30 Cdo 115/2013
Datum rozhodnutí: 04.06.2013
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 442 odst. 1 obč. zák., § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




30 Cdo 115/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce L. I. , zastoupeného JUDr. Pavlem Ulrychem, advokátem se sídlem v Praze 7, Letohradská 755/20, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 45/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011, č. j. 39 Co 331/2011-551, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se proti žalované původně domáhal zaplacení 13.433.100,- Kč s příslušenstvím (spočívajícím v zákonných úrocích z prodlení) jako náhrady škody, která mu měla vzniknout ztrátou pohledávky vůči obchodní společnosti PRAGA Čáslav, a. s., a to v důsledku nečinnosti Městského soudu v Praze v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 36 Cm 431/96. Na základě částečného zpětvzetí žaloby bylo řízení v této části zastaveno.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 6. 2011, č. j. 20 C 45/2005-512, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 13,396.731,- Kč spolu s 16% p. a. úrokem z prodlení z částky 3,500.000,- Kč od 20. 9. 1993 do zaplacení, dále z částky 4,000.000,- Kč od 3. 5. 1998 do zaplacení, dále z částky 1,000.000,- Kč od 11. 11. 1998 do zaplacení, a s úroky z prodlení stanovenými od 26. 5. 2005 z částky 13,433.100,- Kč a následně od 1. 1. 2010 z částky 13,396.731,- Kč do zaplacení ve smyslu nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
K odvolání žalované odvolací soud ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen tak, že zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 16% z částky 3,500.000,- Kč, z částky 4,000.000,- Kč a částky 1,000.000,- Kč od 1. 1. 2004 do zaplacení. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Ve výroku III. pak zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., v němž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit České republice náhradu nákladů řízení, a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Stalo se tak po té, co předchozí rozsudek odvolacího soudu (kterým se vyhovující rozsudek soudu prvního stupně měnil tak, že žaloba byla zamítnuta) byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněným též pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ). Odvolací soud na to zrušil i původní vyhovující rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V uvedeném rozsudku zavázal Nejvyšší soud soudy nižších stupňů závazným právním názorem, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit; v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb. může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu. Za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu.
Odvolací soud uvedl, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu Městského soudu v Praze spočívajícím v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 36 Cm 431/96. Na straně žalobce došlo ke vzniku škody. Rozsudkem ze dne 7. 1. 2004 byla žalobci proti společnosti PRAGA Čáslav a. s. přiznána částka 13,433.100,- Kč s 16% úrokem z částky 3,500.000,- Kč od 20. 9. 1993 do zaplacení, z částky 4,000.000,- Kč od 3. 5. 1998 do zaplacení a z částky 1,000.000,- Kč od 11. 11. 1998 do zaplacení. V rámci konkursního řízení uvedené společnosti bylo žalobci vyplaceno pouze 36.396,40 Kč. V tomto rozsahu vzal žalobce žalobu zpět a řízení ohledně ní bylo soudem prvního stupně zastaveno. Žalobce s ohledem na pravomocný a vykonatelný rozsudek mohl předpokládat, že se mu přisouzeného plnění také dostane.
Otázkou bylo, do jaké míry za takto vymezenou škodu odpovídá žalovaná, tedy zda vznik škody je důsledkem nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení, v němž byl rozsudek na plnění vydán. Z hlediska příčinné souvislosti je podstatné, zda a jakého plnění by se žalobci dostalo od jeho dlužníka, kdyby k průtahům v řízení nedošlo. Odvolací soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že v rámci exekučního řízení, které by s ohledem na svou složitost skončilo přibližně v roce 2003, bylo možné pohledávku žalobce s příslušenstvím včetně případných nákladů exekuce vymoci.
Žalobce podal návrh na exekuci v roce 2004 a exekuční řízení bylo pro zjištěnou nemajetnost povinné zastaveno. Z toho vyplývá, že v tomto roce již společnost PRAGA Čáslav, a. s., neměla exekucí postižitelný majetek. Protože žalovaná má povinnost plnit jen v takovém rozsahu, v jakém by se žalobci dostalo plnění od jeho dlužníka, kdyby k průtahům v řízení nedošlo, a protože je nepochybné, že ten by žalobci od počátku roku 2004 ani v rámci exekučního řízení ničeho neplnil, zastává odvolací soud názor, že úrok z prodlení z jistiny lze přiznat jen do konce roku 2003.
Proti měnící části rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a také z toho důvodu, že napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Žalobce se změnou provedenou rozsudkem odvolacího soudu nesouhlasí, neboť má za to, že mu měl být přiznán celý úrok z prodlení nejen do 31. 3. 2003, nýbrž až do zaplacení jistiny pohledávky. Celý nezkrácený úrok z prodlení byl přiznán žalobci pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2004 a v tomto rozsahu jsou soudy vázány. Žalovaná odpovídá ve stejném rozsahu jako společnost PRAGA Čáslav, a. s.
Správně rozhodl soud prvního stupně, uzavřel-li, že není možné přenášet odpovědnost za průtahy v řízení na žalobce, který se na nich nikterak nepodílel. Žalovaná tak musí nést následky s těmito průtahy spojené, k nimž patří i to, že úroky z prodlení žalobci přiznané jsou vyšší a běží do doby zaplacení pohledávky. Zákonné úroky z prodlení představují sankci za to, že dlužník neplnil svoji pohledávku vůči věřiteli ve lhůtě k plnění. V tomto případě v důsledku zavinění státu přesahují úroky z prodlení škodu, která žalobci vznikla v příčinné souvislosti s průtahy v uvedeném řízení. Žalobce totiž uspokojení své pohledávky nedosáhl dříve, pročež nemohl s těmito finančními prostředky hospodařit. Úroky z prodlení jsou tedy určitou satisfakcí. Pokud by byla žalobci zaplacena dlužná jistina řádně a včas, byl by schopen tuto částku zhodnotit přinejmenším o výši nepřiznaného úroku z prodlení.
Skutečnost, zda by dlužník byl nebo nebyl schopen plnit žalobci po 31. 12. 2003, není v daném případě právně relevantní, neboť žalovaná odpovídá za veškeré škody, které žalobci v důsledku průtahů v řízení vznikly. Nadto není z odůvodnění odvolacího soudu zřejmé, o které ustanovení tento svůj názoru opřel.
K tomu je třeba uvést, že částka, které se v nepřiměřeně dlouhém řízení po původní žalované (PRAGA Čáslav, a. s.) žalobce domáhal, byla žalována z titulu vrácení kupní ceny. V důsledku toho, že původní žalovaná neplnila (kupní cenu nevrátila) a řízení, jehož předmětem tato povinnost byla, trvalo nepřiměřeně dlouho dobu, ocitl se žalobce, při neexistenci jiných finančních zdrojů, v prodlení se splácením úvěru u České spořitelny.
Měnící rozhodnutí odvolacího soudu je dle dovolatele porušením základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu základních práv a svobod. Je na obecných soudech, aby při aplikaci příslušných ustanovení občanského zákoníku použily výklad respektující ústavní ochranu poskytovanou již vzniklému nároku majetkové povahy, v daném případě pravomocně přiznanému úroku za prodlení se zaplacením jistiny, která byla dovolateli v důsledku jednání žalované zaplacena až v roce 2012.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud v dovoláním napadené části rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále jen o. s. ř. , jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v dovoláním napadené části výroku rozsudku odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel sice uvedl, že dovolání podává i z důvodu, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, avšak žádnou vadu řízení v dovolání nespecifikoval. Ani dovolací soud v dosud proběhnuvším řízení žádné závažné procesní pochybení neshledal.
Dovolatel brojí proti právnímu názoru odvolacího soudu, že žalovaná odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení jen v tom rozsahu, v němž by dovolateli plnil původní dlužník, kdyby k uvedenému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.
V daném případě je třeba vyjít z toho, že veškerá majetková škoda, jejíž náhrady se dovolatel v tomto řízení domáhá, je uplatňována z titulu ušlého zisku. Ušlý zisk (§ 442 odst. 1 obč. zák.) spočívá v tom, že v důsledku škodní události nedošlo u poškozeného k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (k tomu viz i předchozí rozsudek Nejvyššího soudu v této věci ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010).
Aplikováno na daný případ, žalovaná odpovídá za škodu spočívající v tom, co dovolateli ušlo (v čem se nezvětšila jeho majetková sféra) v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení. Jinými slovy řečeno, žalovaná je povinna nahradit to, čeho by se dovolateli (v pozici věřitele) dostalo od dlužníka (žalované v nepřiměřeně dlouhém řízení), kdyby řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, resp. kdyby řízení skončilo včas.
Pak je ale správný předpoklad (závěr), na němž je postaveno měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Platí totiž, že kdyby škodní události (nepřiměřené délky řízení) nebylo, mohl by dovolatel po žalované (PRAGA Čáslav, a. s.) vymoci pohledávku spočívající v rozsahu celé jistiny a dále v úrocích z prodlení v takovém rozsahu, ve kterém byla žalovaná schopna plnit. Dovolatel by tedy v exekučním řízení buď vymohl celou jistinu a zákonné úroky z prodlení, které by nabíhaly do skončení exekučního řízení (jež by za normálního běhu věcí skončilo v roce 2003, přičemž žalovaná by byla stále solventní), nebo by vymohl jen část z této pohledávky, nebo by nevymohl ničeho (neboť exekuční řízení by nebylo úspěšné a na majetek žalované by byl tak jako tak prohlášen konkurs).
Dovolatel by se po původní žalované za normálního běhu věcí domohl úroků z prodlení v plné výši, jen pokud by exekuční řízení skončilo do konce roku 2003 (kterak vyplývá z dosavadních skutkových zjištění, proti nimž dovolatel nebrojí). Z toho lze logicky dovodit, že úroky z prodlení by nebyly vyšší než ty, na které dovolateli vznikl vůči původní žalované nárok právě do tohoto okamžiku.
Na věci nic nemění ani výrok pravomocného rozsudku v původním (nepřiměřeně dlouhém) řízení. Soud prvního stupně správně uvedl, že úroky z prodlení jsou jistým sankčním opatřením za to, že dlužník neplnil věřiteli včas. A právě proto nemá výše přiznaných úroků z prodlení přímý vliv na vymezení rozsahu odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Jedná se o dva odlišné nároky. Sankci za prodlení vůči žalované (České republice) představují pravomocně přiznané úroky z prodlení od 26. 5. 2005. Ve vztahu k úrokům z prodlení původní žalované se jedná o nárok na náhradu škody, přičemž výše této škody měla být správně kapitalizována ke dni rozhodnutí soudu v kompenzačním řízení.
Dovozuje-li dovolatel nárok na náhradu škody z toho, že do doby, než mu žalovaná (Česká republika) zaplatila žalovanou částku, nemohl s těmito finančními prostředky hospodařit a že by jinak byl [ ] schopen tuto částku zhodnotit přinejmenším o výši nepřiznaného úroku z prodlení , jedná se o nárok plynoucí z jiné skutkové události. Dovolatel totiž namítá, že v důsledku nesprávného úředního postupu došlo v jeho majetkové sféře ke škodě (v podobě ušlého zisku) spočívající v tom, že se jeho majetková sféra nezvětšila o majetkové užitky, které by mu bývaly plynuly, kdyby nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a kdyby se mu původně žalované částky dostalo při normálním běhu událostí nejpozději ke konci roku 2003.
V tomto ohledu se však jedná o skutečnost (skutkové tvrzení), které žalobce uvedl až v dovolání, což podle § 241a odst. 4 o. s. ř. není přípustné.
Z výše uvedených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za správný a dovolání žalobce za nedůvodné. Proto postupoval podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. a dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. června 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu