30 Cdo 1189/2005
Datum rozhodnutí: 25.04.2006
Dotčené předpisy: § 243B odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1189/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyň a) P. S., a

b) M. J., obou zastoupených advokátem, proti žalované K. V., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 7 C 187/96,

o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2003, č.j. 20 Co 176/2003-198, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání žalované potvrdil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 18.9.2002, č.j. 7 C 187/96-176,

ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 7.3.2003, č.j. 7 C 187/96-185, jímž bylo určeno, že vlastníkem pozemků ve výroku I. rozsudku podrobně označených, byl ke dni svého úmrtí V. F., zemřelý dne 20.11.1995, rozhodnuto o náhradě nákladů účastníků řízení (výrok II.) a o náhradě nákladů státu a žalované (výrok III.). Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci, podle něhož smlouvy o převodu nemovitostí, které V. F. uzavřel dne 30.10.1992 a 23.8.1993 včetně dodatku ze dne 25.10.1993 jsou absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2 obč. zákona, neboť se nacházel v takovém stavu, který lze kvalifikovat jako duševní poruchu, činící jej k takovým právním úkonům neschopným; v důsledku toho zůstal vlastníkem označených nemovitostí ke dni svého úmrtí. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Žalovaná v podaném dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na jehož závěry odkázal, a výpovědi svědků (kterým uvěřil a které naopak považoval za nevěrohodné). Vytýká mu, že neprovedl jí navržený důkaz kontrolním znaleckým posudkem . Nesouhlasí rovněž s tím, že jí bylo uloženo nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů. Navrhuje, aby řízení bylo doplněno o důkaz kontrolním znaleckým posudkem z oboru lékařství.

Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání namítají, že dovolání není přípustné ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. a navrhují, aby je dovolací soud odmítl.¨

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř., bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Žalovaná (dále též dovolatelka) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu

ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, když předchozí rozsudek soudu prvního stupně byl sice odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, avšak nynější rozhodnutí soudu prvního stupně je shodné s jeho rozhodnutím dřívějším; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.]. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzovaném případě je rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil s důvody uvedenými v rozhodnutí soudu prvního stupně, založeno především na skutkovém (a právním) závěru, že zemřelý V. F. byl ke dni svého úmrtí vlastníkem označených nemovitostí, neboť smlouvy o jejich převodu, které uzavřel v letech 1992 a 1993 jsou absolutně neplatné.

Z náležitostí vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav tvrdíc, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a domáhá se jeho doplnění. Nesouhlasí též s hodnocením provedených důkazů soudem. Ve skutečnosti tedy dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Okolnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), však nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení mající povahu usnesení

(§ 167 odst. 1 o.s.ř.), občanský soudní řád v ustanoveních § 236 - § 239 nepřipouští.

Z vyložených důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání žalované tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) v částce 3.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 5 písm. b), a snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1, a zvýšená o 20 % podle § 17 odst. 2 vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. dubna 2006

JUDr. Karel Podolka, v.r.

předseda senátu