30 Cdo 1171/2002
Datum rozhodnutí: 13.11.2003
Dotčené předpisy: § 96 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1171/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud české republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně JUDr. A. P. proti žalovaným 1) A. Ch. a 2) V. Ch., zastoupené advokátkou, jako dědiců po Ing. B. Ch., o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené

u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 9 C 117/88, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 1995, č.j. 12 Co 245/95,

12 Co 245/95, 12 Co 246/95-195, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně podala návrh na zahájení řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků zaniklého rozvodem jejich manželství ku dni 22.4.1985.

O návrhu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24.6.1994, č.j.

9 C 117/88-158, ve spojení s opravným usnesením ze dne 15.7.1994, č.j. 9 C 117/88-157, tak, že z věcí v bezpodílovém spoluvlastnictví účastníků přikázal do výlučného vlastnictví navrhovatelky věci jmenovitě uvedené, včetně domu čp. 8 kat. úz. Z. s příslušenstvím, vše v úhrnné hodnotě 110 387,- Kč, původnímu žalovanému věci v úhrnné hodnotě 86 685,- Kč, včetně panelové garáže v P., F. ul., zděné garáže N. a dále zůstatkové hodnoty členského podílu družstevního bytu

a žalobkyni uložil, aby žalovanému na vyrovnání podílu zaplatila částku 159 551,- Kč. Proti opravnému usnesení a zároveň rozsudku podala žalobkyně odvolání, neboť nesouhlasila se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, na jejichž podkladě soud učinil skutkové a právní závěry ve věci. Výtky se dotýkaly zejména zjišťování hodnoty jednotlivých věcí v bezpodílovém spoluvlastnictví účastníků, zvláště nemovitosti

ve Z., a finančního vypořádání účastníků, u nějž podle žalobkyně není patrný způsob konečného výpočtu ani se zřetelem k uplatněným pohledávkám účastníků. Považovala za nesprávné, že soud nevedl účastníky k možnému vyřešení záležitosti dohodou

a navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen. V průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně návrh zpět a navrhla, aby soud řízení o něm zastavil. Žalovaný s procesním postupem navrhovatelky nesouhlasil s odůvodněním, že se jedná

o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bývalých manželů, kdy již uplynula lhůta k jeho vypořádání na základě nového návrhu.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 8.11.1995 č.j. 12 Co 245/95,

12 Co 246/96-192 zpětvzetí návrhu nepřipustil; rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle odůvodnění usnesení ve výroku, jímž zpětvzetí návrhu na zahájení řízení nebylo připuštěno, žalovaný uplatnil proti zpětvzetí návrhu důvody, které odvolací soud s ohledem na ust. § 149 odst. 4 obč. zák. shledal vážnými. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé zrušil pro nedostatky tkvící v neúplně zjištěném skutkovém stavu a vadách, pro které byl rozsudek v podstatě nepřezkoumatelný zejména ve vztahu k hodnotovému vypořádání podílů účastníků na zaniklém bezpodílovém spoluvlastnictví. Spolu s rozsudečným výrokem o věci samé odvolací soud zrušil napadený rozsudek i ve vedlejších výrocích.



Proti označenému usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž soud nepřipustil zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, podala žalobkyně dne 11.3.1996 dovolání. Považuje za nesprávný závěr, podle nějž nesouhlas žalovaného se zpětvzetím návrhu je podložen vážným důvodem, neboť pro rozhodnutí o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků jsou rozhodující ustanovení dřívějšího občanského zákoníku. S ohledem na úmrtí žalovaného zpochybnila i správnost dalšího postupu soudu v řízení.

Dovolání žalobkyně směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému před účinností zák. č. 30/2000 Sb.; dovolací soud proto projedná a rozhodne o dovolání podle občanského soudního řádu před novelou /část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb./.

Občanský soudní řád účinný před 1.1.2001 /dále jen o.s.ř./ v ust. § 241 odst. 1 upravuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jež spočívá v povinném zastoupení dovolatele advokátem, pokud dovolatel nemá právnické vzdělání buď sám nebo jeho zaměstnanec, který za něj jedná. Žalobkyně podala dovolání, aniž byla zastoupena advokátem. K výzvě soudu v průběhu dovolacího řízení však doložila, že má ukončené vysokoškolské právnické vzdělání; na dovolatelku se proto požadavek povinného zastoupení advokátem v dovolacím řízení nevztahuje. Dovolací soud shledal, že

po formální i obsahové stránce dovolání splňuje náležitosti uvedené v ust. § 241 odst. 2 o.s.ř. a je způsobilé dalšího posouzení.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští /§ 236 odst. 1 o.s.ř./. Důvody uvedené v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř., pro něž je možno dovoláním napadnout každé pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně nevytkla a dovolací soud, který z úřední povinnosti k případným vadám rozhodnutí přihlíží z úřední povinnosti, žádnou vadu významnou z hlediska ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. neshledal. Občanský soudní řád v ust. § 238a odst. 1 písm. b) připouští dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto m.j. tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští. Dovolání žalobkyně je ve smyslu ustanovení o.s.ř. přípustné.

Dovolání lze podat jen pro některý z důvodů uvedených pod písm. a) - d) ust.

§ 241 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně sice slovně ani odkazem na příslušné zákonné ustanovení neupřesnila, pro který důvod podala dovolání, z jeho obsahu však lze podle ust. § 41 odst. 2 o.s.ř. /§ 243c o.s.ř./ dovodit, že bylo podáno pro nesprávné právní posouzení věci /§ 241 odst. 2 písm. d) o.s.ř./.

Dovolací soud přezkoumal usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Dovolání neshledal důvodným.

Podle ustáleného výkladu soudu se nesprávné právní posouzení věci může dotýkat jak předpisů hmotného práva, tak předpisů procesního práva, jestliže jejich aplikace na posuzovanou věc byla pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující. Nesprávným právním posouzením se přitom rozumí omyl soudu při aplikaci práva

na zjištěný skutkový stav, jestliže soud použil jiný práví předpis, než který měl správně použít, nebo na posuzovanou věc použil sice správný právní předpis, ale ten nesprávně vyložil. V tomto smyslu dovolací soud posuzoval správnost aplikace ust. § 149 odst. 4 obč. zák. ve spojení s ust. § 96 odst. 2 o.s.ř., vyúsťující v hodnotící závěr, že k nesouhlasu se zpětvzetím návrhu vedl žalovaného vážný důvod. Zatímco občanský soudní řád žalobci neukládá, aby uvedl důvod, pro který bere návrh zpět, žalovaný, pokud se zpětvzetím návrhu nesouhlasí, však má za povinnost svoje stanovisko

ke zpětvzetí návrhu odůvodnit, aby soud mohl posoudit, zda k nesouhlasu se zpětvzetím návrhu jej vedou vážné důvody. Takovými se zpravidla rozumí okolnosti, z nichž lze dovodit, že zpětvzetím návrhu je žalovaný ohrožen ve svých oprávněných zájmech např. proto, že v případě zpětvzetí návrhu a následného zastavení řízení o něm by se již sám nemohl s úspěchem domáhat rozhodnutí o sporném nároku, na němž má procesně ekonomický zájem.

Při rozhodování o návrhu na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vycházely soudy obou stupňů ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené dne 27.6.1961 bylo zrušeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13.6.1984 č.j. 7 C 514/82, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25.1.1985 č.j. 18 Co 884/84-67 pravomocně ku dni 22.4.1985. Obsahem spisu v posuzované věci dovolací soud ověřil, že návrh na zahájení řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků byl podán dne 20.4.1988. V těchto časových souvislostech považoval odvolací soud za potřebné uvést, že podle přechodných a zrušovacích ustanovení k úpravám účinným od 1.4.1964 (zák. č. 40/1964 Sb. občanský zákoník) majetková společenství mezi manžely vzniklá podle zák. č. 265/1949 Sb o právu rodinném zanikla dnem 1.4.1964 a tímto dnem vzniklo bezpodílové spoluvlastnictví manželů ke všemu, co podle zák. č. 40/1964 Sb do jejich bezpodílového spoluvlastnictví patří. Přechodná ustanovení k úpravám účinným od 1.4.1983 (zák. č. 131/1982 Sb.) v § 865 odst. 1 obč. zák. stanovila, že není-li uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona, tj. zák. č. 131/1982 Sb., i právní vztahy vzniklé v době

od 1.4.1964 do 1.4.1983. Podle ust. § 149 odst. 4 obč. zák., na něž odvolací soud poukázal, nedošlo-li do 3 let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů k jeho vypořádání dohodou, nebo nebylo-li bezpodílové spoluvlastnictví manželů na návrh podaný do 3 let od jeho zániku vypořádáno rozhodnutím soudu, je ohledně movitých věcí založena nevyvratitelná domněnka, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci z bezpodílového spoluvlastnictví pro potřebu svou, své rodiny

a domácnosti výlučně jako vlastník užívá, ostatní movité věci a věci nemovité pak jsou v podílovém spoluvlastnictví bývalých manželů, přičemž podíly obou jsou stejné.

Při hodnocení okolností, jimiž žalovaný odůvodnil nesouhlas se zpětvzetím návrhu, odvolací soud právem přihlédl k ust. § 149 odst. 4 obč. zák. ve znění účinném od 1.4.1984, správně je vyložil a se zřetelem k uplynutí lhůty 3 let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví jako bývalých manželů dovodil i právní důsledky

pro bezpodílové spoluvlastnictví účastníků. Při uplatnění nevyvratitelné zákonné domněnky, jež je s uplynutím lhůty spojena, by žalovaný již nemohl s úspěchem navrhnout vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví rozhodnutím soudu ve smyslu ust. § 149 odst. 3 obč. zák.

Závěr odvolacího soudu, že k nesouhlasu s procesním postupem žalobkyně měl žalovaný vážný důvod ve smyslu ust. § 96 odst. 2 o.s.ř. /§ 211 o.s.ř/ a rozhodnutí tohoto soudu, že zpětvzetí návrhu se nepřipouští, shledal tudíž dovolací soud správným; dovolání žalobkyně proto jako nedůvodné zamítl /§ 243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř./.

Žalovaní, kteří měli v dovolacím řízení úspěch, mají podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. /§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 o.s.ř./ právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalovaným však náklady ve spojení s dovolacím řízením nevznikly, bylo proto rozhodnuto ve smyslu ust. § 151 odst. 1 o.s.ř. /§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 o.s.ř./, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. listopadu 2003

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu