30 Cdo 1197/2011
Datum rozhodnutí: 14.06.2012
Dotčené předpisy: § 19 o. s. ř., § 21 o. s. ř., § 92 odst. 1 o. s. ř., § 104 odst. 2 o. s. ř., § 5 odst. 3 předpisu č. 185/2004Sb., § 42a obč. zák., § 2 předpisu č. 201/2002Sb., § 3 předpisu č. 219/2000Sb., § 51 předpisu č. 219/2000Sb.




30 Cdo 1197/2011

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Celního úřadu Praha D1 , se sídlem Logistický terminál Nupaky 148, 360 01 Říčany a b) České republiky Generálního ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická 7, proti žalovaným 1) LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS, a. s. (dříve BENA, a. s.), se sídlem v Praze 6, Karlovarská 814/11, identifikační číslo osoby 25050834, a 2) PROFI AUTO CZ, a. s. , se sídlem v Říčanech, Kolovratská 1367, identifikační číslo osoby 26178559, zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 88/2008, o dovolání druhé žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č.j. 58 Co 501/2009-370, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č.j. 58 Co 501/2009-370, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. března 2009, č.j. 26 C 88/2008-339, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení .

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již soud prvního stupně ) usnesením ze dne 13. března 2009, č.j. 26 C 88/2008-339, nepřipustil, aby do řízení přistoupil jako další žalobce Česká republika Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, neboť dospěl k závěru, že za situace, kdy původní účastník nemá v řízení o určení vlastnictví procesní způsobilost s tím, že v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován, lze nápravu zjednat jen pomocí její záměny podle § 92 odst. 2 o.s.ř. a nikoli návrhem na přistoupení dalších účastníků.
K odvolání žalobce a dalšího účastníka navrhovaného k přistoupení Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví označeném usnesením změnil napadené usnesení soudu prvního stupně tak, že připustil vstup České republiky Generálního ředitelství cel do řízení jako druhého žalobce. Odvolací soud dospěl k závěru, že z obsahu spisu vyplývá, že podmínky podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř., za kterých bylo možné o návrhu žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení na jeho straně rozhodnout kladně, byly splněny. Vzhledem k tomu, že aktivní věcná legitimace vyplývá z hmotněprávního vztahu žalobce daného povahou uplatněného nároku, nemůže se jednat o procesní podmínku řízení (§ 103 a násl. o. s. ř.) a nemůže tak jít z tohoto důvodu ani o překážku pro kladné rozhodnutí o návrhu na přistoupení účastníka podle § 92 odst. 1 o. s. ř. V tomto případě připuštěním vstupu dalšího účastníka na straně žalobce nenastane nedostatek podmínky řízení, neboť oba subjekty mají způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ust. § 19 o. s. ř. ve spojení s citovanou právní úpravou. Dále dovodil, že se v tomto případě ani nejedná o obcházení institutu záměny účastníka řízení podle § 92 odst. 2 o. s. ř., neboť důvodem postupu žalobce nebyla vědomost o nedostatku své aktivní legitimace, ale nejasný právní výklad o oprávnění konkrétního státního orgánu uplatňovat práva České republiky jako věřitele v tomto typu řízení. Odvolací soud dále zdůraznil, že při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení soud neposuzuje hmotněprávní otázku jeho věcné legitimace, kterou řeší až v konečném rozhodnutí ve věci. Důsledkem případného nedostatku věcné legitimace je pak po projednání věci zamítnutí žaloby (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005). Soudy tudíž nemusí předběžně řešit otázku, zda tomu, kdo je navrhován k přistoupení, věcná legitimace skutečně svědčí; stále ale platí, že existence věcné legitimace přistupující osoby musí alespoň vyplývat ze žalobních tvrzení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry vyplývajícímu z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2008, sp. zn. 21 Co 139/2008.
Proti tomuto rozhodnutí podala druhá žalovaná (dále již dovolatelka ) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Uvádí, že odvolací soud pouze konstatoval, že řízení o vlastnické žalobě bezpochyby patří do věcí správy a vymáhání pohledávek státu, aniž by však toto své tvrzení podepřel uvedením aspoň nějakých důvodů. Dovolatelka se domnívá, že aby měl celní úřad způsobilost být účastníkem tohoto řízení na straně žaloby, pak by žaloba (a následně rozsudek) musela mít za účel vymáhat dluh (konkrétně celní), a k tomuto účelu by musela ve smyslu doktríny o příčinné souvislosti sloužit pravidelně. Celní úřad Praha D1 jako státní orgán tedy jako non subjekt soukromého práva v intencích současné právní úpravy nemá v rubrikované věci způsobilost být účastníkem řízení, tudíž se jednalo o neodstranitelnou podmínku řízení a bylo prvořadou povinností soudu prvního stupně ve smyslu ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení bezprostředně po doručení žaloby zastavit. Stejně tak bylo povinností odvolacího soudu postupovat ve smyslu ust. § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy napadené usnesení soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu a zastavení řízení.
Žalobkyně b) se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované 2) zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení předcházející jeho vydání je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat také z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (§ 92 odst. 1 o. s. ř.).
Z dispoziční zásady, jež ovládá zahájení sporného řízení, vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout pouze žalobce. Stanovisko žalovaného k návrhu na přistoupení dalšího účastníka nemá právní význam, a jde-li o přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, nevyžaduje se souhlas toho, kdo má do řízení přistoupit. Při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s .ř. soudy především neřeší otázku věcné legitimace tohoto účastníka [obdobně lze srovnat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, která jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (dále již www.nsoud.cz )]. Otázka věcné legitimace účastníka řízení (jak aktivní, tak pasivní) je otázkou hmotněprávní, kterou soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci, a důsledkem případného nedostatku věcné legitimace je (po projednání věci) zamítnutí žaloby. Přistoupení dalšího účastníka nemůže soud povolit tehdy, kdyby v důsledku toho měl nastat nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované, nebo kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce.
Smyslem přistoupení dalšího účastníka do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) a záměny některého z dosavadních účastníků za jiného (§ 92 odst. 2 o. s. ř.) je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči dalšímu účastníku jiné osobě. Nastane-li totiž právní skutečnost, která má za následek změnu ve věcné legitimaci, až v průběhu řízení, řeší situaci tím vzniklou ustanovení § 107a o. s. ř. Soud nepřipustí přistoupení dalšího žalobce nebo žalovaného do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) tehdy, je-li zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce nebo žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován a že tedy žalobce návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení sleduje obejití institutu záměny žalobce nebo žalovaného prováděné podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. Jedním z předpokladů účinného návrhu žalobce podle § 92 odst. 1 o. s. ř. pak je existence podmínek řízení.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, které zákon přiznává účastníkům občanského soudního řízení.
Podle ustanovení § 19 o. s. ř. má způsobilost být účastníkem řízení ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilost mít práva a povinnosti a tedy i způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení mají fyzické osoby (srov. § 7 odst. 1 obč. zák.), právnické osoby (srov. § 18 odst.1 obč. zák.) a stát, tj. Česká republika; v občanskoprávních vztazích je stát právnickou osobou (srov. § 21 obč. zák.).
Subjekty, které nemají způsobilost mít práva a povinnosti, kterým však zákon přiznává způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení, je správce daně, jehož postavení mají žalobce a) podle ustanovení § 5 odst. 3 písm. f) a g) a Generální ředitelství cel podle ustanovení § 3 odst. 5 písm. c) a d) zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, a kteří jako správci daně je spravují v rozsahu a způsobem stanoveným právním předpisem upravujícím správu daní (srov. od 1. 1. 2011 účinný zák. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, který nahradil zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a který je třeba aplikovat i v této věci ve smyslu § 266 odst. 1 přechodných ustanovení); daňový řád žalobcům a) a b), jako správcům daně, přiznává způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech souvisejících se správou daní a v tomto rozsahu i procesní způsobilost (srov. § 10 odst. 3 daňového řádu). Ustanovení § 11 v odst. 1 daňového řádu vymezuje v obecné rovině okruh pravomocí správce daní. Jednotlivé pravomoci jsou pak v daňovém řádu rozvedeny v příslušných ustanoveních. V ustanovení § 175 daňového řádu je upravena možnost vymáhání nedoplatků u soudu správcem daně, jež je součástí správy daní, a k níž je zákonem správce daně povolán, přičemž v těchto věcech mu přiznává způsobilost být účastníkem řízení v a procesní způsobilost (§ 10 odst. 3 daňového řádu).
Podle ustálené judikatury, na které citovaná nová právní úprava nemohla nic změnit, jde o věc správy daně např. i tehdy, bylo-li ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. uplatněno právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, kterým bylo zkráceno uspokojení vymahatelné pohledávky na daních, poplatcích, odvodech, zálohách na tyto příjmy a částkách neoprávněně použitých nebo zadržených rozpočtových prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1738/97, uveřejněné pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník. 1998). Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je totiž dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči věřiteli právně neúčinný dlužníkův právní úkon, kterým bylo zkráceno uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, je podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí, vydaného proti dlužníku, domáhal nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Jestliže uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, může se věřitel domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele. U pohledávek na daních jde o jeden ze způsobů, který finančnímu úřadu jako orgánu oprávněnému vybírat daně (tedy "věřiteli") může umožnit vybrání daně nebo její vymáhání (po osobě, v jejíž prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn, nebo které z takovéhoto právního úkonu vznikl prospěch). V řízení zahájeném odpůrčí žalobou tedy z tohoto hlediska jde o věc správy daně. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 5. února 2002, sp.zn. 21 Cdo 1989/2001 (in www.nsoud.cz ), dospěl k závěru, že ve věci, jejímž předmětem je uplatněné právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, zkracujícímu uspokojení vymahatelné pohledávky na daních, má správce daně (v daném případě finanční úřad), ačkoliv jako správní úřad nemá vlastní způsobilost mít práva a povinnosti, způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení, neboť mu zákon tuto způsobilost přiznává (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1738/97, které bylo uveřejněno pod č. 63 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Nelze přehlédnout, že odporovat lze jen platnému právnímu úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 457). Pokud by byl příslušný právní úkon absolutně neplatný, nebylo by možno uplatnit právo podle § 42a obč. zák., takže takové žalobě by nebylo možno vyhovět. Má-li však správce daně vymahatelnou daňovou pohledávku, pak žaloba na určení, že dlužník je vlastníkem nemovitostí, které by mohly sloužit k jejímu uspokojení, fakticky směřuje v daném případě k zajištění možnosti vymáhat daň (clo), což lze (jak správně dovodil odvolací soud) podřadit pod zákonnou definici správy daní. Jde o případ, kdy u pohledávek na daních se tímto způsobem správci daně, jako orgánu oprávněnému vybírat daně (tedy věřiteli ), umožní vybrání daně nebo její vymáhání, je-li najisto postaveno, že povinný je vlastníkem nemovitosti, kterou mínil převést na třetí osobu byť na základě neplatné smlouvy (analogicky lze porovnat např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2509/2006 apod., in www.nsoud.cz). V řízení zahájeném žalobou o určení vlastnictví k takové nemovitosti (tj. o určení, že daňový dlužník je vlastníkem nemovitosti, která by mohla sloužit k uspokojení daňové pohledávky) tedy z tohoto pohledu jde o věc správy daně. Lze proto uzavřít, že žalobci a) a Generální ředitelství cel mají v daném případě způsobilost být účastníkem řízení. Opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru, který by legitimizoval možnost úniku celního a daňového dlužníka před splněním zákonné povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3154/2008, (www.nsoud.cz).
Způsobilost být účastníkem řízení má rovněž stát (Česká republika). Jak vyplývá z povahy věci, může jako účastník řízení vykonávat svá procesní práva a plnit své procesní povinnosti jen tehdy, bude-li určena organizační složka státu, která za něj bude před soudem vystupovat, a budou-li označeny fyzické osoby, které jsou oprávněny za stát vykonávat v řízení potřebné úkony. Za stát (Českou republiku) vystupuje před soudem jeho organizační složka, která je k tomu podle zákona příslušná. Příslušnou organizační složkou je v první řadě Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který vystupuje za stát ve sporech a jiných právních věcech, o nichž to stanoví § 2 až 5 zákona č. 201/2002 Sb., nebo ve sporech a jiných právních věcech, v nichž se na tom v souladu se zákonem dohodl s organizační složkou státu, příslušnou podle zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. § 6 až 8 zákona č. 201/2002 Sb.). Nevystupuje-li za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, náleží toto oprávnění organizační složce státu, příslušné podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srov. zejména § 9 až 11 tohoto zákona). Organizační složky státu nejsou právnickými osobami a tvoří je úřady, instituce a další útvary - jak vyplývá zejména z ustanovení § 3 a 51 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soud je povinen zjistit, která z organizačních složek je podle zákona č. 201/2002 Sb. nebo zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu nebo jiné právní věci, a tuto organizační složku přibere (pokud se ho již neúčastní) do řízení. Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace. Případný chybný závěr soudu o této otázce se projeví jako vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 212a odst. 5 a § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
V posuzovaném případě odvolací soud připustil napadeným usnesením, aby v řízení před soudy jménem České republiky - jak vyplývá z obsahu spisu jednalo Generální ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická 7. Vzhledem k tomu, že Generální ředitelství cel je správcem daně a že žádný právní předpis je neopravňoval vystupovat v řízení před soudem jménem České republiky (srov. ustanovení § 10 odst. 3 daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, které žalobci a) a Generálnímu ředitelství cel, jako správcům daně, přiznává způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech souvisejících se správou daní a v tomto rozsahu i procesní způsobilost, a nikoliv oprávnění vystupovat v řízení jménem státu), došlo k tomu, že odvolací soud připustil, aby v řízení jménem České republiky vystupoval někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn. Soudy se měly za této situace postupem podle ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř. pokusit o odstranění tohoto nedostatku podmínek řízení a v případě, kdyby se jim to přes k tomu učiněná vhodná opatření nepodařilo, řízení zastavit. Protože uvedeným způsobem nepostupovaly, zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení, jež mu předcházelo, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud proto uvedené usnesení podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 14. června 2012

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu