30 Cdo 1152/2012
Datum rozhodnutí: 31.08.2012
Dotčené předpisy: § 13 odst. 2 obč. zák., § 13 odst. 1 obč. zák.




30 Cdo 1152/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce A. D. , zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 6/11, proti žalovanému V. P. , zastoupenému JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská 4, o ochranu osobnosti a náhrady nemajetkové újmy v penězích, ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci pod sp. zn. 74 C 110/2010 73, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. srpna 2011, č.j. 1 Co 99/2011 99, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (dále jen soud prvního stupně ) zamítl dne 15. 3. 2011, č.j. 74 C 110/2010 73, žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci částku ve výši 350. 000,- Kč a současně bylo žalobci uloženo zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 26. 200,- Kč a státu na účet Krajského osudu v Ostravě částku 254,- Kč.
Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy v penězích z titulu ochrany osobnosti, kterou specifikoval na částku 350. 000,- Kč, kdy uvedl, že dne 11. 12. 2009 komise pro projednávání přestupků Statutárního města Olomouc (dále jen přestupková komise ) projednala přestupek a rozhodla, že žalovaný se dopustil přestupku tím, že urážel na cti žalobce výrazem bílý cikán a uložila mu pokutu ve výši 300,- Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Výsledek o tomto přestupkovém řízení žalobce zveřejnil vyvěšením první strany rozhodnutí na vratech svého domu s podtržením textu V. P. je vinen a na rozhodnutí dopsal na vědomí Obecnímu úřadu . Žalobce však ani poté trest v přestupkovém řízení nepovažoval za dostačující, a proto se domáhal také ochrany osobnosti u soudu.
Soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný urazil žalobce na cti a zasáhl do jeho osobnostních práv, nicméně zamítl zaplatit nemajetkovou újmu v penězích s odkazem že jde o mimořádný prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, kdy morální zadostiučinění není postačující ke zmírnění vzniklé značně vysoké a intenzivní majetkové újmy. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaný byl již potrestán v přestupkovém řízení. Žalovaný sice toto oslovení použil ještě nejméně jednou při setkání s Ing. K., nicméně žalobce neprokázal, že by tím byla ve značné míře snížena čest žalobce a jeho rodiny.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud ) potvrdil dne 3. 8. 2011, č.j. 1 Co 99/2011 99, rozhodnutí soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně vyvodil přiléhavé právní závěry, a tudíž rozhodnutí považoval správné. Odvolací soud konstatoval, že se žalobci dostalo dostatečné satisfakce, když byl žalovaný shledán vinným a pak tohoto rozhodnutí sám žalobce zveřejnil. K druhém zásahu se odvolací soud vyjádřil, že jeho intenzita, trvání a veřejný ohlas nepříznivého následku je minimální, neboť tento výrok žalobce pronesl před jedinou osobou Ing. K.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání (dále jen dovolatel ) k Nejvyššímu soudu, kdy napadnul rozhodnutí v plném rozsahu výrokové části . Dovolatel uvádí, že oba soudy sice aplikovaly příslušnou normu hmotného práva, tj. ustanovení § 13 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ale na zjištěný skutkový stav ho aplikovaly zcela mylně, neboť v některých případech lze nemajetkovou újmu v penězích přiznat, aniž by zároveň bylo splněno další zákonné kritérium snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve společnosti ve značné míře. Dovolatel uvádí, že v české společnosti je výraz cikán , popř. bílý cikán za hrubou rasistickou urážku a je vnímáno velmi negativně. Dovolatel sám zásah vnímal velmi závažně, zvlášť, když žalovaný tuto urážku opakoval, přičemž není podstatné, že žalovaný urážku vyslovil jen v úzké skupině lidí. Dle dovolatele jsou verbální hanlivé útoky, které se týkají ať již skutečné či domnělé rasy či etnického původu, již samy o sobě natolik závažné, že tu jiná forma zadostiučinění než zadostiučinění v penězích nepřichází v úvahu. Z dovolání vyplývá, že žalobce otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda relutární satisfakci je třeba přiznat i bez ohledu na požadavek snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve společnosti ve značné míře a to již jen na základě určitého druhu hanlivých výrazů. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. 8. 2011, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7 .2009).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. O takový případ se však v přezkoumávané věci nejedná.
Zde je třeba si uvědomit, že dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. předpokládá omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních přepisů se pak jedná tehdy, jestliže buď soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. V přezkoumávané věci odvolací soud odpovídajícím způsobem na daný případ aplikoval ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., podle něhož pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle § 13 odst. 1 obč. zák., zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Právní závěry odvolacího soudu ohledně užití ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. odpovídají ustálené judikatuře soudů.
Podle ustálené judikatury soudů platí, že (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1993, sp. zn. 5 Co 18/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1995) soud při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy musí mít prokázáno, že jsou tu okolnosti dokládající, že v konkrétním případě nestačí zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., a to zejména z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci vzhledem na postavení žalobce v rodině a společnosti. Finanční zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti lze přiznat, jestliže nebude postačující morální zadostiučinění a jestliže došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. O snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře jde, pokud újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku pociťuje a prožívá jako závažnou. Ač se určení výše tohoto zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003, či sp.zn. 30 Cdo 1096/2009, ze dne 27. října 2010, sp.zn. 30 Cdo 3322/2008, apod.).
K otázce, zda fyzické osobě vznikne podle § 13 odst. 2 obč. zák. právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích i v jiných případech, než pouze v případě, že dojde ke snížení důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti ve značné míře se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 16.6.1999, sp.zn. 30 Cdo 1265/99, kdy pro posouzení této otázky neshledal dovolání přípustným. První nezbytnou podmínkou pro eventuální přiznání peněžitého zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je, že se přiznání žádné formy morálního zadostiučinění nejeví s ohledem na okolnosti případu postačujícím. Další podmínkou pak je zjištění, že neoprávněným zásahem došlo v příčinné souvislosti ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře (v této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury toto hledisko nedopadá jen a výlučně na případy snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře, ale vztahuje se rovnocenně např. i na kauzy, kdy je výrazně zasažena jiná ze složek ochrany osobnosti fyzické osoby. Jde o takovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby, kterou tato osoba pociťuje vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku jako závažnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1084/2010).
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.10.2009, sp.zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, číslo 98 zadostiučinění v penězích plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
Shora uvedenými závěry byl veden i odvolací soud, když uzavřel, že v případě dovolatele mu byla poskytnuta morální satisfakce tím, že přestupková komise rozhodla v jeho prospěch a uložila žalovanému peněžitou pokutu. Následně dovolatel sám pak vystavil toto rozhodnutí na veřejnosti, čímž výsledek přestupkového řízení zveřejnil i ostatním a morální satisfakci si sám zvýšil. K porovnání míry dotčení osobnosti fyzické osoby a tomu odpovídajícího předpokladu přiměřenosti odpovídající satisfakce s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci suplován případnou svépomocí poškozeného srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2001, sp.zn. 30 Cdo 2971/2000. Dovolatel jak správně poukázal odvolací soud - neprokázal široké nepříznivé následky ve společnosti, neboť s Ing. K. neuskutečnil pouze jeden domluvený sezónní obchod a urážka jako taková neměla dlouhodobé následky na podnikání v jeho rodině, jelikož Ing. K. s manželkou dovolatele uskutečnil další ochody i v době po pronesení urážky.
Stejně tak závěr odvolacího soudu, že trvání, intenzita a veřejný ohlas nepříznivého následku u druhého tvrzeného zásahu do osobnostního práva žalobce, kdy hanlivý výrok pronesl žalovaný před jedinou osobou (Ing. J. K.) je minimální, odpovídá závěrům dosaženým např. v Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu na str. 177, 199-200, dále srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3660/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1523/2002.
Z výše uvedeného tak plyne, že dovolatelem předestřená otázka nepředstavuje otázku zásadního právního významu a není proto způsobilá založit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je proto třeba odmítnut jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Napadl-li žalovaný dovoláním výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, pak dovolání není přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. je zřejmé, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, je-li přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto napadenému výroku je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné a směřuje-li dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti výroku o náhradě nákladů řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 31. srpna 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu