30 Cdo 1225/2015
Datum rozhodnutí: 17.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 1225/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce V. M. , zastoupeného JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou se sídlem v Kadani, kpt. Jaroše 510, proti žalované České republice Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 355/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014, č. j. 15 Co 412/2013-55, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. 1. 2013, č. j. 30 C 355/2011-33, v zamítavém výroku o věci samé (o zaplacení částky 810.769,- Kč s příslušenstvím) a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále jen dovolatel ), zastoupený advokátem, v celém jeho rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), předsedou senátu (§ 243f odst. 2 o. s. ř.) odmítl pro jeho vadu spočívající v nevymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jež nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolací soud připomíná v jeho judikatuře ustálené závěry (viz usnesení ze dne 25. 9.2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz ) , podle nichž má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013; právě jen podle tohoto zákonného ustanovení připadá do úvahy přípustnost dovolání v dané věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je tato otázka rozdílně řešena.
Žádost dovolatele (dle obsahu dovolání), aby bylo jím zpochybněné právní řešení v dovolání nastolených otázek odvolacím soudem nahrazeno jiným (dle dovolatele správným) řešením soudu dovolacího, významově neodpovídá žádnému ze (čtyř) shora uvedených kritérií přípustnosti dovolání, a to včetně hlediska, podle nějž by dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka měla být posouzena (dovolacím soudem) jinak. Měl-li snad dovolatel za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vskutku závisí na řešení právní otázky dovolacím soudem již zodpovězené, jež by měla být dovolacím soudem posouzena opětovně, ale jinak (jak by bylo možné usoudit z textu pátého odstavce bodu I. dovolání; obsahu dovolání však takové vymezení přípustnosti dovolání neodpovídá), pak z dovolání není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a z jakých důvodů shledává dovolatel dřívější řešení nesprávným.
Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem přípustnost dovolání, jak bylo vyloženo výše, založit nemůže (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14) .
Jelikož dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do výroku o náhradě nákladů řízení, jakož i dovolání do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatel ani zde nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na posouzení dovolatelem v dovolání formulovaných otázek nespočívala a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatel ve vztahu k nim v dovolání neuvedl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. 9. 2015

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu