30 Cdo 1225/2011
Datum rozhodnutí: 24.10.2012
Dotčené předpisy: § 27 předpisu č. 35/1965Sb., § 23 předpisu č. 35/1965Sb., § 213 odst. 2 o. s. ř., § 118a o. s. ř., § 243b odst. 2 o. s. ř.




30 Cdo 1225/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Jaromírem Malým, advokátem se sídlem v Karlových Varech - Dvory, Chebská 355/49, proti žalovanému Symfonickému orchestru hlavního města Prahy FOK, příspěvkové organizaci, IČO 00064475, se sídlem v Praze 1, nám. Republiky 1090, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 38, o 2.045,17 EUR , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 34/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010, č.j. 25 Co 80/2009-245, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 2. února 2010, č.j. 25 Co 80/2009-249, ve znění opravného usnesení ze dne 2. dubna 2010, 25 Co 80/2009-253, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010, č.j. 25 Co 80/2009-245, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 2. února 2010, č.j. 25 Co 80/2009-249, ve znění opravného usnesení ze dne 2. dubna 2010, 25 Co 80/2009-253, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. května 2008, č.j. 21 C 34/2003-212, ve znění opravného usnesení ze dne 25. června 2009, č.j. 21 C 34/2003-240, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 2.045,17 EUR do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 1. června 1998 smlouvu č. 364/98 Fi, podle níž se žalobce zavázal vystoupit na koncertu pořádaném žalovaným dne 27.1.1999 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Ve smlouvě byly uvedeny dvě zkoušky, které byly ve faxové zprávě zaslané žalobci blíže upřesněny. Odměna byla sjednána částkou 4.000,- DM. Podle všeobecných podmínek, které jsou součástí smlouvy, se žalobce v čl. 2 zavázal, že umělec nese na svůj vlastní účet odpovědnost za poskytnutí hudby a hudebních nástrojů. Žalobce se dostavil k první zkoušce dne 25.1.1999, která trvala 10 20 minut. Další zkouška se již neuskutečnila a dopisem ze dne 27.1.1999 žalovaný od smlouvy písemně odstoupil. Tento svůj krok odůvodnil nedostatečnou úrovní hry žalobce při dvou zkouškách na koncert, kterou lze přičítat jeho nedostatečné profesionální úrovni. Soud vyslechl řadu svědků, z nichž někteří potvrdili špatný výkon žalobce v průběhu první zkoušky, jiní uváděli, že příčinou neúspěchu žalobce byl postup dirigenta nesprávným obsazením orchestru, resp. nesprávné ozvučení kytary. Provedl také důkaz znaleckým posudkem, v němž znalec dospěl k závěru, že k pochybení došlo na straně žalobce i žalovaného. Na základě výpovědí dvou svědků vzal soud za prokázané, že na nezdaru žalobce se podílel dirigent, který nebyl s dílem seznámen a nevhodné obsazení orchestru. Úvahy o tom, že žalobce (v odůvodnění nesprávně žalovaný) by svou hru nezlepšil, i kdyby proběhly další zkoušky, jsou založeny na úsudku tří členů orchestru. Zjištěný skutkový stav soud posuzoval podle § 27 odst. 1 a 3 a § 39 (protože žalobce byl výkonným umělcem) v té době platného zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých ve znění pozdějších předpisů (dále jen autorský zákon). Dospěl pak k závěru, že žalovaný porušil smlouvu tím, že nedodržel počet sjednaných zkoušek i přesto, že se k takovému počtu zavázal.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný prokázal, že dílo bylo vadné. Pokud jde o posouzení odstoupení od smlouvy, vyšel z ustanovení § 27 odst. 4 a § 23 odst. 2 autorského zákona, podle něhož objednatel může od smlouvy odstoupit, jestliže mu autor bez závažného důvodu dílo řádně neodevzdal ani v dodatečné lhůtě, kterou mu poskytl, ale dodatečnou lhůtu není třeba poskytnout, vyplývá-li ze smlouvy nebo z povahy věci, že objednatel nemůže mít na opožděném splnění zájem. V takovém případě jde o smlouvu fixní, a z povahy fixní smlouvy vyplývá, že nemůže být rozhodné, z jakého důvodu k nesplnění povinnosti došlo. V daném případě z povahy koncertu a jemu předcházejících zkoušek sólisty s orchestrem je zřejmé, že objednatel nemohl mít na opožděném plnění (po první ze zkoušek) zájem, protože předpokladem zkoušky sólisty s orchestrem byl bezvadný výkon sólisty a účelem zkoušky mělo být sladění jeho výkonu s výkonem orchestru. Pak bylo v souladu se zákonem, když žalovaný - objednatel - od smlouvy odstoupil bez poskytnutí dodatečné lhůty k bezvadnému provedení uměleckého díla. Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší a za těchto okolností neměl objednatel povinnost poskytnout výkonnému umělci provést výkon při koncertu, ani mu za něj poskytnout honorář, nemohl žalobci tímto postupem, který byl v souladu se zákonem, způsobit škodu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 5. března 2010 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dne 5. května 2010 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a podává je z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o opožděném plnění, když o něm žádná ze stran neuvažovala, stejně jako s tvrzením v odůvodnění napadeného rozsudku, že odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvého stupně, zejména že žalobce podle zjištění tohoto soudu hrál špatně, protože toto tvrzené skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný, který se domnívá, že dovolání žalovaného bylo podáno po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, a proto navrhuje jeho odmítnutí. Jinak se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje případné odmítnutí dovolání pro nedůvodnost.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., a je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Ač v daném případě jde o spor o nárok vycházející z autorského zákona (§ 9 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. prosince 2002, č.j. Ncp 2490/2002-107 určil věcnou příslušnost k projednání této věci v prvním stupni tak, že takto věcně příslušným je okresní soud s tím, že věc bude postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (§ 104a o.s.ř.). Protože toto usnesení, pokud jím bylo rozhodováno o věcné příslušnosti, je konečné a závazné, proto se touto otázkou v rámci dovolacího řízení dovolací soud již nemohl zabývat.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Nejvyšší soud shledal, že řízení před odvolacím soudem bylo takovými vadami zatíženo.
Podle § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li zato, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o.s.ř.). V rozporu se zákonem by byl takový postup odvolacího soudu, kterým by učinil na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně jiná skutková zjištění, aniž by je zopakoval (řízení před odvolacím soudem by z tohoto důvodu bylo postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej Drápal, Bureš a kol. Občanský soudní řád II, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1715, rozhodnutí uveřejněná pod č. 92/1968 a č. 64/1966 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 11, ročník 2001, resp. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. srpna 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007).
Jelikož odvolací soud (i když v odůvodnění rozsudku uvádí opak), aniž by v odvolacím řízení provedl jediný důkaz, přijal skutkový závěr odlišný od soudu prvního stupně v tom směru, že žalobce na první zkoušce hrál špatně a žalovaný tak prokázal, že jeho dílo bylo vadné, nepostupoval v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o.s.ř. a tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Kromě toho občanský soudní řád - v důsledku úpravy obsažené v § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. - stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný než názor soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem C 3795). Odvolací soud, který by změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by před vydáním rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit by v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02); to platí tím spíše, pokud odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně z důvodu uvedeného v ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to z důvodů pro účastníka nepředvídatelných. O nepředvídatelné rozhodnutí jde v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo než jej posoudil soud prvního stupně, takže účastníci se k tomuto právnímu názoru nemohou vyjádřit, resp. vznést tvrzení odpovídající právnímu názoru odvolacího soudu a navrhnout k nim důkazy.
V dané věci odvolací soud nejen že se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale zaujal i jiný právní názor, když důvodnost odstoupení od smlouvy žalovaným posoudil dle § 23 odst. 2 autorského zákona a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; přitom neposkytl žalobci možnost se k tomuto právnímu názoru vyjádřit a případně vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy. Řízení před odvolacím soudem je tak postiženo další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je nesprávný; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.), aniž napadené rozhodnutí odvolacího soudu posuzoval z hlediska dalších uplatněných námitek.
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. října 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu