30 Cdo 1198/2001
Datum rozhodnutí: 30.01.2003
Dotčené předpisy: § 213 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1198/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobců A/ Z. K., B/ Z. K., C/ O. K., všech zastoupených advokátem a D/ M. F., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti L. z. D., a. s., zastoupené advokátem, o 169.842,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 5 C 1132/86, o dovolání žalobce M. F. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č. j. 27 Co 219/99-391, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č. j. 27 Co 219/99-391, se ve výroku ve věci samé, ve výroku o náhradě nákladů řízení, pokud se týkají žalobce M. F., a ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 20. listopadu 1995, č. j. 5 C 1132/86-221, uložil žalovanému zaplatit každému z žalobců (tj. tehdy ještě žijícímu O. K. z K. a M. F.) částku 84.921,- Kč s příslušenstvím z titulu odměny za využití vynálezu s názvem \"výztuha pod katalytické síto\". Soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, o náhradě státem placených nákladů tohoto řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek za toto řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 1998, č. j. 27 Co 28/96-346, vyslovil, že mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci M. F. částku 60.005,20 Kč s příslušenstvím a žalobcům - právním nástupcům zemřelého O. K. Z. K., Z. K. a O. K. rovněž částku 60.005,20 Kč s příslušenstvím s tím, že pokud žalobci požadovali dalších 24.915,80 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta. Další výroky rozhodnutí odvolacího soudu se týkaly náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení a povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení. Tento rozsudek však byl ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba, pokud žalobci požadovali dalších 24.915,80 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a povinnosti zaplatit soudní poplatek, zrušen pro nesrozumitelnost, resp. neurčitost rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, č. j. 30 Cdo 317/99-378 a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Poté Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2000, č. j. 27 Co 219/99-391, rozsudek soudu prvního stupně změnil s odkazem na ustanovení § 220 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") mimo jiné tak, že pokud žalobce M. F. požadoval zaplacení další částky ve výši 24.915,80 Kč s příslušenstvím, pak v této části žalobu zamítl. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní poplatek, potvrdil výrok o náhradě nákladů řízení, rozhodl o náhradě státem placených nákladů tohoto řízení a o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud v odůvodnění tohoto rozsudku připomněl, že žalovaná společnost v odvolání vyslovila přesvědčení, že si soud prvního stupně měl vyžádat k posouzení věci revizní znalecký posudek z oboru patenty a vynálezy. Odvolací soud pak sám doplnil řízení navrhovaným znaleckým posudkem (a vyslechl zpracovatelku tohoto posudku), dále výslechem svědka J. M. a provedl důkaz protokolem o delimitaci rozdělení závazků vyplývajících z licenčních smluv a. s. L. z. K.

Odvolací soud se pak především ztotožnil se závěry znaleckého posudku, který sám v odvolacím řízení vyžádal. V souladu s ním tak dospěl k závěru, že žalobcům náleží odměna ve smyslu ustanovení § 16 vyhlášky č. 106/1972 Sb. Při výpočtu odměny žalobců odvolací soud vycházel především ze zjištění, že celkové prokázané příjmy činily 7.122.249,- Kč, z toho poplatek za licenci 6.949.920,- Kč, takže na technickou pomoc zbývala částka 172.329,- Kč. Podle odvolacího soudu však částka za technickou pomoc byla podhodnocena, takže shodně se soudem prvního stupně měl zato, že přiměřenou se v tomto případě jevila částka 500.000,- Kč. Při úvaze podílu výroby na celkové platbě 7.122.249,- Kč ve výši 55 % připadá na výrobu částka 2.917.235,- Kč. Podílu vynálezu na výrobě ve výši 10 % odpovídá částka 391.723,50 Kč jako čistý přínos částky týkající se vynálezu. Autorská odměna odpovídá výši 20 % částky čistého přínosu - tedy 78.345,- Kč. Krajský soud dále vzal v úvahu 30% podíl odměny v tehdejších tuzexových korunách při přepočtu 1 tuzexové koruny na 2,50 Kč. Celková odměna, která měla být zaplacena autorům z titulu odměny za využití vynálezu tak podle soudu činila 120.010,40 Kč. Žalobci M. F. proto náležela celkem částka 60.005,20 Kč odměny. Z tohoto důvodu odvolací soud v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně žalobu i v případě tohoto žalobce zamítl, pokud přesahovala požadavek na zaplacení částky 60.005,20 Kč.

Rozsudek Krajského soudu v Praze nabyl právní moci dne 18. května 2000.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce M. F. dne 17. června 2000 včasné dovolání. Při formulaci dovolacích důvodů konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (fakticky tak odkazuje na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.)

Dovolatel má zato, že ke snížení autorské odměny v tomto případě došlo na základě nesprávného výkladu § 15 a § 16 vyhlášky č. 106/1972 Sb., přičemž se odvolací soud při svém rozhodování opíral o jím vyžádaný znalecký posudek zpracovaný BIC ČVUT P. Dovolatel poukazuje na to, že již 27. června 1995 žalobci požadovali od Patentového střediska ČVUT odborný výpočet odměny v rámci vypracování znaleckého posudku, avšak tento výpočet vypracován nebyl. Dovolatel má proto zato, že je třeba vypracovat znalecký posudek zabývající se správností výpočtu výše autorské odměny.

Navrhl proto, aby napadený rozsudek byl v napadených výrocích zrušen, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Ostatní účastníci se k podanému dovolání nevyjádřili.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, když dovoláním napadený rozsudek byl vydán přede dnem nabytí účinnosti této novely občanského soudního řádu (dále opět jen \"o. s. ř.\"). Uvedený procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000.

Dovolací soud shledal, že dovolání žalobce M. F. bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. Poté se zabýval přípustností dovolání se závěrem, že dovolání tohoto účastníka řízení je přípustné ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Jak již bylo uvedeno, dovolání žalobce vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., když odvolacímu soudu vytýká, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Povinností dovolacího soudu však bylo nejprve s přihlédnutím k ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Samotný dovolatel ve svém dovolání však takovouto možnost výslovně neuvádí, přičemž ani z obsahu spisu, resp. ani z napadeného rozhodnutí se takováto případná vada nepodává.

Za již konstatované existence přípustnosti dovolání žalobce M. F. poté dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nelze považovat za správný (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout mimo jiné i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Jak vyplývá z obsahu spisu, právě takovouto vadou odvolací soud své rozhodnutí zatížil.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§ 213 odst. 1 a 2 o. s. ř.)

Jednou ze základních zásad, na nichž je zbudováno občanské soudní řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.) a o odvoláních proti jejich rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) Krajský soud jako soud odvolací přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (§ 212 o. s. ř.). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219 o. s. ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno ve věci spolehlivě rozhodnout (§ 220 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1, věta první o. s. ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) až d) o. s. ř. a pravidelně vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 2 o. s. ř.).

Zásada úplné apelace, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, akcentuje potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Teprve tam, kde ani po doplnění důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či změnu napadeného rozhodnutí, má své místo kasační rozhodnutí odvolacího soudu.

Předpoklady pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně ovšem nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), ale ani tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).

Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme v rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Takovýmto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by totiž odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům řízení odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných skutkových zjištění. Rozhodnutí odvolacího soudu by tak ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni (přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti představuje porušení zásady obsažené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě, která sice tento soud učinil, ale vzhledem k odlišnému právnímu názoru na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou dány podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, roč. 2000, sešit 5). V těchto případech je na odvolacím soudu napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V posuzovaném případě je ze spisu zřejmé, že soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel mimo jiné především ze závěrů znaleckého posudku ze dne 30. května 1995, který byl ve věci podán U. P. F. ch.- t. V tomto posudku byla uvažovaná výše nároků žalobců v souvislosti s využitím sporem dotčeného vynálezu posuzována s přihlédnutím k ustanovení § 15 vyhlášky Úřadu p. v. a o. č. 106/1972 Sb., o odměňování objevů, vynálezů, zlepšovacích návrhů a průmyslových vzorů a současně bylo vzato v úvahu ustanovení § 16 téže vyhlášky. Naproti tomu odvolací soud za základ svého rozhodnutí vzal především jím vyžádaný znalecký posudek zpracovaný Č. v. u. t. v P. - BIC ČVUT ze dne 27. února 1997, který byl doplněn písemně a pak i ústně do protokolu při odvolacím jednání zpracovatelkou tohoto posudku Ing. H. D. V rámci tohoto posouzení byla výše autorské odměny uvažována výlučně s přihlédnutím k ustanovení § 16 již zmíněné vyhlášky s tím, že aplikace ustanovení § 15 této vyhlášky na daný případ není namístě.

Je tedy zřejmé, že z hlediska posouzení věci odvolacím soudem, který především po jím v rámci odvolacího řízení provedeném obsáhlém dokazování na základě těchto okolností dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k odlišnému závěru o výši v tomto řízení uplatněného nároku, a rozhodnutí soudu prvního stupně z tohoto důvodu změnil, odepřel tak fakticky možnost nechat správnost těchto svých závěrů přezkoumat odvolacím soudem na základě možného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud proto ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. k této vadě odvolacího řízení přihlédl, i když nebyla v dovolacím řízení uplatněna.

Je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Krajského soudu v Praze nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí v dovoláním dotčeném výroku ve věci samé (a to včetně výroků souvisejících) zrušil a vrátil věc uvedenému soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).

Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.)

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. ledna 2003

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu