30 Cdo 1151/2009
Datum rozhodnutí: 12.01.2011
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb., § 13 odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb., § 442 odst. 1 obč. zák.




30 Cdo 1151/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně M. Š. , zastoupené JUDr. Ivanem Radou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, U Líhní 39/13, adresa pro doručování: Praha 1, U Prašné brány 1, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1,077.478,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 65/2007 - 24, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2009, č. j. 54 Co 143/2008 48, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2009, č. j. 54 Co 143/2008 48, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 54 Co 143/2008, potvrdil výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, který uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 41.750,- Kč jako doplatek již vyplacené částky 72.000,- Kč za vzniklou nemajetkovou újmu (výrok I.), zamítl žádost žalované o zaplacení částky 1,035.728,30 Kč jakožto náhrady škody (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení. Předmětem dlouhotrvajícího řízení bylo vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, konkrétně otázka výše vypořádacího podílu poloviny rodinného domu, který soud přikázal do vlastnictví žalobkyni (v původním řízení v procesním postavení žalované).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a to jak v otázce stanovení rozhodné doby řízení a výše přiznaného zadostiučinění, tak v otázce nároku na náhradu škody.
K posouzení celkové délky řízení odvolací soud uzavřel, že nelze přihlížet k době, po kterou trvalo řízení u Ústavního soudu, neboť jeho rozhodnutí nemohlo mít žádný vliv na délku řízení před obecnými soudy, když se žalobkyně domáhala toliko deklarování, že došlo k porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ústavní stížnost přitom byla podána v době, kdy řízení před obecnými soudy bylo pravomocně skončeno a stížnost tedy nesměřovala proti aktuálnímu zásahu veřejné moci.
Odvolací soud shledal správným i závěr soudu prvního stupně ohledně výše přiznaného zadostiučinění, neboť soud prvního stupně postupoval v souladu s § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a při stanovení přiměřenosti výše zadostiučinění přihlédl k dalším obdobným případům řešeným Evropským soudem pro lidská práva.
Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně i pokud šlo o nárok žalobkyně na náhradu škody, a to v tom smyslu, že žalobkyni skutečná škoda ani ušlý zisk nesprávným úředním postupem nevznikly. Žalobkyně vyčíslila škodu jako rozdíl mezi vypořádacím podílem, který by byla povinna bývalému manželovi zaplatit na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.3.1997 (636.910,- Kč), a konečnou výší vypořádacího podílu stanovenou rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14.11.2003 (1,468.388,30 Kč). Odvolací soud uzavřel, že majetek žalobkyně se nesnížil, neboť jí byla do vlastnictví přikázána nemovitost a i ona sama v důsledku prodlevy řízení nabyla majetek vyšší hodnoty. Škoda, kterou žalobkyně žádá není ani ušlým ziskem, neboť ušlý zisk nelze stanovit způsobem, jakým to činí žalobkyně. Růst cen nemovitostí je faktor natolik proměnlivý, že jej nelze při pravidelném běhu věcí očekávat, navíc v rozhodné době byl růst cen nemovitostí spíše důsledkem opakovaně se měnící legislativy upravující oceňování nemovitostí, než výsledkem ekonomických faktorů. To, že nemovitost byla v roce 2003 oceněna vyšší částkou než v roce 1997, ještě nevypovídá ničeho o tom, že by žalobkyně skutečně za tuto cenu nemovitost prodala nebo že by ji mohla výhodně pronajmout, a že tak nedošlo k důvodně očekávanému zisku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc je za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Za otázku zásadního právního významu považuje žalobkyně upřesnění výkladu přiměřenosti zadostiučinění ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Výši přiznaného zadostiučinění považuje za nepřiměřeně nízkou a odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP nebo Evropský soud ) ve věcech Scordino a ostatní proti Itálii, Rišková proti Slovensku, Cocchiarella proti Itálii a další. Dovolatelka se cítí být nadále morálně poškozena vzhledem k délce řízení a psychickému zatížení žalobkyně. Věc pro ni byla významná nejen z hlediska definitivního finančního vypořádání s bývalým manželem, ale i z hlediska výkonu vlastnického práva k nemovitosti a řešení vlastní bytové otázky.
Ve vztahu k majetkové újmě spatřuje dovolatelka otázku zásadního právního významu v posouzení, zda materiální škoda v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení může vzniknout, zda se jedná o skutečnou škodu nebo ušlý zisk a zda v tomto případě škoda vznikla a v jaké výši. Judikatorní přesah této otázky vidí ve vztahu k cenovým posunům u nemovitostí. Škodu spatřuje dovolatelka v tom, že v důsledku prodlení s vydáním meritorního rozhodnutí ve věci nenarůstala hodnota nemovitosti ve výlučné sféře žalobkyně, nýbrž že na tomto růstu participoval i její bývalý manžel. Žalobkyně tedy musela na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vynaložit víc, než kolik by vynaložila, kdyby soud rozhodl v odpovídající lhůtě. Má za to, že růst ceny u nemovitostí bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí , a že soudy nesprávně posoudily podstatu škody spočívající v ušlém zisku. Podle názoru žalobkyně je zřejmé, že škoda nastala, a to i v důsledku novelizace cenových předpisů. Žalobkyně navrhla zrušit rozsudky obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že považuje napadený rozsudek za zcela správný, a plně se ztotožnila s právními závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím, § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen, § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky výše přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), jelikož tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího.
Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou též dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz . ).
Ve shodě s judikaturou ESLP dospěl Nejvyšší soud k závěru, že při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění.
Nejvyšší soud přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Je tomu tak proto, že každé řízení trvá určitou dobu, a proto se první dva roky řízení zohledňují poloviční sazbou. Takto stanovenou základní výši odškodnění je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
Otázkou přiměřenosti výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem se zabýval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009. Při stanovení výše zadostiučinění je třeba vyjít ze základní částky přiměřené pro poměry České republiky, je však možné přihlédnout i k rozhodovací praxi Evropského soudu v obdobných případech.
Za obdobné případy posuzované věci lze označit problematiku vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dnešní společné jmění manželů) nebo vypořádání podílového spoluvlastnictví u nemovitosti. Příkladem by proto mohl být rozsudek ESLP ze dne 22.6.2004, ve věci Bartl proti České republice , stížnost č. 50262/99, nebo rozsudek ESLP ze dne 21.12.2004, ve věci Škodáková proti České republice , stížnost č. 71551/01 a další. V prvním případě trvalo řízení přibližně 12 let a Evropský soud přiznal stěžovateli jako náhradu materiální újmy částku ve výši 7.000,- , v druhém případě přiznal Evropský soud za řízení trvající přes 13 let částku 8.000,- .
V posuzované věci přiznaly soudy poškozené celkovou částku 113.750,- Kč za řízení trvající 11 let, 7 měsíců a 27 dní, což představuje částku přibližně 10.600,- Kč za rok řízení. Tuto částku nepovažuje Nejvyšší soud za přiměřenou utrpěné imateriální újmě, přestože soudy přihlížely k jednotlivým okolnostem případu. V této konkrétní věci je třeba zohlednit zejména postup orgánů veřejné moci během řízení a skutečnost, že stěžovatelka žádným způsobem k nepřiměřené délce řízení svým chováním nepřispěla. Ve věci rozhodoval 3x soud prvního stupně, 3x soud odvolací a jedenkrát Nejvyšší soud. První dvě rozhodnutí ve věci byla zrušena Nejvyšším soudem, druhé rozhodnutí soudu prvního stupně vyšlo ze znaleckého posudku zpracovaného na základě nesprávného zadání. Období od podání žaloby o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dne 18. 3. 1992 do 17. 1. 2001, kdy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně spočívajícího na vadném zadání znaleckého posudku, představuje časovou prodlevu, která k rozhodnutí ve věci nikterak nepřispěla. Soud prvního stupně i soud odvolací tedy správně uzavřely, že délka řízení byla významně zapříčiněna působením soudů. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění však vyšly z judikatury Evropského soudu ze dne 26. 10.2004, ve věci Konečný proti České republice , stížnosti č. 47269/99, 64656/01 a 65002/01, kde se jednalo o skutkově odlišnou věc žalobu na ochranu osobnosti. Diametrálně odlišné bylo zejména chování stěžovatele, který opakovaně namítal podjatost soudců, nedostavoval se k jednáním, měnil svoji žalobu a podával ústavní stížnosti, a tím přispíval k celkové délce řízení. Odkaz odvolacího soudu na rozsudek ESLP ve věci Konečný proti České republice proto nepovažuje Nejvyšší soud za přiléhavý. Vhodné není ani přirovnání posuzované věci k rozhodnutí ESLP ve věci Volf proti České republice (rozsudek ESLP ze dne 6. 9. 2005, stížnost č. 70847/01), neboť se jedná o věc trestní. Pokud chtěl odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění vycházet z judikatury Evropského soudu, měl odkázat na věci obdobné, nikoliv svým předmětem i průběhem řízení odlišné. V projednávané věci nebyl důvod základní částku zadostiučinění přiměřenou pro poměry České republiky jakýmkoliv způsobem snižovat (věc nebyla složitá, poškozená k celkové délce řízení nepřispívala, a tak dále), proto se celková částka přiznaná poškozené odvolacím soudem jeví jako nepřiměřená.
Otázku, zda materiální škoda v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení může vzniknout a zda se jedná o skutečnou škodu nebo ušlý zisk, nelze považovat za zásadně právně významnou, neboť její řešení vyplývá přímo ze zákona. Podle ustanovení § 26 zákona č. 82/1998 Sb., pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Podle § 442 odst. 1 občanského zákoníku se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), totéž tedy platí pro škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Pojem škody podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. vyjadřuje majetkovou újmu, která je odškodnitelná ze strany státu, avšak pouze tehdy, mělo-li nevydání rozhodnutí v určité době dopad do majetkové sféry účastníka. Odpovědnost státu je založena za splnění tří předpokladů, a sice že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, že účastníkovi řízení byla způsobena škoda, a že vznik této škody je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Procesní konstrukce odpovědnostního vztahu podle § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. je podle dovolacího soudu jednoznačná. Poškozený nese břemeno tvrzení i důkazní břemeno (přesněji povinnost tvrzení i důkazní, a pro případ jejich nesplnění neunáší příslušná procesní břemena), že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1195/2005).
Otázku, zda může materiální újma spočívat při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM ) v rozdílné výši vypořádacího podílu u nemovitosti v důsledku průtahů v řízení, vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1208/2006. Nejvyšší soud k této problematice uvedl, že rozdíl mezi skutečně vyplaceným podílem z vypořádaného BSM na základě rozhodnutí vydaného v řízení, v němž došlo k průtahům, a výší tohoto podílu, kterou by byl dovolatel povinen uhradit na základě rozhodnutí, bylo-li by vydáno bez průtahů v řízení, nemůže představovat škodu, a to z toho důvodu, že současně s cenou vypořádacího podílu stoupla i hodnota odpovídající polovině nemovitosti, kterou získal dovolatel. Ke snížení majetkových hodnot žalobkyně nedošlo, naopak, tržní hodnota nemovitosti v jejím vlastnictví je vyšší než byla před dvanácti lety. Újmu nelze vyjádřit ani tím, že v roce 1997 postačovalo na vyrovnávací podíl 60 průměrných hrubých mezd a v roce 2003 88 průměrných hrubých mezd. Takový hypotetický rozdíl nelze považovat za škodu, neboť neodpovídá pojetí skutečné škody, jak je upravena v hmotném právu a definována právní teorií a z ní vycházející soudní praxí (Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 95-96).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu se rozumí ušlým ziskem újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, tedy že škodná událost zasáhla do průběhu děje, vedoucího k určitému zisku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005). U ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí nebýt škodní události mohla poškozená důvodně očekávat rozmnožení svého majetku. Za pravidelný běh věcí přitom nelze považovat opakovaně se měnící legislativu upravující oceňování nemovitostí, neboť jaké budou legislativní změny v oblasti cenových předpisů jistě nelze s pravděpodobností blížící se jistotě odhadnout, a obdobně je tomu u ekonomické situace země. Ušlý zisk navíc předpokládá, že majetkový přínos, který byl důvodně očekáván, je definitivně ztracen. Tak tomu v případě žalobkyně není, neboť zhodnocená nemovitost je stále v jejím vlastnictví.
Z výše uvedeného vyplývá, že ušlý zisk nemůže spočívat v tom, že hodnota nemovitosti nenarůstala pouze v majetkové sféře žalobkyně, ale že na ní participoval i bývalý manžel. Vlastnické právo k celé nemovitosti přitom nabyla žalobkyně až konstitutivním rozhodnutím soudu, a proto nemůže vyčíslit ušlý zisk za dobu, po kterou patřila nemovitost do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Ziskem žalobkyně naopak jednoznačně je, že nabyla celou nemovitost do svého vlastnictví, a za to je povinna zaplatit kompenzaci bývalému manželovi v hodnotě rozhodné k okamžiku vydání konstitutivního rozhodnutí.
Právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce náhrady škody je tudíž správné.
Jelikož však odvolací soud při posuzování přiměřenosti výše zadostiučinění za nemateriální újmu vycházel z nepřiléhavých rozhodnutí Evropského soudu a přiměřenost výše zadostiučinění posoudil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, postupoval dovolací soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 12. ledna 2011

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu