30 Cdo 1170/2007
Datum rozhodnutí: 21.06.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 1170/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce B. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. Č., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 234/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 24 Co 394/2004-244, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 27. ledna 2004, č.j. 6 C 234/98-216,


ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 10. srpna 2004, č.j. 6 C 234/98-230, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému vyvěsit na úřední desku po dobu 90 dnů omluvu ve znění: M. Č., právní nástupce M. n. v. v Č., se omlouvá panu B. V., že mu svými vyjádřeními ke studiu ze dne 20.12.1988 nedoporučil přijetí na střední školu, a znemožnil mu tím získat středoškolské vzdělání, a jíž se dále domáhal zaplacení částky 200.000,- Kč a náhrady škody (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).


Žalobce spatřuje zásah do osobnostních práv, jakož i způsobení škody ve skutečnosti, že právní předchůdce žalovaného M. n. v. v Č. (dále jen MěNV Č. ) jej nedoporučil ke studiu na střední škole, kam se v letech 1986-89 hlásil (konkrétně v písemném vyjádření z 20.12.1988, čj. vnitř 223/86). MěNV Č. přitom ve svých vyjádřeních uváděl tvrzení, že žalobce podává stížnosti a návrhy ; k tomu žalobce podotýkal, že podávání návrhů a stížností je jeho právem a nemůže mu být proto na újmu. V důsledku uvedených vyjádření bylo žalobci znemožněno získat středoškolské a potažmo vysokoškolské vzdělání a nemohl tak získat zaměstnání odpovídající jeho schopnostem.


Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce se v letech 1986-89 hlásil


ke studiu při zaměstnání na Střední průmyslové škole stavební v P. Pro školní rok 1987/88 nebyl ke studiu přijat z důvodu neúplnosti a pozdního doručení přihlášky. K jeho přihlášce pro školní rok 1988/89 podal písemné vyjádření ze dne 20.12.1988 rovněž MěNV Č., přičemž uvedl, že žalobce je občanem města Č., je rozvedený, invalidní důchodce, žije ve společné domácnosti s matkou a nebyl projednáván před KOVP MěNV Č. Dále uvedl, že žalobce je občanem, který neustále podává návrhy a stížnosti na různé instituce a v případě, že mu není vyhověno, stěžuje si na tyto instituce u nadřízených orgánů, eventuelně podává žaloby k soudu. S ohledem na uvedené skutečnosti jej ke studiu nedoporučil. Žalobce nebyl ke studiu přijat, přičemž podle zjištění Městské prokuratury v P., která k podnětu žalobce přijímací řízení přezkoumávala, při rozhodnutí o přihlášce žalobce bylo přihlédnuto k nedoporučení MěNV Č. a k tomu, že žalobce nikdy nepracoval ve stavebním oboru.


Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle právní úpravy platné v době, v níž mělo být podle žalobce zasaženo do jeho osobnostních práv, jakož


i ke způsobení škody. Dovodil, že v jednání právního předchůdce žalovaného nelze shledávat zásah do jeho osobnostního práva dle ustanovení § 11 obč. zák. V případě přijímacího řízení na střední školu pro školní rok 1987/88 takový zásah nevyplývá ani z tvrzení žalobce. Zásah do osobnostní sféry žalobce však nepředstavuje ani vyjádření MěNV Č. ze dne 20.12.1988 pro přijímací řízení pro následující školní rok. Žalobci je nutno dát za pravdu, že podávání návrhů a stížností je jeho právem. Pokud jde o samotný obsah předmětného vyjádření MěNV Č., je však pasáž o podávání návrhů a stížností z hlediska účelu tohoto vyjádření (pro posouzení způsobilosti žalobce ke studiu) irelevantní. Jedná se o konstatování uvedené vedle dalších údajů o žalobci, které ve svém souhrnu vedly právního předchůdce žalovaného k negativnímu stanovisku stran doporučení žalobce ke studiu. Z tvrzení žalobce vyplývá, že skutečnost, že podává návrhy a stížnosti, není nepravdivá. Podle ustálené judikatury sice zveřejnění pravdivého údaje, který je způsobilý přivodit jiné osobě újmu, může být považováno za zásah do jejího osobnostního práva, v daném případě vyjádření MěNV Č. samo o sobě takovou újmu žalobci přivodit nemohlo. Z ustanovení § 18 a § 19 zák. č. 29/1984 Sb. (školský zákon) a ustanovení § 12 odst. 1 vyhlášky č. 95/1984 Sb., o přijímání ke studiu na středních školách, vyplývá, že kritérií pro přijímání uchazečů o studium při zaměstnání na středních školách, k nimž musí orgán rozhodující o přijetí přihlížet, je celá řada; případné doporučující či nedoporučující vyjádření národního výboru samo o sobě podle uvedené právní úpravy rozhodujícím kriteriem pro rozhodnutí o přijetí nebylo. Podle ustanovení § 14 odst. 3 cit. vyhlášky stanovisko pro studium při zaměstnání nebylo určující vůbec, když mohl být přijat i uchazeč, kterého organizace (okresní národní výbor) ke studiu nedoporučila. Konkrétně v případě žalobce z výše uvedeného zjištění Městské prokuratury v P. vyplývá, že ke stanovisku MěNV Č. sice bylo v roce 1988 fakticky přihlédnuto, avšak důvody o nepřijetí ke studiu se neopíraly výlučně o toto stanovisko, nýbrž existovaly i důvody další, které ve svém souhrnu vedly k rozhodnutí o jeho nepřijetí ke studiu. Soud prvního stupně proto žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zveřejnění omluvy, jakož i s tím souvisejícího poskytnutí finančního zadostiučinění zamítl.


Pokud jde o uplatněný nárok na náhradu škody, soud prvního stupně na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že nejsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu (podle § 420 odst. 2 obč. zák.v platného v rozhodné době), a to konkrétně protiprávní jednání žalovaného (jeho právního předchůdce) a dále příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou. Pokud jde o posledně uvedený předpoklad, soud prvního stupně vycházel z úvahy, že ani případné přijetí žalobce ke studiu na střední škole samo o sobě neznamená, že by dotyčné vzdělání získal (školu) úspěšně dokončil; dovozovat za této situace odpovědnost žalovaného i za nedosažené vysokoškolské vzdělání je proto absurdní. Z těchto důvodů soud prvního stupně zamítl žalobu i v části, kterou se žalobce domáhal náhrady škody. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 24 Co 394/2004-244, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku ve věci samé potvrdil (výrok II.) a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky změnil tak, že zavázal žalobce zaplatit žalovanému v zákonné lhůtě částku 9.973,- Kč (výrok I.). Současně uložil žalobci povinnost nahradit v zákonné lhůtě žalovanému náklady odvolacího řízení


ve výši 6.310,- Kč (výrok III.) a rozhodl, že České republice - Okresnímu soudu v Nymburce - se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok IV.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku ve věci samé vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry.


Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že je obecně známé, že v době totalitního režimu měly posudky a doporučení (či nedoporučení) ke studiu významný vliv na rozhodnutí o přijetí ke studiu, ačkoli tento postup neměl oporu v zákoně. V daném případě to bylo právě opakované negativní stanovisko právního předchůdce žalovaného, které bylo hlavním důvodem pro rozhodnutí o nepřijetí ke studiu. I kdyby byly pravdivé důvody nepřijetí, které uvádí žalovaný a jeho právní předchůdce, to znamená, že žalobce nebyl zaměstnán ve stavebnictví či nebyl invalidní důchodce apod., a byla proto dána přednost uchazečům, kteří podmínky pro přijetí splňovali lépe, samotné nedoporučení právního předchůdce žalovaného, tedy zejména jeho obsah a zdůvodnění, se zásadním způsobem dotýkají cti a lidské důstojnosti žalobce a v tomto smyslu je tedy požadavek na ochranu osobnosti důvodný. V této souvislosti je i důvodný požadavek žalobce na poskytnutí finančního zadostiučinění či náhradu škody. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí


a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení a dále odklad jeho vykonatelnosti


ve vztahu k výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení. Požádal rovněž o osvobození od soudních poplatků pro podání dovolání v této věci.


Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon


č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení


§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.


V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil


se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, je konformní


s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.9.2000, sp. zn. 30 Cdo 1602/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, číslo sešitu 3, ročník 2003, str. 90). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod vymezený žalobcem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Pokud žalovaný dovoláním rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu ve vedlejších výrocích o náhradě nákladů řízení, přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání není v tomto případě přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože v taxativních výčtech těchto zákonných ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4, ročník 2003).


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 o.s.ř).


O návrhu dovolatele na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení podle ustanovení § 138 o.s.ř. rozhoduje soud prvního stupně. Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. března 2005, č.j. 6 C 234/98-276, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2005, č.j. 24 Co 262/2005-299, bylo žalobci pro podání dovolání přiznáno osvobození od soudních poplatků nad částku 500,- Kč. Dovolací soud proto o uvedeném návrhu dovolatele nemohl rozhodovat.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. června 2007


JUDr. Karel Podolka , v. r.


předseda senátu