30 Cdo 1164/2015
Datum rozhodnutí: 29.07.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.



30 Cdo 1164/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobkyně JUDr. J. V. , zastoupené JUDr. Zorou Švábíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Novoborská 374/29, proti žalovanému doc. akad. arch. V. S. , zastoupenému Mgr. Lindou Kasha, advokátkou se sídlem v Praze 1, Uhelný trh 414/9, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 34/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014, č.j. 1 Co 141/2014 330 , takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2014, č.j. 66 C 34/2012 294, výrokem I. uložil žalovanému poskytnout žalobkyni omluvu ve znění: Já, akad. arch. V. S., se tímto omlouvám paní JUDr. J. V., sídlem AK: Hradecká 3, Praha 3, správkyni konkursní podstaty úpadce BOHEMIA ART, spol. s r.o., IČ: 00675661, za šíření informace, kterou jsem uvedl v trestním oznámení ze dne 17. 8. 2011 adresovaném Policii ČR, že činnost JUDr. J. V. se podobá systému bývalého soudce B. a formou vlastnoručně podepsaného dopisu zaslat žalobkyni. Výrokem II. zamítl žalobu v rozsahu, aby žalovaný poskytl žalobkyni omluvu ve znění přesahujícím znění omluvy uvedené ve výroku I., výrokem III. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 5 000,- Kč v deseti měsíčních splátkách po 500,- Kč, výrokem IV. žalobu zamítl v rozsahu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni dalších 5 000,- Kč, výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a vrácení soudního poplatku, výrokem VII. uložil žalobkyni sdělit soudu bankovní spojení a výrokem VIII. rozhodl o odměně ustanovené zástupkyně žalovaného.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2014, č.j. 1 Co 141/2014-330, výrokem I. odmítl odvolání žalobkyně proti výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně, výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II. a V. ve znění výroku II., že se zamítá žaloba, aby znění omluvy obsahovalo text uvedený ve výroku a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně, který shledal zásah do osobnostních práv žalobkyně pouze v hodnotícím soudu, uvedeném v trestním oznámení, jímž žalovaný přirovnal činnost žalobkyně k systému konkursního soudce B. U ostatních výroků pak bylo podle odvolacího soudu třeba pohlížet na žalobkyni jako na osobu veřejného zájmu v souvislosti s výkonem funkce správkyně konkurzní podstaty, případně výroky uvedené v podání trestního oznámení bylo namístě považovat za výkon práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 18. února 2015 dovolání. Žalobkyně se neztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, pokud je žalobkyně v postavení správkyně konkursní podstaty považována za osobu veřejného zájmu, a domnívá se, že na ni proto nelze vztáhnout nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005. Soudy podle ní došly k nesprávným skutkovým zjištěním a jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a její žalobě vyhověl.
K dovolání se osobním podáním vyjádřil žalovaný a navrhl jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Zabýval se pak otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně ve svém dovolání ve skutečnosti neuvádí a neoznačuje, že by některá z těchto okolností byla naplněna. Podle dikce ustanovení § 237 o.s.ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolací soud dále připomíná, že ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud např. měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání, nadto nepřípustně akcentující ve značné míře otázku skutkových zjištění, nevyhovuje. Dovolatelka se sice domnívá, že na správkyni konkursní podstaty nelze nahlížet jako na osobu veřejně činnou, ale tento svůj názor neopírá o žádné rozhodnutí dovolacího soudu. Kromě toho má dovolací soud za to, že právní úvahy odvolacího soudu odpovídají jak příslušným skutkovým zjištěním, stejně jako právní úpravě ochrany osobnosti a judikatuře Nevyššího soudu.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Pavel P a v l í k předseda senátu