných osobnostních hodnot (zde její soukromí) bude využito např. pro komerční (reklamní) účely, tedy nad rámec zákonné licence stanovené v § 12 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2739/2006).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud náležitě a komplexně nezhodnotil všechny rozhodné okolnosti pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 a odst. 3 obč. zák., tak jak to vyžaduje judikatura Nejvyššího soudu, a proto nelze rozsudek odvolacího soudu požadovat za správný. Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí, bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), zrušil a věc vrátil zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. prosince 2012

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., v. r.
předseda senátu