30 Cdo 1214/2006
Datum rozhodnutí: 15.11.2006
Dotčené předpisy: § 42a předpisu č. 40/1964Sb., § 109 odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





30 Cdo 1214/2006


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy


JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce V. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované H. H., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 239/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. února 2006, č.j. 5 Co 94/2006-92, takto:





Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. února 2006, č.j.


5 Co 94/2006-92, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne


14. listopadu 2005, č.j. 6 C 239/2005-78, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v Jindřichově Hradci dne 29.8.2005 vydání rozsudku, jímž by bylo určeno, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů, kterou bylo vypořádáno společné jmění manželů H., uzavřená dne 15.11.2004 mezi manžely H. H., a B. H., je vůči žalobci právně neúčinná. K odůvodnění žaloby zejména uvedl, že má vůči dlužníku B. H., manželu žalované, pohledávky jednak z titulu nároku na vyplacení podílu


ze zisku tichého společníka za léta 1999 2002, vyplývajícího ze smlouvy o tichém společenství, v celkové výši 1,420.280,- Kč s příslušenstvím, jednak z titulu nároku


na majetkové vypořádaní svého podílu na majetku podnikatele z důvodu vypovězení smlouvy o tichém společenství. Uspokojení uvedené pohledávky ve výši 1,420.280,- Kč s příslušenstvím se žalobce po dlužníkovi domáhá v řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích vedeného pod sp. zn. 13 Cm 350/2004. Odporovaná dohoda


o vypořádání společného jmění manželů, na základě které žalovaná nabyla veškerý majetek spadající dříve do společného jmění manželů H., zkracuje možnost uspokojení žalobcových pohledávek.


Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 14. listopadu 2005, č.j. 6 C 239/2005-78, žalobu zamítl a žalobce zavázal nahradit v zákonné lhůtě žalované náklady řízení ve výši 6.735,- Kč k rukám jejího zástupce. Soud prvního stupně shledal, že žalobce se po manželu žalované, B. H., domáhá v řízení vedeném


u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 236/2005 zaplacení shora uvedené pohledávky ve výši 1,420.280,- Kč s příslušenstvím s tím, že věc byla tomuto soudu postoupena z důvodu věcné nepříslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích, u kterého žalobce původně žalobu podal. Soud přitom vycházel


ze zjištění, že v uvedené věci nebylo doposud věcně rozhodnuto. Dospěl proto k závěru, že žaloba byla podána předčasně, protože v době rozhodování soudu chyběla základní podmínka pro určení neúčinnosti právního úkonu, kterou je existence vymahatelné pohledávky. Vycházel z úvahy, že aktivně věcně legitimován k podání odpůrčí žaloby je pouze ten věřitel, který má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku. Za vymahatelnou pohledávku přitom považoval pohledávku přiznanou pravomocným soudním rozhodnutím exekučním titulem. Vzhledem k tomu, že žalobce proti B. H. žádné takové soudní rozhodnutí dosud nemá, podmínka existence vymahatelné pohledávky podle okresního soudu ke dni jeho rozhodování naplněna není. Tato skutečnost byla potom důvodem pro zamítnutí žaloby. Uvedené právní závěry soud prvního stupně opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1806/99,


na které odkázal.


K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne


3. února 2006, č.j. 5 Co 94/2006-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.)


a současně zavázal žalobce nahradit v zákonné lhůtě žalované náklady odvolacího řízení ve výši 2.766,75 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.). Odvolací soud vycházel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že žalobce neprokázal existenci exekučního titulu proti manželu žalované B. H., s tím, že tuto skutečnost žalobce netvrdil ani v odvolání. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil


i s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně, které shledal v souladu s konstantní judikaturou. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čísly R 12/2003 a R 64/2002, dovodil, že existence vymahatelné pohledávky (existence pravomocného a vykonatelného exekučního titulu proti dlužníkovi) je podmínkou pro aktivní legitimaci žalobce, kterou stačí zkoumat až ke dni rozhodnutí o jeho žalobě. V době odporovaného právního úkonu nemusí být pohledávka ani splatná a v této době nemusí být ani vymahatelná. Pro úspěch žaloby však musí být vymahatelná v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě. Odvolací soud se dále zabýval splněním podmínek pro jednání v nepřítomnosti žalobce v odvolacím řízení ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř., vzhledem k tomu, že zástupce žalobce požádal o odročení jednání. Dospěl k závěru, že postupoval v souladu s citovaným ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř., neboť žádost zástupce o odročení jednání nebyla soudu doručena včas a odůvodnění žádosti nebylo řádně doloženo.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je zřejmě z důvodů nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř., a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. Zásadní právní význam dovolatel spatřuje zejména ve skutečnosti, že odvolací soud věc posoudil v rozporu s konstantní judikaturou. Především namítá, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval právní závěr rozsudku Nejvyššího soudu R 12/2003, že není-li pohledávka žalobce


za dlužníkem v době rozhodnutí soudu ještě vymahatelná a domáhá-li se žalobce této pohledávky v jiném řízení, které pravomocně nebylo skončeno (např. u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě. Přestože žalobce prokázal, že se domáhá žalobou podanou u Okresního soudu v Jindřichově Hradci, v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 236/2005, zaplacení částky 1,420.280,- Kč proti manželu žalované B. H., odvolací soud řízení nepřerušil ani neučinil žádná jiná opatření. Přerušení řízení přitom navrhovala žalovaná již před soudem prvního stupně, který však tento návrh zamítl. Dovolatel dále namítá, že mohla být porušena jeho procesní práva v odvolacím řízení, když odvolací soud neodročil na žádost jeho zástupce jednání nařízené na 3.2.2006, ačkoli žalobce i jeho zástupce svoji nepřítomnost u jednání řádně a včas omluvili. Žalobci se rovněž nedostalo poučení podle § 118a odst. 2 o.s.ř., když odvolací soud měl na věc jiný právní názor než žalobce, který tak neměl možnost uplatnit návrh na přerušení řízení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud


to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má


ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání není v této věci přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než


v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu


s hmotným právem.


Dovolání tedy může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.


Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobce uplatnil z hlediska uvedených podmínek přípustnosti, jako relevantní dovolací důvod, jen nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.


Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže, odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Žalobce v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že věc posoudil v rozporu s konstantní judikaturou v závěrech týkajících ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák.


ve vztahu k ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když ze skutečnosti, že žalobce v době rozhodování soudu neprokázal existenci vymahatelné pohledávky, dovodil závěr, že odpůrčí žaloba nemohla být úspěšná z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace, ačkoli v řízení byly prokázány okolnosti pro přerušení řízení.


Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší právní otázku pro rozhodnutí věci určující týkající se ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. ve vztahu


k ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, a dovolání je proto přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 101, ročník 1997, číslo sešitu 13).


Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).





Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.


Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu.


Požadavek, aby pohledávka věřitele byla vymahatelná, obsažený v ustanovení


§ 42a odst. 1 obč. zák., nevymezuje podmínku odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, ale aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě; podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, určuje ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Právní úkon dlužníka je za podmínek uvedených v ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovatelný nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vymahatelnou již v době, kdy byl učiněn, ale i v případě, že byl učiněn dříve, než se věřitelova pohledávka


za dlužníkem stala vymahatelnou. Odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vymahatelnou v době rozhodování soudu. V případě, že v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě není pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a že se žalobce domáhá přiznání této pohledávky v jiném řízení (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. V řízení, v němž se projednává přiznání pohledávky žalobce za jeho dlužníkem a v němž má být o něm rozhodnuto, je totiž nepochybně řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.6.2001,


sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod číslem 12, ročník 2003).


Z uvedených závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu při svém rozhodování odvolací soud z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nevycházel. Soud prvního stupně shledal, že žalobce se po manželu žalované B. H. domáhá v řízení vedeném u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 236/2005 zaplacení pohledávky ve výši 1,420.280,- Kč s příslušenstvím, z titulu nároku na vyplacení podílu ze zisku tichého společníka za léta 1999 2002, vyplývajícího ze smlouvy o tichém společenství. Z obsahu spisu se dále podává, že soud prvního stupně usnesením ze dne 5. října 2005, č.j. 6 C 239/2005-53, zamítl návrh žalované na přerušení řízení, který podala z důvodu shora uvedeného sporu mezi žalobcem a manželem žalované B H. I když odvolací soud vycházel ze zjištění, že v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě není uvedená pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná, a správně dovodil, že z tohoto důvodu nemůže být odpůrčí žaloba úspěšná, nevzal již v úvahu okolnost, jež v řízení vyšla najevo, že žalobce se domáhá přiznání této pohledávky v uvedeném řízení u soudu. Veden tak nesprávným právním názorem, který je v rozporu s ustálenou soudní praxí, se odvolací soud nezabýval otázkou, zda by řízení o této věci nemělo být podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušeno až do pravomocného skončení věci, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 236/2005.


Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá


na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž bylo třeba zabývat se zbylou námitkou procesního charakteru ohledně jednání odvolacího soudu uplatněnou v dovolání. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci


k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 část věty za středníkem o.s.ř.).





Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 15. listopadu 2006


JUDr. Karel Podolka, v. r.


předseda senátu