30 Cdo 1169/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 5 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241b odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 1169/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce P. B. , t. č. ve Vazební věznici Praha Ruzyně, P. O. Box 7, Praha 6, zastoupeného JUDr. Petrem Crhou, advokátem se sídlem v Mostě, Obchodní 41, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 85/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, č. j. 21 Co 272/2014-170, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 2. 2014, č. j. 20 C 85/2010 146, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, č. j. 21 Co 272/2014-17, se odmítá . III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil (výrokem I) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 19. 2. 2014, č. j. 20 C 85/2010-146, v zamítavém výroku o věci samé (zaplacení částky 265.790,- Kč) a ve výroku o náhradě nákladů řízení a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrokem II).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce osobně podaným dovoláním, jež spojil s návrhem, aby dovolací soud podle § 109 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) přerušil řízení a splnil své povinnosti plynoucí z čl. 4 odst. 3 SEU a čl. 267 odst. 3 SFEU , a v němž co do přípustnosti dovolání odkázal na § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Žalobce nebyl při podání dovolání zastoupen advokátem (§ 241 o. s. ř.). Současně s podáním dovolání požádal o jeho ustanovení. Této žádosti soud prvního stupně vyhověl usnesením ze dne 28. 11. 2014, č. j. 20 C 85/2010-187, jež nabylo právní moci dne 30. 12. 2014.
Podáním ze dne 22. 1. 2015, podaným k poštovní přepravě téhož dne, ustanovený zástupce doplnil žalobcem osobně podané dovolání potud, že toto směřuje nejen proti rozsudku odvolacího soudu, ale i rozsudku soudu prvního stupně, s tím, že se oba soudy zcela nevyrovnaly s jednotlivými zjištěnými závadami, které jim byly vytčeny předchozím kasačním rozsudkem dovolacího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2149/2012. Dále ustanovený zástupce zrekapituloval argumentaci uvedenou žalobcem v osobně podaném dovolání, uvedl, že další zdůvodnění je obsaženo v samotném dovolání žalobce a konečně navrhl, aby dovolací soud přezkoumal oba rozsudky, zda se oba soudy ve svém projednání řídily skutkovými a právními závěry vyslovenými v předchozím kasačním rozsudku dovolacího soudu, zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dále aby bylo ještě před tímto navrženým rozhodnutím rozhodnuto o předběžné otázce v dovolání ze dne 23. 8. 2014 žalobcem uvedené .
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 (právě jen podle tohoto zákonného ustanovení připadá do úvahy přípustnost dovolání v dané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam (čtyř) alternativně stanovených hledisek považuje za splněné; z ustálené judikatury dovolacího soudu přitom plyne, že ke splnění této povinnosti a tudíž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. či citace jeho textu nebo části jeho textu (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, či usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ) .
Dovolatel vymezuje v (osobně podaném) dovolání jeho přípustnost toliko odkazem na § 237 o. s. ř. Podání jeho ustanoveného zástupce pak tuto obligatorní náležitost dovolání zcela opomíjí. Dovolání tak trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě dle § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněna; v této souvislosti nutno upozornit, že § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (srov. § 243b o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru, jak bylo vyloženo výše, neposta č uje (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14) . Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně, nezbývá dovolacímu soudu než připomenout závěr v jeho judikatuře již mnohokráte vyslovený (a podávající se ostatně z výslovného znění zákona), že rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Občanský soudní řád z uvedeného důvodu neupravuje funkční příslušnost soudů pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 104 odst. 1 věty první a § 243b o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2000 pod č. 45, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K dovolatelem požadovanému předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie neshledal Nejvyšší soud důvody. Soudní dvůr má, jak plyne z článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie ( SFEU ) pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se a) výkladu Smluv a b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie; vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva (jímž Nejvyšší soud je), je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Hlavním účelem řízení o předběžné otázce je jednotná aplikace komunitárního práva ve všech členských státech. Z uvedeného se dovozuje, že Soudní dvůr se předloženou otázkou zabývá pouze za předpokladu, že v řízení před národním soudem vyvstala otázka výkladu komunitárního práva a že výklad takové otázky je zcela zásadní pro vyřešení daného případu. Soudní dvůr opakovaně judikoval, že nepodá odpověď na předloženou otázku, pokud je zcela zřejmé, že výklad komunitárního práva, kterého se domáhá národní soud, nemá žádný vztah ke skutkovému stavu či smyslu řízení před národním soudem nebo položená otázka je hypotetická a Soudní dvůr nemá dostatek faktických nebo právních podkladů k jejímu zodpovězení (srov. např. rozsudek ze dne 11. března 1980, ve věci 244/80 Foglia v. Novello, ECR 1981 s. 3045, bod 18 a rozsudek ze dne 16. července 1992, ve věci C-83/1991 Meilicke v. ADV/ORGA ECR 1992 s. I-4871, bod 25).
V dané věci žádná otázka výkladu komunitárního práva, jejíž zodpovězení by bylo významné (relevantní) pro řešení věci dovolacím soudem, nevyvstala, a to již proto, že dovolací soud se na podkladě podaného dovolání nezabýval meritem věci, ale odmítl dovolání pro vady. Již z uvedeného důvodu dovolacímu soudu povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie s návrhem na zahájení řízení o předběžné otázce nevznikla.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. 10. 2015

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu