30 Cdo 1157/2013
Datum rozhodnutí: 25.09.2013
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 1157/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně Mgr. A. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolská 32/22, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 158/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, č. j. 72 Co 353/2012-97, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 126.000,- Kč s přísl., kterou žalobkyně požadovala z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu v trestním řízení vedeném proti členům společnosti Joint Invest Action, k. s. v likvidaci, do kterého se žalobkyně připojila se svým nárokem na náhradu škody jako poškozená. Škoda měla představovat její vklad do komanditní společnosti a uhrazeného emisního ážia.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Trestní stíhání zahájené dne 19. 3. 1997 bylo usnesením Policie České republiky ze dne 31. 3. 2008 odloženo, neboť trestní stíhání je nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu z důvodu promlčení, s tím, že sdělení obvinění odporuje zákonným požadavkům ust. § 160 odst. 1 tr. řádu. Na majetek společnosti Joint Invest Action, k. s. byl prohlášen konkurs, žalobkyně přihlásila do konkursního řízení pohledávku ve výši 268.700,- Kč, kterou správce konkursní podstaty v plné výši uznal.
Odvolací soud se neztotožnil s námitkou, že napadený rozsudek je vadný z důvodu nedostatečného dokazování a nebylo jeho povinností účastníky řízení před vydáním rozhodnutí poučovat o svém právním názoru, pokud takové poučení nebylo současně třeba vázat k poučení o nesplnění povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní v potřebném rozsahu (§ 118a o. s. ř.). Taková potřeba však v daném řízení nebyla. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v daném případě nebyly naplněny předpoklady žalované za žalobkyní tvrzenou škodu. Nesprávný úřední postup státu měl spočívat v tom, že v důsledku procesních pochybení orgánů činných v trestním řízení nedošlo k odsouzení konkrétních osob a nebylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu škody v rámci trestního řízení. Konkursní řízení, do kterého žalobkyně přihlásila svoji pohledávku, nebylo dosud ukončeno. Škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku na její náhradu rozhoduje. V případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka to znamená, že věřiteli může škoda vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu na majetek dlužníka. V době probíhajícího konkursního řízení proto nemohla žalobkyni vzniknout škoda, a již tyto skutečnosti postačovaly k zamítnutí žaloby pro předčasnost. Současně se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně mohla svůj nárok uplatnit v občanském soudním řízení. Otázku promlčení nároku na náhradu škody ani posuzovat nelze, protože řízení o náhradu škody proti konkrétním osobám vůbec nebylo zahájeno. Teprve v případě, že by taková žaloba byla zamítnuta, bylo by možné kvalifikovat nárok žalobkyně jako tzv. naturální obligaci. Odvolací soud uzavřel, že nelze dovodit ani existenci škody, ani příčinnou souvislost.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dle dovolatelky vyšel odvolací soud z mylného názoru, že i nicotné trestní stíhání má za následek stavění promlčecí doby, a rovněž z toho, že nelze posoudit promlčení pohledávky z titulu náhrady škody, aniž by věřitel absolvoval řízení proti primárnímu škůdci. Za první otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zák. 82/1998 Sb., pokud trestní řízení skončilo rozhodnutím o odložení věci z důvodu, že trestní stíhání bylo zahájeno způsobem rozporným s trestním řádem. Pokud by k tomuto nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, trestní stíhání by bylo řádně zahájeno a probíhalo by. K odkazu soudu prvního stupně na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3029/2005 dovolatelka uvedla, že v této věci šlo o zcela jiný případ, neboť v předmětné věci bylo trestní stíhání zahájeno, ale vadně, což způsobilo dodatečné prohlášení vedeného trestního stíhání za nulitní. Usnesení o odložení věci bylo nikoli výsledkem šetření a řádného postupu policie, ale naopak nutným důsledkem pochybení policie, kdy již nebylo možno proti konkrétní osobě trestní stíhání zahájit a konat. Kdyby bylo trestní stíhání zahájeno a následně vedeno formálně bezchybně, nemohlo by dojít ke zmaření pohledávky poškozených vůči přímým viníkům.
Dovolací soud by se měl dále zabývat otázkou, zda je nárok uplatňovaný proti škůdcům z titulu náhrady škody z deliktu totožný s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení proti spol. Joint Invest Action, k. s., v likvidaci.
Dovolací soud by měl rovněž posoudit otázku, zda dochází ke stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák., pokud je následně zjištěno a pravomocně deklarováno usnesením o odložení věci, že trestní stíhání nebylo řádně zahájeno, a tedy ani neprobíhalo. Dle názoru dovolatelky by docházelo ke stavení promlčecí lhůty jen tehdy, pokud by bylo trestní stíhání zahájeno bezchybně. Nesprávný postu státu v trestním řízení však zmařil možnost žalobkyně získat vykonatelný exekuční titul vůči svým dlužníkům.
Za poslední otázku zásadního právního významu dovolatelka označila to, zda je pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu nutno uplatnit nejprve právo na náhradu škody vůči škůdcům, a to i tehdy, je-li toto právo zjevně promlčeno. Soud je oprávněn a povinen posoudit jako předběžnou otázku to, zda je právo proti škůdcům promlčeno či nikoliv a z toho pak při posouzení důvodnosti nároku vycházet.
Na podporu svých tvrzení odkázala dovolatelka na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012, č. j. 54 Co 330/2012-102.
Dovolatelka dále namítla, že ve věci proběhlo dokazování jen v minimálním rozsahu a byla zamítnuta většina jejích důkazních návrhů, aniž by pro to byly důvody, a soud neseznámil účastníky se svým právním názorem a nedal jim možnost se k tomuto právnímu názoru vyjádřit. Rovněž je nepochybně dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Dovolatelka navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen o. s. ř. - a dovolání jako nepřípustné odmítl.
Přestože dovolatelka uvádí, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, z jeho obsahu se podává, že brojí toliko proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelkou tvrzené vady řízení (překvapivost rozhodnutí, zamítnutí důkazních návrhů žalobce) proto samy o sobě přípustnost dovolání založit nemohou, neboť se nejedná o způsobilý dovolací důvod.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru o předčasnosti žaloby, neboť v době probíhajícího konkursního řízení na majetek dlužníka žalobkyni ještě nemohla vzniknout škoda. Žalobkyně se rovněž mohla domáhat plnění po primárních dlužnících v občanskoprávním řízení, protože jakýkoliv průběh trestního řízení nebrání poškozené, aby vůči škůdci uplatnila své nároky v řízení před soudem civilním.
V otázce, zda je nárok uplatňovaný proti škůdcům z titulu náhrady škody z deliktu totožný s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení proti spol. Joint Invest Action, k. s., v likvidaci, v otázce, zda dochází ke stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák., pokud je následně zjištěno a pravomocně deklarováno usnesením o odložení věci, a v otázce, zda je pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu nutno uplatnit nejprve právo na náhradu škody vůči škůdcům, a to i tehdy, je-li toto právo zjevně promlčeno, není dovolání přípustné, neboť vyřešení těchto otázek odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, což činí dovolání v těchto otázkách ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené otázky byly řešeny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 736/2013, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013.
Dovolatelčina otázka směřuje k posouzení, zda došlo v posuzované věci k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v tom, že trestní stíhání konkrétních osob bylo zahájeno způsobem rozporným s trestním řádem. Jen na vysvětlenou dovolací soud poukazuje na to, že pakliže v posuzované věci došlo, byť na základě možného nesprávného úředního postupu, k rozhodnutí policejního orgánu, jímž byla věc podle § 159a odst. 2 tr. řádu odložena, lze odpovědnost státu dovozovat jen z titulu nezákonného rozhodnutí, neboť za nesprávný úřední postup lze považovat jen taková pochybení a nedostatky, které samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, nebo se v obsahu vydaného rozhodnutí bezprostředně neodrazí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Dovolatelkou namítaný nesprávný postup policejního orgánu se však bezprostředně odrazil ve vydání rozhodnutí o odložení věci. Namítat nezákonnost sdělení obvinění by mohli toliko podezřelí v posuzovaném řízení, poškozeným tímto úkonem žádná újma vzniknout nemohla, neboť v té době ještě nebyli účastníky řízení. Nezákonnost rozhodnutí o odložení věci mohou namítat i poškození, kteří se do řízení přihlásili se svým nárokem na náhradu škody, v takovém případě by však musela být splněna podmínka zrušení rozhodnutí o odložení věci pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, která v posuzované věci splněna nebyla. Z uvedeného vyplývá, že ve vztahu k poškozeným nebyl naplněn odpovědností titul státu spočívající v nezákonném rozhodnutí či v nesprávném úředním postupu. Jak správně uvedl odvolací soud, skutečnost, že trestní věc skončila odložením, ještě nebránila poškozeným domáhat se svého nároku občanskoprávní cestou.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. září 2013

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu