30 Cdo 1167/2004
Datum rozhodnutí: 19.11.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1167/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) L. Š.

a B) M. Š., proti žalovaným 1) M. K. a 2) M. K., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 51/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2003, č.j. 1 Co 77/2002-551, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. listopadu 2003, č.j.

1 Co 77/2002-551, rozhodl o odvolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu

v Ostravě ze dne 11. srpna 2000, č.j. 23 C 51/98-228, kterým bylo v označené věci rozhodnuto o návrhu žalobců na ochranu osobnosti.

Proti tomuto rozsudku ve výrocích, pokud jimi bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a ve výroku o nákladech řízení podali žalovaní dne 22. března 2004 dovolání, s tím, že dovozují jeho přípustnost podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") ve znění platném do 31. prosince 2000. Mají zato, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud uvedené rozhodnutí (v dotčené části) zrušil a vrátil věc k odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se k tomuto dovolání nevyjádřili.

Jak již bylo naznačeno výše, soud prvního stupně ve věci rozhodl ještě v průběhu roku 2000, a tedy před účinností novely o.s.ř. provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zmíněné novely odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným

po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Obdobně podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. této novely se podle dosavadních předpisů projednají dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na popsanou procesní situaci tedy dovolací soud ve věci rozhodoval podle znění o.s.ř. účinného

do 31.12.2000.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o.s.ř. Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o výroky odvolacího soudu, jimiž byly potvrzeny konkrétní výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, je nutno posuzovat přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237, §238 odst. 1 písm. b)

a § 239 odst. l a 2 o.s.ř.

Vady vyjmenované v § 237 odst. l o.s.ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o.s.ř.), v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají. Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný

(a následně zrušený) rozsudek téhož soudu (§238 odst. 1 o.s.ř). Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Skutečností pak je, že žalovaní v průběhu odvolacího řízení, ještě před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, ve smyslu ustanovení § 239 o.s.ř. nenavrhli, aby v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně bude potvrzeno, soud druhého stupně vyslovil přípustnost dovolání proti takovému svému rozhodnutí. Již tím nedošlo k naplnění jedné z podmínek pro případné založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř., § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ani podle ustanovení § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona. Protože tedy v případě dovolání žalovaných nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta první a § 151 odst. l věta první o.s.ř., když žalovaní neměli se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobcům

v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. listopadu 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu