30 Cdo 115/2006
Datum rozhodnutí: 28.02.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 115/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce V. Ř., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti M. B., a.s., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 C 876/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2002, č.j. 12 Co 542/2002 - 138, takto:


I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2002, č.j. 12 Co 542/2002 138, se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 5. října 2000, č.j. 1 C 876/98-89, výrokem I. určil k návrhu původních žalobců (a/ V. N., b/ Z. S., c/ I. M. a d/ V. Ř.), že L. H., posledně bytem V., T., byla ke dni svého úmrtí, tj. 1.9.1994 vlastnicí ideální jedné třetiny objektu bydlení č.p. 38 (Vnitřní město), postaveného na stavebním pozemku p.č. 76 a stavebního pozemku p.č. 76-zastavěné plochy o výměře 249 m2, obou v obci a katastrálním území T. Výrokem II. určil, že žalobce (d/) V. Ř. je vlastníkem ideální jedné třetiny objektu bydlení č.p. 38 (Vnitřní město), postaveného na stavebním pozemku p.č. 76 a stavebního pozemku p.č. 76-zastavěné plochy o výměře 249 m2, obou v obci a katastrálním území T. Výrokem III. zastavil řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi (b/ a c/) Z. S. a I. M. a žalovanou. Výrokem IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Soud prvního stupně především shledal naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). S odkazem na ustanovení § 134 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen o.z. ) ve znění zákona č. 131/1982 Sb., podle kterého převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy nabývá se vlastnictví účinností smlouvy, k níž je třeba registrace státním notářstvím, dospěl k závěru o neplatnosti kupní smlouvy týkající se dotčených nemovitostí uzavřené s žalovanou. Dále dovodil, že ke dni 11.2.1991 bylo od předmětné kupní smlouvy odstoupeno, takže kupní smlouva nebyla platně uzavřena, když shodná vůle obou stran je nutným předpokladem pro vznik smlouvy . Své rozhodnutí odůvodnil též tím, že smlouva současně odporuje zákonu ve smyslu ustanovení § 39 o.z. (zněním jejího článku II.), skládá se ze dvou listů, které jsou nedokonale spojeny jednou svorkou


a existují tak pochybnosti o originálu smlouvy. Soud dospěl též k závěru, že smlouva musela být uzavřena před účinností dohody o vydání sporných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb.


Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31.10.2001 připustil zpětvzetí žaloby první žalobkyní V. N. a v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku I. o určení vlastnictví L. H. k předmětným nemovitostem a v souvisejících nákladových výrocích a řízení v tomto rozsahu zastavil. Dále rozsudkem ze dne 24. června 2002, č.j. 12 Co 542/2002-138, (výrokem I.) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu V. Ř., kterou se domáhal určení, že je vlastníkem ideální jedné třetiny objektu bydlení č.p. 38, postaveného na stavebním pozemku p.č. 76 a stavebního pozemku p.č. 76 - zastavěná plocha o výměře 249 m2 v obci a katastrálním území T. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.


Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě. Neshodl se s ním však v otázce tvrzené neplatnosti kupní smlouvy. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že podepsaný návrh kupní smlouvy zaslal žalobce právnímu předchůdci žalované až dne 25.2.1991, kdy došlo k registraci dohody o vydání nemovitostí. Okamžikem přijetí (prodávajícími již podepsané) kupní smlouvy právním předchůdcem žalované, nejdříve následujícího dne, tj. dne 26.2.1991, tak byla kupní smlouva ve smyslu ustanovení § 43c odst. 1 a § 44 odst. 1, věta prvá o.z. uzavřena. Žalobci se nepodařilo prokázat tvrzení, že k podpisu prodávajících na kupní smlouvě došlo dříve než 25.2.1991. K argumentu žalobce, že kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 46 o.z. proto, že projevy účastníků nejsou na téže listině, neboť kupní smlouva sestává ze dvou listů, odvolací soud vyjádřil názor, že výkladem odstavce 2 zmíněného ustanovení nelze dospět k závěru, že by smlouva o převodu nemovitostí musela být nutně uzavřena na jednom listu papíru. Stejně tak nenastala neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s ustanovením


§ 134 odst. 2 o.z. proto, že kupní smlouva nebyla do tří let od svého uzavření předána k registraci příslušnému orgánu. Toto zákonné ustanovení pozbylo platnost v průběhu jím vymezené tříleté lhůty v důsledku novelizace občanského zákoníku. Proto se tak žádná ze smluvních stran nemůže nesplnění ze zákona zaniklé povinnosti účinně dovolávat. Neplatnost celé kupní smlouvy nepůsobí ani nejasné ujednání ve smyslu


tzv. zpětné koupě.


Odvolací soud shrnul, že kupní smlouva, jíž právní předchůdce žalované nabyl spoluvlastnický podíl žalobce B. Ř. k předmětné nemovitosti, byla uzavřena platně, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by kterákoliv ze smluvních stran od této kupní smlouvy odstoupila.


Rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl právní moci dne 30. září 2002.


Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce dne 8. listopadu 2002 dovolání, doplněné podáním ze dne 11. listopadu 2002, jehož přípustnost dovozuje


z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (zřejmě ve znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2001). Učinil tak z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. (které odpovídají důvodům podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. ve znění do novely o.s.ř. provedené zákonem č. 30/2000 Sb.), tedy tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukazuje především na tyto skutečnosti:


- odvolací soud učinil nesprávná skutková zjištění z výpovědí slyšených svědků


a z obsahu dohody o vydání nemovitosti,


- účastníci kupní smlouvy ji podepsali v době, kdy prodávající nebyli vlastníky. Tím byla porušena jedna ze základních zásad občanského práva, že nikdo nemůže


na jiného převést více práv než sám má. Nesouhlasí s názorem, pokud soud považuje za nelogické, že by se svými sestrami kupní smlouvu podepsal před datem 25. února 1991 a teprve po registraci dohody o vydání nemovitostí na předmětnou smlouvu doplnil datum 25.2.1991. Připomíná, že v minulosti dlouhodobě vykonával praxi státního notáře, takže mu bylo jasné, že na kupní smlouvě nemůže být u podpisu uvedeno datum předcházející registraci dohody o vydání nemovitostí,


- neplatnost kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 o.z. s přihlédnutím


k ustanovení § 39 téhož zákoníku je odůvodněna tím, že projevy účastníku smlouvy jsou obsaženy na dvou listinách (dovolatel přitom poukazuje na to, že část jejího znění byla použita z jiného dokumentu, o čemž má mimo jiné svědčit opětovná perforace druhého listu smlouvy - část prvního dokumentu byla použita jako dokument druhý),


- kupní smlouva nebyla předložena k registraci. Ve smyslu ustanovení § 47 odst. 3 o.z. v tehdy platném znění došlo po uplynutí tří let k odstoupení od kupní smlouvy. Tato právní fikce se uplatnila i po novelizaci občanského zákoníku účinného


od 1.1.1992 s ohledem na přechodná ustanovení.


- Podpisy na kupní smlouvě nejsou ověřeny, čímž by byla odstraněna neurčitost smlouvy, která je dodatečně evidovaná na LV č. 2600 k.ú. T. pod položkou. 455/91 jako kupní smlouva ze dne 16. 1. 1991, čímž se krajský soud nezabýval,


- krajský soud neposoudil odpovědně čl. II. smlouvy, že jde o zpětnou koupi,


- výklad ustanovení § 46 odst. 2 o.z. je chybný a nesprávný,


- smlouva ze strany kupující organizace odporuje dobrým mravům.


Dovolatel z uvedených důvodů navrhuje aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 11. prosince 2003,


č.j. 30 Cdo 2379/2002-160, odmítl dovolání žalobce pro opožděnost a rozhodl


o náhradě nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,


že v posuzovaném případě bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno


po řízení provedeném podle znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2000, a proto i dovolací soud věc posoudil podle tohoto jeho znění (část dvanáctá, hlava první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Připomenul, že podle ustanovení § 240 odst. 1 věta první o.s.ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V předmětné věci nabylo rozhodnutí odvolacího soudu právní moci dne 30. září 2002. Žalobce však podal své dovolání dne 8. listopadu 2002, tedy


po uplynutí jednoměsíční lhůty pro dovolání.


Dne 15. 3. 2004 se žalobce obrátil na Ústavní soud České republiky s ústavní stížností, kterou se domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky. Ústavní soud nálezem ze dne 25. listopadu 2005, sp. zn. II. ÚS 161/04, zrušil uvedené usnesení Nejvyššího soudu České republiky s odůvodněním, že odvolací soud je povinen v případě, kdy je dovolání bez dalšího přípustné, účastníka řízení


o tomto mimořádném opravném prostředku poučit. Tato povinnost vyplývá podle názoru Ústavního soudu nejen z ustanovení § 5 o.s.ř., ale i z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud mimo jiné vyslovil názor, že v době častých a podstatných proměn práva je nutno vykládat intertemporální konflikty starého a nového práva tak, aby bylo účastníkům řízení umožněno realizovat jejich procesní práva, a nikoliv tak, aby realizace těchto práv byla v důsledku formalistického postupu obecných soudů nadměrně ztížena. Jestliže tedy Nejvyšší soud České republiky rozhodl, že se za dané situace aplikuje původní jednoměsíční lhůta pro podání dovolání, pak nedostatečně přihlédl k základním principům demokratického právního státu, když odmítl vztáhnout poučovací povinnost odvolacího soudu o možnosti podat dovolání též na řízení, na něž se aplikuje předchozí procesní úprava. Byť předchozí procesní úprava o poučovací povinnosti ve vztahu k dovolání výslovně nehovořila, je analogická aplikace poučovací povinnosti, která nabyla účinnosti 1.1.2001, nezbytná pro dosažení potřebné míry právní jistoty účastníků občanského soudního řízení jako základní hodnoty vyplývající z pojmu demokratického právního státu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 574/03).


Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů,


t.j. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.


V posuzovaném případě bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení, provedeném podle dosavadních předpisů, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán ještě v průběhu roku 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.). Tuto skutečnost ostatně odvolací soud sám přiléhavě připomenul v odůvodnění napadeného rozsudku. Je proto nezbytné, aby i dovolací soud při svém rozhodnutí vycházel v této věci ze znění o.s.ř., účinného do 31. prosince 2000 a v tomto smyslu též posuzoval jednotlivé procesní úkony účastníků daného řízení.


Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dále pak vázán právním názorem Ústavního soudu (srov. nález II. ÚS 156/95, Sbírka nálezů


a usnesení sv. 5, č. 9) vyšel z úvahy, že na podané dovolání je třeba pohlížet jako


na podané v zákonné lhůtě. Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř.


a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání nelze v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto hlediska je třeba toto rozhodnutí považovat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).


Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.


Bylo uvedeno, že dovolatel uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení


§ 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.


Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze vytýkat pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z ustanovení


§ 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování


v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci


z hlediska hmotného, resp. procesního práva.


Pokud dovolání vychází z tohoto dovolacího důvodu, pak především tvrdí,


že odvolací soud učinil nesprávná skutková zjištění z výpovědí slyšených svědků


a z obsahu dohody o vydání nemovitosti, přičemž účastníci kupní smlouvy ji podepsali v době, kdy prodávající nebyli vlastníky. Fakticky však neuvádí takové skutečnosti, které by v souladu s podaným výkladem naplňovaly předpoklady popisovaného dovolacího důvodu. V tomto smyslu proto není možno dovodit, že by napadené rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jde zejména o otázku prokázání žalobcem tvrzeného podpisu smlouvy v době, kdy žalobci dosud nebyli vlastníky dotčených nemovitostí


a tvrzení, že část znění smlouvy je použito z jiného dokumentu.


Pokud dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na rozhodnutí, v nichž se soud dopustí omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Jde o případy, kdy soud použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud sice aplikuje správný právní předpis, ale nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.


V souzené věci je výtka odůvodněná tímto ustanovením dovolatelem vztažena především k tvrzení, že kupní smlouva nebyla předložena k registraci, takže ve smyslu ustanovení § 47 odst. 3 o.z. v tehdy platném znění došlo po uplynutí tří let k fikci odstoupení od kupní smlouvy. Ta se podle dovolatele uplatnila i po novele občanského zákoníku účinné od 1. ledna 1992 s ohledem na přechodná ustanovení. Tento názor však není správný. Novela občanského zákoníku z roku 1991 odstranila z občanskoprávní oblasti řadu cizorodých administrativních prvků, kterými předchozí dirigistický systém neústrojně zasahoval i do vlastního smluvního procesu. Zrušena byla i do té doby působící státní notářství, takže zanikl i orgán, který byl povolán až dosud smlouvu registrovat. Je možno připomenout, že samo ustanovení § 47 o.z. je v současné době považováno za obsoletní. Proto např. v případě aktuálního návrhu na vklad vlastnického či jiného práva do katastru nemovitostí nelze uplatnit ustanovení § 47 odst. 2 o.z. v platném znění. Neuplatní se tak ani tříletá lhůta od vzniku smlouvy k podání návrhu, ani jiné další důsledky z tohoto ustanovení vyplývající (obdobně srovnej prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., JUDr. Marta Škárová, JUDr. Jiří Spáčil


a kolektiv, Občanský zákoník, komentář autorů, 10. vydání, C.H. BECK Praha 2006, str.301). Dále je třeba konstatovat, že dovolatelem zmiňované ověření (resp. neověření) podpisů účastníků kupní smlouvy není zákonným požadavkem. V této souvislosti proto též není opodstatněné dovozovat neplatnost předmětné smlouvy. Konečně dovolací soud se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, pokud se zabýval bodem II. smlouvy v souvislosti s tvrzenou úpravou tzv. zpětné koupě. Je skutečností, že odvolací soud tuto pasáž kupní smlouvy, která je hodnocena jako nepřesně formulovaná, logicky vyložil s přihlédnutím k ustanovení § 35 odst. 2 o.zn. na podkladě okolností jejího uzavření. Opodstatněný je proto závěr, že užití této formulace nečiní vlastní kupní smlouvu neplatnou.


Jestliže tedy z hlediska výtek dovolatele obsažených v dovolání nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, proto za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto dovolání žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl.


Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn skutečností, že dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalované vznikly náklady spojené s jejím právním zastoupením v tomto řízení (§ 243b odst. 4 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 142 odst. 1


a 151 odst. 1 téhož zákona). Náhrada těchto nákladů však žalované nebyla přisouzena, neboť dovolací soud připomíná, že žalovaná se pouze stručně vyjádřila k dovolání podáním svého zástupce, došlým tomuto soudu teprve poté, co ve věci rozhodl původním usnesením ze dne 11. prosince 2003. Ve vyjádření žalovaná výlučně poukazuje na opožděnost tohoto dovolání a navrhuje, aby bylo z tohoto důvodu odmítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Zde však je třeba vzít v úvahu již zmíněný nález ústavního soudu zabývající se otázkou včasnosti tohoto dovolání. V tomto kontextu proto není možné mít za naplněný předpoklad ustanovení


§ 142 odst. 1 o.s.ř., že totiž náklady spojené s vypracováním a podáním tohoto vyjádření je možno klasifikovat jako směřující k účelnému uplatňování, resp. bránění práva proti účastníku, který ve věci neměl úspěch. Proto žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 28. února 2007


JUDr. Pavel P a v l í k , v.r.


předseda senátu