30 Cdo 1114/2004
Datum rozhodnutí: 16.12.2004
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1114/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobce T. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) E. Š. a 2) S. Š., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 166/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2003, č.j. 55 Co 238/2003-43, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem pozemku č. 209/5 zapsaného na LV č. 200 pro obec P. kat. úz. K. Uvedl, že označený pozemek koupil

od druhého žalovaného kupní smlouvou ze dne 4.12.1997, na jejímž základě byl zapsán jako vlastník do katastru nemovitostí. Obvodní soud pro Prahu 4 však v řízení

o vypořádání společného jmění manželů rozsudkem ze dne 29.8.2001, č.j. 27 C 263/98-, dosud nepravomocným, pozemek přikázal do vlastnictví žalované, když předběžně posoudil kupní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným jako neplatnou s odůvodněním, že byla uzavřena bez souhlasu žalované jako spoluvlastníka pozemku. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl o žalobě podle ust. § 80 písm. c) o.s.ř., č.j.

12 C 166/2002-24, rozsudkem ze dne 3.4.2003, tak, že žalobu zamítl. Vycházel

ze zjištění, že sporný pozemek byl ve společném jmění manželů, žalovaný jej prodal žalobci kupní smlouvou ze dne 4.12.1997 bez souhlasu žalované, ačkoli společné jmění žalovaných po rozvodu jejich manželství nebylo v době prodeje ve vztahu k pozemku vypořádáno (§ 145 obč. zák.). Podle dalších zjištění obvodního soudu se žalovaná

ve vztahu k žalobci dovolala neplatnosti označené kupní smlouvy ze dne 4.12.1997 dopisy ze dne 21.8.1998 a 21.8.2001, doručenými žalobci a vůči žalovanému v žalobě ze dne 30.9.1998, vše v průběhu zákonem stanovené tříleté promlčecí lhůty. Obvodní soud shledal žalobcův naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví k pozemku, žalobu však jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že žalovaná

se s úspěchem dovolala neplatnosti posuzovaného právního úkonu z důvodu tkvícího v ust. § 145 obč. zák. (§ 40a, § 101 obč. zák.).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.10.2003, č.j. 55 Co 238/2003-43, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Vycházel

ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Označený pozemek byl posléze v bezpodílovém spoluvlastnictví žalovaných (ve společném jmění žalovaných /§ 872 odst. 4 obč.zák. ve znění účinném od 1.1.1992, § 214 věta prvá téhož/ ) bez ohledu na to, že v katastru nemovitostí byl nesprávně zapsán, původně jako uživatel, následně jako vlastník pozemku, pouze druhý žalovaný. Neplatnosti právního úkonu ve smyslu ust. § 40a obč.zák. se žalovaná mohla dovolat v tříleté promlčecí době i mimosoudním oznámením za předpokladu, že se jednalo o výslovný projev, z nějž vyplývala vůle dovolat se neplatnosti právního úkonu. Žalovaná tak učinila dopisem ze dne 21.1.1998 řádně doručeným žalobci, z nějž je podle odvolacího soudu zřejmá vůle dovolat se neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným, i vada tohoto úkonu, spočívající ve skutečnosti, že žalovaná jako spoluvlastník pozemku byla smlouvou opomenuta.

Žalobce ve včasném dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Městského soudu v Praze

ze dne 7.10.2003 č.j. 55 Co 238/2003 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3.4.2003 č.j. 12 C 166/2002 a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání odvodil z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozsudek odvolacího soudu je založen na řešení právní otázky, která nemá konstantní judikaturu. Touto právní otázkou podle dovolatele je posouzení obsahu a formy právního úkonu dovolání se relativní neplatnosti podle ust. § 40a obč. zák. a promlčení práva

na uplatnění relativní neplatnosti. Opakoval, že kupní smlouvu se žalovaným ohledně pozemku uzavřel v přesvědčení, že prodávající je výlučným vlastníkem prodávaného pozemku, jak o tom svědčil zápis v katastru nemovitostí i dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku. Na základě této smlouvy byl katastrálním úřadem Praha-město povolen vklad vlastnického práva žalobce k pozemku ku dni 18.12.1997. Z dopisu datovaného 21.1.1998 podepsaného právní zástupkyní žalované se žalobce pouze dozvěděl, že žalovaná se cítí být spoluvlastnicí prodaného pozemku a že ohledně práva k němu je u Obvodního soudu pro Prahu 4 vedeno mezi žalovanými jako bývalými manžely od 30.4.1997 řízení. Až v dopise datovaném 21.8.2001 se žalovaná dovolala neplatnosti uzavřené kupní smlouvy. Soudy se nevypořádaly s námitkami dovolatele, které zaujal k obsahové stránce dopisu. Má zato, že tento dopis vůbec neobsahuje právní úkon dovolání se relativní neplatnosti, protože neobsahuje zřetelný projev vůle vůči dovolateli, ze kterého by bylo možno dovodit vznik, změnu nebo zánik nějakého práva či povinnosti. V této souvislosti odkázal na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.8.1998 sp. zn. 26 Cdo 1336/98.

I z obsahové rozdílnosti obou dopisů žalované žalobce dovodil, že prvý dopis obsahoval pouze upozornění na možnou vadu kupní smlouvy, zatímco teprve druhý z dopisů obsahuje projev vůle dovolat se relativní neplatnosti kupní smlouvy. S ohledem

na vznesenou námitku promlčení mají tyto skutečnosti zásadní vliv na posouzení věci.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Včasné dovolání žalobce směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, který je prvním rozsudkem vydaným ve věci. Proti takovým rozsudkům odvolacího soudu je podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. je tak tomu zejména tehdy, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. K přezkumu ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být dovolacímu soudu předložena jen otázka právní, nikoli otázka správnosti skutkových závěrů, byť byly pro právní posouzení věci zásadní a na jejichž podkladě odvolací soud rozhodl.

Výtky, jimiž žalobce odůvodnil zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., se týkají posouzení obsahu a formy právního úkonu dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu dle ust. § 40a obč. zák. a promlčení práva na jeho uplatnění.

Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud posoudil věc účastníků v souladu s rozhodováním obdobných věcí dovolacím soudem. Sám žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo 1336/98 a jeho odůvodnění, podle nějž dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem, který směřuje k uplatnění neplatnosti vadného úkonu, že projev vůle, jímž se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak

i vadu právního úkonu, která má ve věci za následek jeho neplatnost. Odvolací soud

při rozhodování vycházel z názoru, že žalovaná se mohla dovolat neplatnosti označené kupní smlouvy i mimosoudním oznámením, obsahujícím výslovný projev vůle dovolat se neplatnosti právního úkonu pro nerespektování práv žalované ve smyslu ust. § 145 odst. 2 obč. zák. Ve shodě se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal pro své rozhodnutí, odvolací soud shledal, že z dopisu žalované ze dne 21.1.1998, doručenému žalobci, je tato vůle žalované zcela zřejmá a stejně tak zřejmé je i vytknutí vady, jíž právní úkon trpí. Byť odvolací soud výslovně neodkázal

na jednotlivá ustanovení občanského zákoníku, na jejichž podkladě učinil příslušné právní závěry, ze zřetelného odůvodnění napadeného rozsudku lze dovodit aplikaci ust. § 34 obč. zák. o právním úkonu jako projevu vůle směřujícímu zejména ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 40a obč.zák.), ust. § 35 odst. 1, 2 obč.zák. o způsobu vyjádření právního úkonu a jeho výkladu nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, včetně vytknutí vady právního úkonu a v neposlední řadě i ust.

§ 100, § 101 obč. zák. o promlčení. Ostatně odvolací soud se podle odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně a ten

na ustanovení občanského zákoníku, jimiž se při rozhodování řídil, odkázal. Dovolacímu soudu není známo, že by odvolací soudy právní problematiku spojenou s dovoláním se relativní neplatnosti právního úkonu podle ust. § 40a obč. zák. řešily odchylně a nejednotně, výklad promlčení práva na uplatnění relativní neplatnosti nečiní potíže.

Z obsahu dovolání je patrný nesouhlas žalobce s výkladem obsahu dopisu žalované žalobci ze dne 21.1.1998, který odvolací soud shodně se soudem prvního stupně na podkladě skutkových zjištění hodnotil jako projev vůle žalobkyně směřující k dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené v rozporu s ust. § 145 odst. 2 obč. zák. bez souhlasu žalované. Nesouhlas se závěry odvolacího soudu o obsahu právního úkonu žalované a jeho výkladu, majícími povahu skutkových závěrů, se však nevztahuje k otázce právní, ale skutkové, a je proto z hlediska závěru dovolacího soudu o přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 237 písm. c) o.s.ř. právně nerozhodný.

Závěr, že rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zásadní význam pro některý z důvodů příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. nebo pro jiný obdobný důvod, nelze učinit. Napadený rozsudek neřeší právní otázku, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem posuzována rozdílně ani právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Problematiku obsahu a formy právního úkonu dovolání se relativní neplatnosti tohoto právního úkonu řešil odvolací soud v souladu s hmotným právem, výklad ust. § 100, § 101 obč. zák., ve vztahu k promlčení práva na uplatnění relativní neplatnosti právního úkonu nečinil odvolacímu soudu ani soudní praxi výkladové obtíže.

Dovolací soud dovolání proto jako nepřípustné (§ 236 o.s.ř.) podle ust. § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř.), aniž se zabýval věcí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

V dovolacím řízení úspěšným žalovaným, kteří by ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. měli právo na náhradu nákladů tohoto řízení (§ 224 odst. 1, § 243b odst. 5 o.s.ř.), náklady nevznikly. Bylo proto rozhodnuto, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2004

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu