30 Cdo 1134/2011
Datum rozhodnutí: 27.03.2013
Dotčené předpisy: § 1 odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb., § 19 písm. b) předpisu č. 82/1998Sb., § 22 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 22 odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb., § 16 odst. 3 předpisu č. 131/2000Sb., § 59 odst. 1 předpisu č. 131/2000Sb., § 16 odst. 1 předpisu č. 367/1990Sb.




30 Cdo 1134/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. K. , proti žalovanému Magistrátu hlavního města Praha , se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, o zaplacení 136.080,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 119/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2010, č.j. 11 Co 114/2010 29, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2010, č.j. 11 Co 114/2010 29, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen soud prvního stupně ) rozhodl dne 18. listopadu 2009, č.j. 39 C 119/2009 17, o žalobě tak, že odtahem vozidla žalobce Fiat Ducato RZ 7A9 2072 dne 21. listopadu 2008 došlo k porušení práva žalobce (odst. I výroku) a současně zamítl žalobu na zaplacení částky 137.604,- Kč (odst. II výroku) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. III výroku).
Žalobce se domáhal zaplacení částky 137.640,- Kč, kdy tato částka měla představovat nemajetkovou újmu, která mu vznikla tím, že nemohl používat svoje vozidlo po delší dobu, jelikož bylo bezdůvodně odtaženo na pokyn zaměstnance Městské policie a Správa služeb mu jej odmítla vydat bez zaplacení odtahu a parkovného. Po dobu 74 dnů tak byla rodina odkázána na zapůjčené vozidlo od známých a za úplatu. Soud prvního stupně měl za to, že strážník Městské policie dal pokyn k odtahu vozidla žalobce, ačkoliv to mělo za předním sklem požadovanou parkovací kartu, čímž se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ). Soud souhlasil s námitkou žalované o spoluzavinění žalobce spočívající v tom, že karta byla umístěna za tzv. sluneční clonou, což snížilo její viditelnost. Nicméně dále uvedl, že žalovaná, resp. její strážník si má počínat před vydáním pokynu, kterým omezí žalobce na jeho právu disponovat s vozidlem se zvýšenou pečlivostí a že měl za snížené viditelnosti způsobené denním světlem v zimním čase vozidlo zkontrolovat např. za pomocí technických pomůcek. Ohledně žalované částky soud prvního stupně uvedl, že tuto nemajetkovou újmu si žalobce z podstatné části způsobil žalobce sám, neboť věděl, že má možnost si vozidlo vyzvednout a zaplacená částka mu bude uhrazena zpět. Žalobce tak porušil obecnou povinnost předcházení vzniku škodám podle ustanovení § 415 obč. zák., který lze s odkazem na ustanovení § 26 OdpŠk státu aplikovat analogicky. Proto měl soud prvního stupně za to, že bude dostatečné pouhé konstatování porušení práva žalobce ve smyslu ustanovení § 31a odst. 2, věta první OdpŠk, aniž by se zabýval rozsahem této újmy.
Městský soud v Praze (dále jen dovolací soud ) dne 1. září 2010, č.j. 11 Co 114/2010 29, potvrdil rozsudek v zamítavém odst. II výroku soudu prvního stupně a ve výroku o nákladech řízení a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu je zřejmé, že ze strany městské policie zde došlo ke k nesprávnému úřednímu postupu dle ustanovení § 22 odst. 1 OdpŠk. Soud prvního stupně sice správně nárok posuzoval dle OdpŠk, ale případný nárok žalobce tak mohl být úspěšně uplatněn pouze vůči státu, tj. České republice. Předmětem tohoto řízení dle odvolacího soudu nebyl nárok na náhradu škody, jak nesprávně analogicky posuzoval soud prvního stupně, který by se posuzoval dle příslušných ustanovení občanského zákoníku a kde by bylo na místě posuzovat pasivní legitimaci žalovaného, ale ve vztahu k tomuto nároku je výlučně věcně pasivně legitimován stát. Dále odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 31 odst. 2 OdpŠk ve vztahu k žalovanému, ačkoli takový výrok může směřovat pouze proti státu. Proto v tomto řízení ve vztahu k uplatněnému nároku žalovaný věcně pasivně legitimován nebyl, a proto žalobce nemohl být ve vztahu k němu úspěšný. Vzhledem k tomu, že nebyl odvoláním napadnut odst. I výroku soudu prvního stupně (ohledně konstatování porušení práva žalobce), tak ani nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu; ten proto napadený výrok soudu prvního stupně potvrdil, byť ze zcela jiného důvodu, než jak o něm rozhodl soud prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen dovolatel ) včasné a řádné dovolání, a to proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, kdy má za to, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a byla soudy posuzována rozdílně. Podle § 24 odst. 1 zákona o obecní policii, obec odpovídá za škodu způsobenou strážníkem v souvislosti s plněním úkolů stanovených tímto či zvláštním zákonem; na základě tohoto zákona soudy prvního stupně vždy řešily případ v meritu věci proti dovolateli, a to bez pochyb o jeho pasivní legitimaci. Napadený rozsudek by tak podle dovolatele změnil rozhodovací praxi soudů, neboť by mohl způsobit, že prvoinstanční soud by žaloby na náhradu škody za nesprávný úřední postup strážníka mohl zamítnout nesplnění podmínky věcné pasivní legitimace a žalobce odkázat přímo na stát, zastoupený Ministerstvem spravedlnosti ČR, které by po dovolateli pak mohlo uplatňovat nárok na regresivní úhradu podle ustanovení § 16 odst. 1 OdpŠk. Dovolatel upozorňuje, že stanoviska obou soudů si vzájemně odporují a vychází ze zcela rozdílného právního posouzení, kdy odvolací soud má za to, že platí ustanovení § 22 odst. 1, věta první OdpŠk a odkázal žalobce s nárokem přímo na stát. Nicméně ustanovení § 22 OdpŠk odkazuje na obecné ustanovení § 1 odst. 2 OdpŠk, podle kterého územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti. Zásadním rozdílem je proto posouzení věcné pasivní legitimace žalované v otázce náhrady škody za nesprávný úřední postup. Dovolatel proto navrhnul, aby dovolací zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
K podanému dovolání se vyjádřil přímo žalobce, který nicméně pouze shrnul skutkový stav věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.).
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ač s jiným závěrem o pasivní věcné legitimaci, tak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil shodně obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, jako vztahu upraveného zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999); dovolání by tak mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř, a to za předpokladu, že má rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud otázku pasivní věcné legitimace, která byla pro jeho rozhodnutí určující, řešil v rozporu se zákonem č. 82/1998 Sb.
Podle § 1 odst. 2 OdpŠk územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (dále jen "územní celky v samostatné působnosti").
Podle § 19 písm. b) OdpŠk územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu, kterou způsobily při výkonu veřejné správy nesprávným úředním postupem.
Podle § 22 odst. 1 OdpŠk územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Podle § 22 odst. 2 OdpŠk má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu při nesprávném úředním postupu při současném (kumulativním) splnění těchto podmínek: 1) nesprávný úřední postup (tj. porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání územního celku při jeho činnosti), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.5.2011, sp. zn. 28 Cdo 5048/2009).
Z uvedených ustanovení zákona OdpŠk je zřejmé, že obec jakožto územní samosprávný celek odpovídá podle uvedeného zákona za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem jejích orgánů v rámci samostatné působnosti, pouze došlo-li ke škodě při výkonu veřejné moci (správy), tedy při uplatňování pravomocí orgánu zmocněného zákonem k rozhodování o právech a povinnostech subjektům právních vztahů, jež jsou povinny taková rozhodnutí respektovat (tzv. vrchnostenská pozice). Za výkon státní moci je obvykle považováno vnucování vůle vyjadřující státní (resp. veřejný) zájem jednotlivcům, sociálním skupinám i celé společnosti. O výkon státní (veřejné) moci oproti tomu nepůjde tam, kde stát nevystupuje v tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž kde vstupuje do právních vztahů jako jejich účastník rovný s účastníky ostatními, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů ve smyslu ustanovení § 21 občanského zákoníku. Územní samosprávné celky obdobně jako stát neodpovídají podle zákona č. 82/1998 Sb. za škodu, kterou způsobí mimo rámec výkonu veřejné moci. Za takovou škodu nesou odpovědnost za podmínek stanovených obecnými předpisy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2012, sp. zn. 30 Cdo 3119/2011).
Podle ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavím městu Praze, do samostatné působnosti hlavního města Prahy patří zejména záležitosti uvedené v § 59 a 68 téhož zákona. Hlavní město Praha v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.
Podle ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavím městu Praze, zastupitelstvo hlavního města Prahy rozhoduje ve věcech patřících do samostatné působnosti hlavního města Prahy. Následně podle ustanovení § 59 odst. 2, písm. p) téhož zákona, zastupitelstvu hlavního města Prahy je vyhrazeno zřizovat a rušit městskou policii hlavního města Prahy.
Zastupitelstvo hlavního města Prahy dne 26. 3. 1992 vydalo podle tehdy účinného ustanovení § 16 odst. 1 zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení) a v souladu s ustanovením § 1 odst. 1 zákona ČNR č. 553/1991 Sb., o obecní policii, obecně závaznou vyhlášku o zřízení městské policie. Podle ustanovení § 24 zákona o obecní policii, obec odpovídá za škodu způsobenou strážníkem v souvislosti s plněním úkolů stanovených tímto zákonem.
V daném případě je zřejmé, že zřízení městské policie hlavního města Prahy spadá do samostatné působnosti obce podle ustanovení § 59 zákona č. 131/2000 Sb. Ze strany strážníka městské policie hl. města Prahy došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když nechal odtáhnout vůz žalobce, ačkoli ten měl ve vozidle umístěnou platnou parkovací kartu za předním sklem vozidla. Žalobce tak jednal v souladu s povinností plynoucí z ustanovení § 5 nařízení hl. m. Prahy č. 11/2007 Sb. Vystupoval-li zde strážník z vrchnostenské pozice a v rámci svého jednání vykonával veřejnou moc, je škoda jím způsobená tímto jednáním přičitatelná obci podle ustanovení § 24 zák. č. 553/1991 Sb.
Nelze tak souhlasit s názorem odvolacího soudu, že k žalovanému nároku je výlučně věcně pasivně legitimován pouze stát, jelikož podle zákona OdpŠk odpovídají jak stát, tak i územní samosprávné celky, pokud byla škoda způsobena rozhodnutím či nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci (srov. Hendrych D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6 vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 267 268). Jelikož se strážník dopustil nesprávného úředního postupu v rámci výkonu svého povolání, kdy je toto jednání přičitatelné obci v rámci její samostatné působnosti a kdy žalobci vznikla škoda (nemohl vůz řádně užívat) a je zde příčinná souvislost mezi touto škodou a jednáním městského strážníka, tak byly splněny všechny zákonné podmínky pro odpovědnost žalované obce, tj. hlavního města Prahy podle zákona OdpŠk. Tudíž byl pasivně věcně legitimovaný Magistrát hlavního města Prahy, tj. dovolatel a nikoli stát, jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že názor odvolacího soudu ohledně pasivní věcné legitimace není v souladu ze zákonem OdpŠk, a proto nelze toto rozhodnutí považovat za správné.
Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí, bez nařízení jednání, zrušil a věc vrátil odvolacímu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale i náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. března 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., v. r.
předseda senátu