30 Cdo 1121/2011
Datum rozhodnutí: 19.05.2011
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 1121/2011


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. Z. , zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 2) Mgr. O. Z. , 3) KOGEN a. s. , se sídlem v Praze 1, Malostranské nám. 23/37, a 4) České republice Ministerstvu zemědělství ČR , se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnictví a správy pozemků, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 1028/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2010, č.j. 21 Co 283/2008-421, takto:

I. Dovolání žalobce proti té části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2010, č.j. 21 Co 283/2008-421, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. března 2008, č.j. 12 C 1028/2005-377, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že kupní smlouva č. 10037605/27, uzavřená dne 7. července 2005 mezi žalovanými 1) a 2), je neplatná, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2010, č.j. 21 Co 283/2008-421, vyjma části výroku I. rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. března 2008, č.j. 12 C 1028/2005-377, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že kupní smlouva č. 10037605/27, uzavřená dne 7. července 2005 mezi žalovanými 1) a 2), je neplatná, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud ve Znojmě (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 31. března 2008, č.j. 12 C 1028/2005-377, zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva č. 10037605/27 uzavřená dne 7. 7. 2005 mezi 1. žalovaným Pozemkovým fondem ČR jako prodávajícím a 2. žalovanou Mgr. O. Z., jako kupující, je neplatná. (výrok I.). Dále zamítl žalobu na určení, že vlastníkem pozemků parc. č. 2351/1 orná půda a parc. č. 2351/2 orná půda, oba vedené u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Z., pro obec a katastrální území D. (dále též předmětné nemovitosti nebo předmětné pozemky ) , je Česká republika. (výrok II.), stejně jako žalobu na určení, že 1. žalovaný Pozemkový fond ČR spravuje pozemky parc. č. 235/1 orná půda a parc. č. 235/2 orná půda, oba vedené u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Z., pro obec a katastrální území D., ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. (výrok III.). Konečně soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vydání rozsudku, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s žalobcem (v rozsudečném výroku specifikovanou) kupní smlouvu k předmětným nemovitostem (výrok IV.) a navazujícími výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně neshledal žalobcův naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, ani na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem či na určení správy těchto nemovitostí žalovanou 1). Současně však jak plyne z jeho odůvodnění se zabýval žalobou i z věcného hlediska. Uvedl také, že v rozsáhlém dokazování posuzoval postup Pozemkového fondu při uzavírání předmětné kupní smlouvy s 2. žalovanou , přičemž dospěl k závěru, že smlouva není neplatným právním úkonem pro obcházení zákona.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně. V odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku zdůraznil, že všechny čtyři navrhované petity jsou formulovány jako určovací a je proto na žalobci prokázat existenci naléhavého právní zájmu...Protože žalobce se ve vztahu ke 4. žalovanému domáhal určení vlastnického práva České republiky k předmětným nemovitostem a vlastnické právo je právem, které lze na základě rozsudku na určení vyznačit v katastru nemovitostí, zabýval se odvolací soud, zda katastrální zákon založil žalobci naléhavý právní zájem na určení vlastnictví státu. Dospěl k závěru, že tomu tak není. Jak již na to poukázal soud I. stupně, z ust. § 17 zákona č. 229/91 Sb. vyplývá, že s nemovitostmi, tak jak jsou vymezeny v § 1 téhož zákona, a které jsou vlastnictvím státu, jako správce hospodaří Pozemkový fond. Z ust. § 2 písm. d) zákona č. 344/1992 Sb. vyplývá, že u majetku náležejícího státu se v katastru nemovitostí zapisuje jeho správa. I v tomto případě je situace stejná jako v případě ustálené judikatury ve vztahu ke státním podnikům, kdy není shledán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví státu, nýbrž na určení správy konkrétního subjektu, když z této skutečnosti samotné vyplývá vlastnictví státu. Také v projednávané věci vyznačením správy Pozemkového fondu k daným nemovitostem v katastru nemovitostí je najisto postaveno, že vlastnicky náležejí České republice. Není tak dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví České republiky, když toto samo by neumožňovalo rovněž vyznačení subjektu vykonávajícího správu těchto státem vlastněných nemovitostí. Lze tak dovodit, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení správy Pozemkového fondu, tak jak se tohoto domáhá ve výroku III., nemá však naléhavý právní zájem na určení vlastnictví státu, jak se domáhá ve výroku II. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že žalobci rovněž nesvědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými 1) a 2), a poté se věcně zabýval žalobou, zda žalovanému 1) v době rozhodování soudu svědčí právo správy k předmětným pozemkům. Dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná a protože na základě ní přešlo vlastnické právo z České republiky na 2. žalovanou, nemůže se žalobce úspěšně domáhat po Pozemkovém fondu, který již není správcem předmětné nemovitosti, aby na něj bylo převedeno vlastnictví k tomuto pozemku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nemá dovolatel naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalované 4) k předmětným nemovitostem a že mu svědčí pouze naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný 1) má uvedené nemovitosti ve správě. Namítá, že pokud by soudem bylo určeno, že pozemky jsou ve správě žalované 1), nezapsal by na základě takového (soudního) výroku katastrální úřad vlastnické právo ve prospěch žalované 4). Dovolatel v další části svého dovolání rozvádí svou argumentaci zpochybňující závěr odvolacího soudu, že žalované 2) byl platně udělen písemný souhlas k uplatnění přednostního práva a že v případě dovolatele došlo k platnému odvolání uděleného písemného souhlasu družstva k uplatnění přednostní pohledávky. Žalovaná 2) nemohla podmínky pro vznik přednostního práva ke koupi státních pozemků splnit proto, že udělení písemného souhlasu s uplatněním přednostního práva bylo obcházením zákona, resp. neplatným právním úkonem. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání dovolatele písemně nevyjádřili.
Dovolatel své dovolání, směřující proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, pokud jde o uplatněný dovolací důvod, nijak nevymezil.
Podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a o. s. ř. předpokládá, že dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán; pouhý odkaz na text zákona, anebo samotná citace skutkové podstaty některého z dovolacích důvodů uvedených taxativně v 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. samo o sobě nestačí. Chybí-li totiž vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné věcně přezkoumat [(§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 1702/2005, in www.nsoud.cz).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že neobsahuje-li dovolání údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jde o vadu podání, kterou může odvolatel odstranit z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu jen do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle § 241b odst. 3 o. s. ř. se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k opožděnému doplnění dovolání nemůže přihlížet z úřední povinnosti. Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno (§ 243c odst. 1, § 43 odst. 1 o. s. ř.), se proto po uplynutí této lhůty stává bezpředmětnou. Protože v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, je třeba dovolání, které je nezpůsobilé zahájit dovolací řízení, za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. věty první o. s. ř. odmítnout (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, in www.nsoud.cz.).
Z vyloženého je zřejmé, že absence vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu ve vztahu k části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, znemožnila Nejvyššímu soudu přezkoumat (takto neúplným dovoláním) v uvedeném rozsahu napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele směřující proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že kupní smlouva č. 10037605/27, uzavřená dne 7. července 2005 mezi žalovanými 1) a 2), je neplatná, podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítl.
Zbývá nyní posoudit dovolání dovolatele směřující proti další (zbylé) části meritorního výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně, kterými byly zamítnuty žaloby o určení, že vlastnicí předmětných nemovitostí je Česká republika (výrok II.), o určení, že žalovaný 1) spravuje uvedené pozemky (výrok III.) a dále o uložení povinnosti žalovanému 1), aby s dovolatelem uzavřel smlouvu o převodu předmětných pozemků, jak byla specifikována ve výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání v této věci není přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ani ve smyslu písm. b) téhož zákonného ustanovení.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241 odst. 3 se nepřihlíží.
Vzhledem k tomu, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka týkající se naléhavého právního zájmu dovolatele na určení vlastnického práva žalované 4) k předmětným nemovitostem, měla být posouzena jinak, Nejvyšší soud dovodil (vyjma odmítnuté části dovolání), přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a současně dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu není správné, a to z následujících důvodů.
Dovolatel ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vycházející z tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jak již shora bylo uvedeno, odvolací soud zaujal právní názor, že dovolateli, který se na základě žalobních tvrzení domáhá určení, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví žalované 4), a dále určení, že žalovaný 1) má k dotčeným nemovitostem právo správy předmětných pozemků, nesvědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalované 4), neboť toto samo by neumožňovalo...vyznačení subjektu vykonávajícího správu těchto státem vlastněných nemovitostí , když vyznačením správy Pozemkového fondu k daným nemovitostem v katastru je najisto postaveno, že vlastnicky náležejí České republice.
Tento právní názor Nejvyšší soud nesdílí a v této souvislosti odkazuje na svůj rozsudek ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 2855/2008 (in www.nsoud.cz), ve kterém mj. uvedl:
Při posuzování otázky naléhavého právního zájmu dovolatele na určení, že Česká republika je vlastnicí předmětných pozemků, soudy obou stupňů dostatečně nezohlednily, že rozsudek, o jehož vydání dovolatel v uvedeném žalobním rozsahu usiloval za účelem též dosažení souladu mezi jím tvrzeným právním stavem (právní realitou) a stavem zápisů v katastru nemovitostí, by ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, představoval (tzv. záznamovou) listinu, podle které by příslušný katastrální úřad měl provést předmětný zápis (v tomto případě) vlastnického práva ve formě záznamu do katastru nemovitostí, a že katastrální úřad před tímto úkonem zkoumá, zda jemu předložená listina (v tomto případě pravomocný rozsudek soudu) je bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých nesprávností, a v případě, že tomu tak není, vrátí katastrální úřad listinu tomu, kdo ji vyhotovil (§ 8 odst. 1, odst. 2 cit. zák.). Podle § 39 odst. 1 vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (katastrální vyhláška), záznamem se do katastru zapisují právní vztahy k nemovitostem na základě listin, které podle zvláštních právních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy k nemovitostem, předložených příslušnými státními orgány přímo k zápisu do katastru. Podle odstavce 5 téhož paragrafu katastrální vyhlášky pokud je osobou, jejíž věcné právo vzniká, mění se nebo zaniká, Česká republika, je v listinách určených záznamem do katastru uvedena organizační složka státu nebo státní organizace, která naposledy byla nebo dosud je příslušná hospodařit s dotčenou nemovitostí nebo Pozemkový fond České republiky, který má k dotčené nemovitosti právo správy. Nejvyšší soud k tomu dodává, že tento právní režim se pochopitelně uplatní také v situaci, kdy je rozsudkem deklarováno existující věcné právo České republiky, jejíž věcněprávní vztah k příslušnému nemovitému majetku (např. pro absolutní neplatnost převodní smlouvy či z jiného důvodu) nezanikl, a tedy deklaratorním rozsudkem ani (nově) takový věcněprávní vztah nevzniká. Je zde tedy vytvořen právně relevantní podklad k zajištění souladu mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí, v němž je jako vlastník dosud evidována jiná (fyzická či právnická) osoba. Rozsudek - bude-li splňovat i z pohledu katastrálních předpisů příslušné náležitosti - bude zde tedy představovat listinu, na základě které příslušný katastrální úřad provede zápis ve formě záznamu předmětného věcného práva do katastru nemovitostí včetně změny vlastníka příslušné nemovitosti (k tomu srov. § 10 odst. 3 katastrální vyhlášky).
S přihlédnutím ke katastrální praxi a k institutu záznamu (příslušného) věcného práva do katastru nemovitostí Nejvyšší soud nemá důvod se od takto judikovaného právního názoru odchylovat, neboť jen shora uvedené formulační vyjádření věcně právního vztahu (zde) ve spojitosti s právem správy dotčených pozemků Pozemkovým fondem České republiky může se stát právně relevantním podkladem jak pro zápis (ve formě záznamu) vlastnického práva k předmětným pozemkům ve prospěch České republiky, tak i pro zápis práva správy ve prospěch Pozemkového fondu České republiky. Proto je nesprávný právní názor (zde při řešení otázky, zda předmětnou určovací žalobou se zlepší právní postavení žalující strany, tzn. výhradně z pohledu posuzování otázky naléhavého právního zájmu), že katastrální úřad by měl z výroku o tom, že předmětné pozemky jsou ve správě Pozemkového fondu České republiky, (také) implicite dovodit, že dotčené pozemky jsou ve vlastnictví České republiky a již na podkladě takto zformulovaného rozsudečného výroku provést záznamem též zápis vlastnického práva ve prospěch České republiky. Katastrální úřad je v tomto směru limitován dikcí § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., který zápis (zde ve formě záznamu) práv uvedených v § 1 odst. 1 cit. zák., spojuje mj. s tím, že tato práva vznikla, změnila se nebo zanikla rozhodnutím státního orgánu (tedy i soudu), z čehož se podává explicitní nikoliv implicitní vyjádření vzniku, změny či zániku takového věcně právního vztahu ve výrokové části předmětného rozhodnutí (individuálního právního aktu).
Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Je tomu tak z toho důvodu, že takový přezkum je právě naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).
Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že dovolateli nesvědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalované 4) k předmětným pozemkům, jde o důsledek nesprávného právního názoru, který se též negativně projevil i při další jím řešené právní otázce týkající se podmínek pro uložení povinnosti žalovanému 1), aby s dovolatelem uzavřel předmětnou smlouvu o převodu nemovitostí.
Z uvedeného vyplývá, že v dovoláním dotčeném rozsahu napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud jej proto z vyloženého důvodu v rozsahu, jak se podává z výrokové znělky tohoto rozhodnutí, podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž by se již zabýval dalšími dovolacími námitkami, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. května 2011

JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu