30 Cdo 1163/2007
Datum rozhodnutí: 25.03.2008
Dotčené předpisy:





30 Cdo 1163/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce P. F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. V., zastoupenému advokátem, 2) J. K., zastoupenému advokátem, a 3) S. a.s., zastoupené advokátem,


o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 96/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2005, č. j. 28 Co 41/2005 - 124, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


III. Žalobce je povinen zaplatit třetí žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


IV. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že první žalovaný je vlastníkem parcely č. 2375/4 - orná půda, parcely č. 2377/6 - orná půda a parcely č. 2487/3 - vodní plocha, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 1788 pro kat. území K., obec P., okres hl. m. P. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 7 C 270/98, má vůči prvnímu žalovanému vykonatelnou pohledávku ve výši 2,600.000,- Kč s příslušenstvím, kterou se zavázal zaplatit do 30. 9. 1999, což neučinil, a přestože mu bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 13 E 7014/98 (ve věci výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí oprávněných dvou vietnamských občanů proti povinnému P. V.) zakázáno s předmětnými nemovitostmi disponovat, uzavřel dne 16. 8. 1999 s druhým žalovaným kupní smlouvu o převodu těchto nemovitostí, který je pak další kupní smlouvou ze dne 19. 5. 2000 převedl na třetí žalovanou, a ta je zapsána v katastru nemovitostí jako jejich vlastník. Žalobce má za to, že obě kupní smlouvy jsou podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, resp. soudním rozhodnutím, absolutně neplatné a že tak k převodu vlastnictví na třetí žalovanou nedošlo. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřuje v tom, že vyhověním žalobě by se jeho právní postavení vůči prvnímu žalovanému jako dlužníkovi zásadně změnilo, neboť by mohl uspokojit svoji vykonatelnou pohledávku.


Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 1. 2005, č. j. 11 C 96/2002 - 103, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 21. 3. 2003, č. j. 11 C 96/2002 - 51, kterým žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., a jímž rozhodl o náhradě nákladů řízení, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2003, č. j. 11 Co 225/2003 - 69, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že nejprve jako otázku předběžnou je třeba posoudit tvrzenou neplatnost smluv o převodu nemovitostí s tím, že v případě jejich neplatnosti je na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Soud prvního stupně po provedení listinných důkazů, včetně pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 33 T 67/2000, jímž první žalovaný byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a poškozování věřitele, kterých se dopustil tím, že ačkoliv podle pravomocného rozhodnutí neměl disponovat předmětnými nemovitostmi, tyto prodal kupní smlouvou druhému žalovanému, posoudil obě kupní smlouvy jako právní úkony absolutně neplatné pro rozpor se zákonem a dobrými mravy (§ 39 obč. zák. a § 135 odst. 2 o. s. ř.) a s ohledem na právní názor odvolacího soudu dovodil naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení.


K odvolání třetího žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2005, č. j. 28 Co 241/2005 - 124, ve znění usnesení ze dne 27. 2. 2006, č. j. 28 Co 241/2005 - 136 (jímž byl opraven výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu žalobce a druhého žalovaného), rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl


o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu, neztotožnil se však s jeho právním posouzením, neboť nesouhlasil s názorem vysloveným v předchozím zrušovacím usnesení, že nejprve je třeba vyřešit platnost smluv o převodu nemovitostí. Dovodil, že nebyl-li žalobce účastníkem kupních smluv, a ani nepožaduje určení svého vlastnického práva, nepromítne se požadované určení do jeho právních poměrů, neboť i nadále zůstane v postavení věřitele, jehož je první žalovaný dlužníkem, a přisvědčil též námitce třetího žalovaného, že případné uspokojení se z těchto nemovitostí ve vykonávacím řízení nepředstavuje změnu právních, nýbrž majetkových poměrů žalobce. Jestliže se tedy požadované určení žádným způsobem nedotkne právního postavení žalobce ve vztahu vlastnického práva k nemovitostem, nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení ani aktivní legitimaci ve sporu. Uzavřel, že neosvědčil-li žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., nelze se již z tohoto důvodu zabývat věcí samou, tj. neplatností smluv uzavřených žalovanými.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poté, co popsal skutkový stav dané věci, uvedl s odkazem na žalobu ze dne 30. 4. 2002, že bez určení vlastnictví ve prospěch žalovaného č. 1, je jeho právní postavení jakožto věřitele žalovaného č. 1 nejisté v tom smyslu, že jeho pohledávku nelze jinak uspokojit , a že účelem této žaloby měla být ochrana žalobce před porušením jeho práva a uspokojení jeho pohledávky . Dále rekapituluje právní názory, které soudy obou stupňů v průběhu řízení zaujaly, a poukazuje na to, že napadeným rozhodnutím odvolací soud zcela popřel svůj již dříve vyslovený právní názor, jímž se soud prvního stupně řídil. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.


První žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Uvedl, že nemá zájem


o vlastnictví předmětných pozemků a že subjektem, který by měl žalobci uhradit jeho pohledávku, je druhý žalovaný, jak se zavázal při jejich převodu, což však neučinil a dále je převedl.


Rovněž třetí žalovaná v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo jako bezdůvodné zamítnuto. Poukázala přitom na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 394/01, z nějž pro danou věc je relevantní závěr, že základním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, tedy jde o vztah týkající se bezprostředně toliko navrhovatele a odpůrce. Z toho dovozuje, že absolutní neplatnost kupní smlouvy nemůže v posuzovaném případě namítat žalobce, neboť nebyl navrhovatelem v řízení o vydání předběžného opatření, resp. o nařízení výkonu rozhodnutí, a nemá proto naléhavý právní zájem na požadovaném určení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené


v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání trpí takovou vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.


Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání


do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.


Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).


Podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom,


v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být


o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání; nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241 o. s. ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30 o. s. ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.


Dovolání lze podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít


za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). K uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nepostačuje, jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. (například tím, že odkáže na ustanovení zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). V dovolání je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy, jestliže dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý dovolací důvod je dán, tedy - řečeno jinak - jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností,


v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).


Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel tuto vadu dovolání může odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů - jak vyplývá z ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. - jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. V případě, že dovolání podal dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení (tj. nemá-li sám nebo osoba, která za něj jedná, právnické vzdělání - srov. § 241 o. s. ř.) a který z tohoto důvodu byl ve smyslu ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř. soudem řádně vyzván (srov. § 241b odst. 2 o. s. ř.) k odstranění uvedeného nedostatku podmínky řízení, prodlužuje se běh této lhůty až do dne, kterým uplyne lhůta, která mu byla určena k odstranění nedostatku povinného zastoupení. Požádá-li však dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení, ještě před uplynutím lhůty k podání dovolání, popř. před uplynutím prodloužené lhůty, soud o ustanovení zástupce pro podání dovolání, běží lhůta dvou měsíců k doplnění dovolání znovu ode dne právní moci usnesení, kterým bylo o jeho žádosti rozhodnuto.


Marným uplynutím lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. se původně odstranitelná vada (neúplnost) dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl uveden dovolací důvod, stává neodstranitelnou. Znamená to mimo jiné, že po uplynutí této lhůty není možné dovolatele postupem podle ustanovení § 241b odst. 1, § 209 a § 43 o. s. ř. vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu a že dovolací soud k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto náležitost nemůže přihlížet. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. doplněno, podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).


V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalobci (jeho zástupci) byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 18. 11. 2005, že žalobce podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu včas (dne 18. 1. 2006) a že již při podání dovolání byla splněna podmínka dovolacího řízení uvedená v ustanovení § 241 o. s. ř. (žalobce byl při podání dovolání zastoupen advokátem).


Dovolání žalobce však neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů rozsudek odvolacího soudu napadá; o dovolacích důvodech se v něm uvádí pouze to, že je podáno z důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Protože žalobce v dovolání nevylíčil okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku odvolacího soudu a které by mohly naplnit alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., a protože lhůta uvedená v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř., během níž bylo možné dovolání o uvedení dovolacích důvodů doplnit, již marně uplynula, není již možné uvedený nedostatek dovolání odstranit. Dovolacímu soudu, který je - jak již výše uvedeno - vázán uplatněnými dovolacími důvody, tím žalobce zabránil, aby mohl napadený rozsudek odvolacího soudu po stránce kvalitativní (z hlediska jeho správnosti) přezkoumat.


Nejvyšší soud proto dovolání žalobce - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1


a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť první žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení prvního žalovaného ve výši 2.575,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který prvního žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a třetí žalovanou bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1


a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť třetí žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení třetí žalované ve výši 2.575,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který třetí žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto,


na náhradu nákladů řízení nemá právo a druhému žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. března 2008





JUDr. Olga Puškinová, v. r.


předsedkyně senátu