30 Cdo 1133/2017
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 241b odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243b o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



30 Cdo 1133/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně H. L., zastoupené JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem se sídlem v Poličce, Palackého nám. 62, proti žalované Z. P., zastoupené JUDr. Lenkou Vikovou, advokátkou se sídlem v Náchodě, Palackého 71, jako opatrovnicí, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 99/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 Co 4/2016-196, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 9. 2015, č. j. 16 C 99/2013-172, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 900 000 Kč (výrok II) a současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 17 000 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok III).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 Co 4/2016-196, rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o celkové částce 300 000 Kč, zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání pouze citovala ustanovení § 237 o. s. ř. a navrhla, aby dovolací soud vyřešil předmětnou právní otázku ve smyslu obsahu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2015, č. j. 16 C 99/2013-172.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že [k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud dále potvrdil, že [n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou ( ) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu