30 Cdo 1197/2007
Datum rozhodnutí: 04.02.2009
Dotčené předpisy: § 451 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 451 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 1197/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně J. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. Ř., zastoupenému advokátem, o zaplacení 950.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 687/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. října 2006, č. j. 24 Co 211/2006-154, takto:

Dovolání žalobkyně proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. října 2006, č.j. 24 Co 211/2006-154, kterým byl potvrzen co do částky 500.000,- Kč rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 24. října 2005, č.j. 8 C 687/2004-114, jímž byla zamítnuta žaloba v části o zaplacení 610.000,- Kč, se odmítá.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. října 2006, č.j. 24 Co 211/2006-154, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba ohledně částky 50.000,- Kč, a ve výroku II., kterým byl potvrzen co do částky 110.000,- Kč rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 24. října 2005, č. j. 8 C 687/2004-114, jímž byla zamítnuta žaloba v části o zaplacení 610.000,- Kč, se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 24. října 2005, č. j. 8 C 687/2004-114, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 340.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále žalobu co do částky 610.000,- Kč zamítl (výrok II.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně jako věřitelka uzavřela dne 1.11.2003 s dlužníkem S. Š. (dále též dlužník ) úvěrovou smlouvu (dále též úvěrová smlouva ), podle které se zavázala, že dlužníkovi poskytne 1.500.000,- Kč. Dlužník při sjednávání úvěrové smlouvy žalobkyni nepravdivě informoval o tom, že disponuje dostatečnými movitými a nemovitými aktivy převyšujícími úvěr a úvěrové zatížení, uzavření smlouvy nepředstavuje přijetí nepřiměřeného závazku vzhledem k reálné majetkové situaci dlužníka, není v úpadku, nebyl na jeho majetek v posledních pěti letech prohlášen konkurs, nemá neuhrazené závazky starší tří měsíců, a že neexistují žádné závazky vůči třetím osobám po lhůtě splatnosti delší než patnáct dnů. K poskytnutí úvěru mělo podle úvěrové smlouvy dojít tak, že na výzvu dlužníka měla žalobkyně peněžní prostředky převést bezhotovostním převodem či hotovostním vkladem na účet dlužníka, jehož číslo měl dlužník žalobkyni sdělit, případně mohlo být plněno předáním požadované částky dlužníkovi v hotovosti. Na základě úvěrové smlouvy žalobkyně předala dne 13. 11. 2003 dlužníkovi v hotovosti částku 1.000.000,- Kč, přičemž dlužník z této částky se souhlasem žalovaného vložil na jeho účet vedený u peněžního ústavu (G. C. B., a.s.) částku 500.000,- Kč. Na účet žalovaného označeného podle úvěrové smlouvy dlužníkem jako jeho účet převedla žalobkyně na základě úvěrové smlouvy další částku 450.000,- Kč. Tento převod na uvedený účet u peněžního ústavu byl proveden rovněž se souhlasem žalovaného ve vztahu k dlužníkovi. Žalovaný si ze složených peněžních prostředků ponechal pro sebe částku 340.000,- Kč, když proti pohledávkám dlužníka na vrácení peněz započetl své vlastní pohledávky za dlužníkem.

Soud prvního stupně dovodil neplatnost úvěrové smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák. v důsledku omylu žalobkyně vyvolaného dlužníkem ohledně jeho solventnosti. Veškerá plnění přijatá na základě neplatné úvěrové smlouvy posoudil jako bezdůvodné obohacení dle ustanovení § 451 obč. zák. Žalovaného shledal pasivně věcně legitimovaným z uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 950.000,- Kč jen ohledně částky 340.000,- Kč, kterou si ponechal; nikoli však již

ze zbývající částky 610.000,- Kč, kterou vrátil dlužníkovi a jemuž tak vznikl závazek vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši uvedené částky. Soud prvního stupně přitom uzavřel, že v důsledku konkursu prohlášeného na majetek dlužníka žalovaný nemohl proti pohledávkám na vrácení složených peněžních prostředků platně započíst své vlastní pohledávky s poukazem na ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek okresního soudu se ve výroku I. v napadené části

o zaplacení 50.000,- Kč z přisouzených žalobkyni 340.000,- Kč mění tak, že ohledně částky 50.000,- Kč se žaloba zamítá (výrok I.). Ve výroku II. rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II.). Současně uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 19.022,50 Kč a náklady odvolacího řízení v částce 45.273,50 Kč (výrok III.).

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že úvěrová smlouva je neplatným právním úkonem. Žalobkyně ji totiž uzavřela v omylu ohledně majetkové situace dlužníka, který uvedený omyl u žalobkyně vyvolal úmyslně, přičemž žalobkyně se dovolala neplatnosti uvedeného právního úkonu (§ 49a a § 40a obč. zák.).

Projednávanou věc posoudil podle ustanovení § 451 obč. zák. a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k odlišnému právnímu závěru, dle kterého v případě plnění poskytnutého na základě neplatného právního úkonu se bezdůvodně obohatí ten, kdo je účasten právního vztahu, jenž měl být neplatným právním úkonem založen. Bylo-li tedy plněno na základě neplatné úvěrové smlouvy, došlo k bezdůvodnému obohacení na straně dlužníka, kterému bylo plnění poskytováno a nikoliv též na straně žalovaného. Částka 500.000,- Kč, kterou dlužník převzal v hotovosti, se stala součástí jeho majetku. Vložil-li ji následně se souhlasem žalovaného na jeho účet u peněžního ústavu, byl tím založen právní vztah mezi dlužníkem a žalovaným, na jehož základě byl dlužník oprávněn si uvedené prostředky uložené na účet žalovaného vyzvednout, nikoliv však též právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní. V případě částky 450.000,- Kč převedené dle pokynu dlužníka a se souhlasem žalovaného na jeho účet u peněžního ústavu,

pak předmětný účet byl toliko platebním místem, na které měly být peněžní prostředky pro dlužníka převedeny. Existence tohoto platebního místa zakládá právní vztah toliko mezi dlužníkem a žalovaným, nikoliv však již mezi žalobkyní a žalovaným, neboť žalobkyně neplnila žalovanému, ale dle pokynu dlužníka schváleného žalovaným poskytovala plnění dlužníkovi. Odvolací soud uzavřel, že jelikož se žalovaný plněním z neplatné úvěrové smlouvy na úkor žalobkyně neobohatil, není v řízení o vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimován. Osobou povinnou vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z neplatné úvěrové smlouvy je totiž toliko dlužník, jemuž bylo na základě úvěrové smlouvy plněno a který se tak bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje ve vztahu k výroku I. z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve vztahu ke všem výrokům, včetně výroku I., též z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání podává z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá zejména, že dlužník svým jednáním při uzavírání úvěrové smlouvy s žalobkyní naplnil skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu dle ustanovení § 250b tr. zák., jeho jednání tak bylo v rozporu se zákonem, v důsledku čehož nemohlo dojít k platnému plnění mezi žalobkyní a dlužníkem. Dlužník tudíž nemohl nabýt vlastnické právo k penězům představujícím poskytnutý úvěr, stejně tak v postavení úpadce nemohl platně s uvedenou částkou nakládat ani plnit žalovanému na základě jakéhokoli právního důvodu, zejména s odkazem na ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání. Z uvedeného vyplývá, že bezdůvodné obohacení vzniklo na úkor žalobkyně žalovanému. Ani dohoda o platebním místě nemohla být platně uzavřena vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy, jež ujednání o oprávnění dlužníka označit takové platební místo obsahuje. Za nesprávný potom dovolatelka považuje závěr odvolacího soudu, že bezdůvodné obohacení vzniklé na základě neplatné smlouvy je povinen vydat toliko účastník této smlouvy, resp. právního vztahu touto smlouvou založeného, neboť podle dovolatelky má tuto povinnost každý, kdo se bezdůvodně obohatil. V daném případě se bezdůvodně obohatil žalovaný a je tak pasivně legitimován, neboť bezdůvodné obohacení na jeho straně vzniklo okamžikem, kdy byly předmětné částky na jeho účet připsány. Další nakládání s uvedenými majetkovými hodnotami jsou již předmětem právního vztahu mezi žalovaným a dlužníkem a na existenci povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, tj. na předmět sporu nemají a nemohou mít vliv. Tento závěr považuje dovolatelka z hlediska právního posouzení věci za zásadně právně významný. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu.

Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b)

o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam

[§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky

[§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku (usnesení ve věci samé) odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) tohoto rozhodnutí s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Pro posouzení, zda rozhodnutí je měnící, není významné to, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil konkrétní právní vztah účastníků, popřípadě zda na základě odlišného posouzení rozhodných okolností stanovil práva a povinnosti účastníků odlišně či nikoli (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52, ročník 99). V případě, že rozhodnutím soudu došlo k tzv. rozštěpení uplatněného práva, je třeba přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně.

V projednávané věci je nepochybné, že proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 50.000,- Kč zamítl, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že v dané věci se podle obsahu spisu nejednalo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který by měl podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku obchodní charakter, a spor mezi těmito účastníky není z hlediska procesního věcí obchodní, nelze tedy podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovodit, že by dovolání nebylo přípustné. Z porovnání rozhodnutí obou soudů vyplývá, že práva a povinnosti účastníků jimi byla vymezena odlišně; zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni náleží nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalovaným z důvodu plnění z neplatného právního úkonu, vycházel odvolací soud ze závěru, že žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalovaným z důvodu plnění z neplatného právního úkonu vůbec nenáleží. Z tohoto hlediska se tedy jedná o výrok obsahově měnící.

Směřuje-li dovolání proti výroku II., kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba v části o zaplacení 610.000,- Kč, dospěly oba soudy ke shodnému závěru, že žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován, neboť bezdůvodné obohacení nevzniklo na úkor žalobkyně žalovanému, ale dlužníkovi. Je tudíž uvedený výrok třeba považovat i z obsahového hlediska za potvrzující rozhodnutí.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř.].

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože jak vyplývá z uvedeného dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pokud jde o dovolání proti výroku II., kterým odvolací soud potvrdil ohledně částky 500.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba v části o zaplacení 610.000,- Kč jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem. Poskytla-li žalobkyně na základě neplatné úvěrové smlouvy dlužníkovi hotovost mimo jiné ve výši 500.000,- Kč (z hlediska věcné správnosti napadeného rozhodnutí přitom není rozhodné, zda úvěrová smlouva byla neplatná relativně či absolutně), jednalo se o plnění z neplatného právního úkonu, v důsledku kterého vzniklo ve smyslu ustanovení § 451 obč. zák. bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně dlužníkovi a nikoli žalovanému. Závazek vzniklý z bezdůvodného obohacení nezanikl tím, že obohacený dlužník následně vložil předmětnou částku na účet žalovaného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 413/2000, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, číslo sešitu 5, ročník 2002, str. 163). Za této situace není posouzení právních důsledků tohoto postupu dlužníka z hlediska úspěšnosti žaloby ve vzájemném sporu účastníků o vydání bezdůvodného obohacení významné. Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod vymezený žalobcem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci týkající se ustanovení § 451 obč. zák. není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dovolání v uvedeném rozsahu odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Naproti tomu ohledně dovolání proti výroku II., kterým odvolací soud potvrdil co do částky 110.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba v části o zaplacení 610.000,- Kč, dovolací soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v závěrech o důvodnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení týkajících se ustanovení § 451 obč. zák. v rozporu s hmotným právem, a je proto přípustné [§ 237 odst. 3 o. s. ř.].

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Vady uvedené v ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají.

Žalobkyně uplatnila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a to v závěrech, že v projednávané věci je třeba vycházet ve smyslu ustanovení § 451 obč. zák. z názoru, že v případě plnění poskytnutého na základě neplatného právního úkonu se bezdůvodně obohatí ten, kdo

je účasten právního vztahu, jenž měl být neplatným právním úkonem založen.

Z výše uvedeného vyplývá, že předmětem přezkumu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu napadené rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterým ve výroku

I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 50.000,- Kč zamítl, a kterým ve výroku II. odvolací soud potvrdil co do částky 110.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba v části o zaplacení 610.000,- Kč.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže, odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil. Povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, je ten, komu bylo bez právního důvodu plněno, tedy adresát tohoto plnění. Plnění bez právního důvodu je takové plnění, k němuž v době plnění neexistoval žádný právem stanovený důvod; např. plnění poskytnuté omylem tomu, kdo nebyl věřitelem. K získání bezdůvodného obohacení v těchto případech dochází okamžikem přijetí plnění

a v tomtéž okamžiku vzniká zároveň povinnost vrátit je zpět.

V posuzované věci bylo nepochybné, že žalobkyně částku 450.000,- Kč představující plnění určené dlužníkovi poukázala bezhotovostním převodem ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalovaného v domnění, že jde o bankovní účet dlužníka, jak jím byla mylně informována. Pak šlo o plnění, pro které ve vztahu mezi účastníky řízení neexistoval žádný právní důvod, a tato skutečnost se nutně projevila v majetku žalovaného zvýšením jeho aktiv. Za této situace se jedná o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu, které je povinen vydat žalovaný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 3911).

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v části, jež byla předmětem přezkumu, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu

i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. února 2009

JUDr. Karel Podolka,v. r.

předseda senátu