30 Cdo 111/2006
Datum rozhodnutí: 31.01.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





30 Cdo 111/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce O. H., advokáta, proti žalované České republice


1) Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3,


2) Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská


č. 16, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 159/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2005, č.j. 1 Co 33/2005-69, t a k t o :


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2004, č.j. 34 C 159/2003-55, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že nedoručením sdělení obvinění ze dne 22. září 2000 obhájci žalobce, bylo porušeno jeho právo na obhajobu a porušeno jeho právo podle


§ 11 občanského zákona na ochranu osobnosti (výrok I.). Zamítl též žalobu, aby bylo určeno, že neprovedením řádného seznámení s předmětem a obsahem obvinění ze dne 22. září 2000 a neprovedením navrhovaných důkazů bylo porušeno právo žalobce


na obhajobu a jeho právo na ochranu osobnosti podle občanského zákona (výrok II.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III.).


Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. června 2005, č.j. 1 Co 33/2005-69,


k odvolání žalobce podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve všech výrocích (v případě výroku II. pouze s drobnou formulační úpravou). Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Odvolací soud konstatoval, že žalobce neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřuje v tom, že mu v souvislosti s probíhajícím řízením před orgány činnými v trestním řízení nebylo dosud sděleno jeho obvinění a sdělení obvinění nebylo doručeno jeho obhájci. Připomněl, že postup orgánů činných v trestním řízení představuje výkon zákonem uložené povinnosti vyplývající z trestněprávních předpisů. Soudu v občanském soudním řízení (konkrétně v řízení ve věcech ochrany osobnosti) z hlediska jeho pravomoci vymezené § 7 o.s.ř. nepřísluší, aby zasahoval do trestního řízení, aby toto řízení přezkoumával, a nepřísluší mu ani hodnocení tohoto řízení a posuzování, zda v tomto řízení byla zasažena práva žalobce. V případě dotčení těchto práv postupem orgánů činných v trestním řízení má žalobce možnost domáhat se řádnými i mimořádnými prostředky nápravy v rámci vymezeném trestněprávními předpisy.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 2. srpna 2005, přičemž právní moci nabyl téhož dne.


Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze žalobce napadl dne 29. září 2005 včasným dovoláním, doplněným podáním ze dne 15. listopadu 2005. Dovolatel je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), přičemž též spočívá


na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel má především zato, že předmětem řízení jsou výlučně občanská práva, když uplatnil právo na ochranu osobnosti podle § 11 a § 13 občanského zákoníku (dále jen o.z. ). Soudy obou stupňů se však nezabývaly zásadním porušením práva na obhajobu, když sdělení obvinění podle § 160 odst. 2 trestního řádu nebylo doručeno obhájci dovolatele. Současně odkazuje na úpravu obsaženou v mezinárodních smlouvách, která se podle jeho mínění na projednávaný případ vztahuje. Uzavírá, že postup soudů byl v podstatě odmítnutím práva žalobce domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.


Dovolatel proto navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena.


K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu


- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil


(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje


k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).


V označené věci dovolání není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.


Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.


Předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah


o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).


Protože je dovolací soud vázán uplatněným důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle ustanovení


§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (předpokládající, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). To však v případě, že otázka, zda takováto vada dána je či není, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesního) předpisu (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004).


O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, však v posuzované věci nejde. Pokud odvolací soud ve věci aplikoval ustanovení § 11 násl. o.z. (zejména pak ustanovení § 13 téhož zákona), nikterak se neodchýlil od ustálené judikatury vážící se k této právní problematice.


Pokud předmětné dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.


Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 odst. o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno


od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení).


Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j.


s právním řádem. Některé zásahy, byť se zdánlivě třeba jevící, že odporují objektivnímu právu, přesto nelze posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají.


O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1525/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Tato licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu.


V souzeném případě tak bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu pouze


u zásahu do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, který by byl neoprávněný, resp. protiprávní.


K tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce mělo podle žaloby dojít postupem orgánů činných v trestním řízení při obecném výkonu oprávnění a povinností těchto orgánů. Ač žalobce dovozuje, že v tomto případě nepostupovaly správně, nebylo prokazováno a prokázáno, že by v dané věci bylo vykročeno z mezí řízení, v němž je zákonem dána jejich kompetence. Proto v pravomoci soudů v občanském soudním řízení není mimoprocesně přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení. Tuto možnost řeší zejména instituty trestního práva procesního (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2005, č.j. 30 Cdo 2442/2004- 153).


Podle článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Obdobné ustanovení je obsaženo v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Je tak vyjádřena zásada podřízenosti státní moci zákonu. Každý státní orgán má vymezenu pravomoc, kterou smí uplatňovat jen v tomto rámci. Tyto zásady se vztahují i na postup soudů a na rozsah jejich oprávnění při rozhodování. Soud může zasahovat do výkonu působnosti jiných státních orgánů jen v případech a za podmínek stanovených výslovně zákonem.


Pravomoc soudu v občanském soudním řízení je upravena zejména v ustanovení § 7 o.s.ř. tak, že v tomto řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Jiné věci soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v občanském soudním řízení (v řízení o ochranu osobnosti) např. zasahoval do postupu orgánů činných v trestním řízení tím, že by např. aproboval jejich postup (analogicky srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 2. března 2004, sp. zn. II. ÚS 299/03).


K tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce mělo dojít při výkonu jiného subjektivního práva (resp. povinnosti) stanoveného zákonem. Lze proto uzavřít, že odvolací soud věc samu takto posuzoval v souladu s četnou a ustálenou judikaturou vztahující se k této otázce. To platí i o odvolacím soudem správně řešené otázce nedostatku pravomoci fakticky přezkoumávat v občanském soudním řízení postup soudu v řízení trestním.


Pokud žalobce s přihlédnutím k ustanovení § 11 násl. o.z. dotčení svých osobnostních práv současně spatřuje v zásahu do jeho práva na projednání věci spravedlivě v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným orgánem a způsobem nevzbuzujícím pochybnost o nestrannosti řízení, pak toto právo mající svůj základ v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky (čl. 36), však mezi osobnostní práva, která jsou předmětem občanskoprávní ochrany, nepatří. Toto právo nemá ryze osobní povahu, neboť není spjato s osobní integritou fyzické osoby a jde výlučně o právo na ochranu fyzické osoby ve vztahu ke státní suverenitě.


Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu soud druhého stupně věc posuzoval v souladu s vyloženými názory, pak při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má


na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.


Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Neměl tak ani předpoklady zabývat se dalšími důvody uvedenými v dovolání. Rozhodoval, aniž nařídil jednání


(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 31. ledna 2006


JUDr. Pavel Pavlík, v.r.


předseda senátu