30 Cdo 1105/2006
Datum rozhodnutí: 30.11.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





30 Cdo 1105/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně Ing. A. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému JUDr. P. Z., o ochranu osobnosti, vedené


u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 10/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2005, č.j. 1 Co 37/2005-30,


t a k t o :


I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne


24. května 2005, č.j. 1 Co 37/2005-30, se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2004, č.j. 37 C 10/2004 - 19, zamítl výrokem I. žalobu, aby žalovanému bylo uloženo zaslat žalobkyni omluvu


ve znění: "Vážená paní M., dne 4. prosince jsem jako předseda senátu příslušného k projednání případu Vás a Vašeho manžela při veřejném zasedání prohlásil, že podle názoru senátu je (správně "jste") vlastnoručně napsala lékařskou zprávu o zdravotním stavu Vašeho manžela. Tento výrok je nepravdivý, a proto se Vám za důsledky mého tvrzení upřímně omlouvám. JUDr. P. Z.". Výrokem II. byla zamítnuta žaloba, podle níž by byl žalovaný povinen uveřejnit na své náklady v deníku P. tento text: "Dne 5. prosince byl v tomto deníku uveřejněn článek s názvem "Prý leží v nemocnici". Článek byl věnován okolnostem soudního projednávání případu C. I. f. (CIF). V tomto článku se objevila citace mého výroku "Nejsem znalec v oboru písmoznalectví, ale podle nás to psala paní M.", který jsem jako předseda senátu pronesl poté, co mi byla na omluvu nepřítomnosti pana J. M. předložena v ruském jazyce ručně psaná lékařská zpráva o jeho zdravotním stavu. Tento výrok byl nepravdivý. Paní Ing. A. M. se proto upřímně omlouvám.


JUDr. P. Z., soudce Vrchního soudu v P.". Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně byla společně se svým manželem J. M. odsouzena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne


14. prosince 2003, sp.zn. 3 T 14/99. Ve věci bylo podáno odvolání a na den 4. prosince 2003 bylo nařízeno odvolací jednání u Vrchního soudu v Praze (5 To 30/02). Žalovaný se jej podle rozvrhu práce účastnil jako předseda senátu. Na počátku jednání obhájce požádal o odročení jednání z důvodu nemoci žalobkyně a jejího manžela. Zdravotní indispozici žalobkyně senát uznal a projednání jejího odvolání bylo vyloučeno k samostatnému projednání. Protože obhájce neměl k dispozici písemné potvrzení


o pracovní neschopnosti manžela žalobkyně, sdělil soudu tento důvod ústně s příslibem, že písemně bude doložena později. Soud však omluvu neuznal a ve věci jednal dále.


V průběhu dne byl soudu zaslán fax a pracovnicí advokátní kanceláře obhájce J. M. bylo sděleno, že tento fax zaslala žalobkyně.


Městský soud v Praze po provedeném řízení dospěl k závěru, že i pokud by byl žalovaný výrok, který je předmětem požadované omluvy, uvedl, pak plnil pouze své pracovní povinnosti, když jako předseda senátu Vrchního soudu v Praze vykonával soudní moc. Proto byla vyloučena neoprávněnost zásahu (do osobnostních práv žalobkyně).


Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2005, č.j. 1 Co 37/2005-30, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. S poukazem na ustanovení § 13 a § 11 občanského zákoníku (dále jen o.z. ) připomněl, že předpokladem občanskoprávní odpovědnosti podle zmíněných ustanovení je existence zásahu do jimi chráněných práv, který je neoprávněný


a současně objektivně způsobilý tato chráněná práva porušit, popřípadě ohrozit. Konstatoval, že žalobkyně spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v činnosti žalovaného jako předsedy senátu Vrchního soudu v Praze, v níž při veřejném zasedání konaném dne 4. prosince 2003 neuznal důvodnou omluvu manžela žalobkyně


a hodnotil lékařské potvrzení z téhož dne slovy: Nejsem znalec v oboru písmoznalectví, ale podle nás to psala paní M. . Žalovaný pronesení předmětného výroku nepopřel. Z tohoto výroku a z okolností, za nichž byl pronesen, když jím bylo odůvodněno rozhodnutí senátu neuznat omluvu nepřítomnosti manžela žalobkyně


na veřejném zasedání, jednoznačně vyplynulo, že žalovaný nevybočil z rámce činnosti soudce. Proto žalovaný není ve sporu věcně pasivně legitimován.


Rozsudek odvolacího soudu byl zástupkyni žalobkyně doručen dne 20. července 2005, přičemž právní moci nabyl dne 21. července téhož roku.


Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně dne 14. září 2005 včasné dovolání. Vychází z přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Činí odkaz na dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Současně však projevuje nesouhlas s konkrétními skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Fakticky tak uplatňuje i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.


Dovolatelka namítá, že soudce jako veřejný reprezentant zákonnosti a etického chování musí respektovat práva všech v soudním řízení zúčastněných osob a výroky, byť i jen naznačují podezření z podvodného jednání, může pronášet pouze v případě relevantnosti jejich procesního významu nebo významu pro rozhodnutí věci a jestliže pro ně má odpovídající, v soudním spisu obsažené, důvodné podklady. Žalovaný pronesl sporný výrok znamenající přesvědčení nebo alespoň podezření z podvodného jednání žalobkyně (která v té době nebyla účastníkem projednávaného případu), aniž takový výrok odůvodnil odvoláním se na jakoukoliv okolnost, která by vyšla najevo,


a která by závažný úsudek na adresu žalobkyně opravňovala. Přitom žalovaný jako předseda senátu omluvu obžalovaného pana J. M. neuznal ještě před tím, než mu byla předložena písemnost psaná v ruském jazyce, přičemž rozhodl usnesením, že se veřejné zasedání bude konat v nepřítomnosti obžalovaného. Po předložení této písemnosti již senát žádný procesní úkon nečinil, takže nebyl ani procesní důvod se k ní vyjadřovat (což by jinak nalezlo odraz v obsahu protokolu). Jestliže tak žalovaný přesto učinil, bylo to nad rámec jeho povinností předsedy senátu. Pravdivost výroku proneseného na adresu žalobkyně žádným způsobem neprokázal, takže citelně zasáhl


do jejích osobnostních práv.


Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil (a věc vrátil k dalšímu řízení).


Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.


Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (s přihlédnutím k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen "o.s.ř.")


ve znění účinném do 31. března 2005.


Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými


i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu


- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje


k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).


V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.


Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí


v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.


Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen


z hlediska námitek obsažených v dovolání.


Pokud žalobkyně vznáší námitky vztahující se ke skutkovým zjištěním učiněným soudy v daném řízení, pak je třeba zdůraznit, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle


§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci


ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic


na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením


§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004). Neuplatní se proto např. dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.


Jestliže žalobkyně výslovně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., je třeba jej vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.


Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno


od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.


Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem


a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění některého z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j.


s právním řádem. Určité zásahy, byť se zdánlivě třeba jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není přesto možno posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají.


O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1525/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Takováto licence není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu.


I v souzeném případě bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu pouze u zásahu


do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které by bylo třeba kvalifikovat jako neoprávněné, resp. protiprávní.


V řízení soudy dospěly k závěru, že žalobkyní vytýkaný výrok žalovaného, který pronesl jako soudce Vrchního soudu v Praze, byl součástí trestního řízení, při odůvodnění skutečnosti, že soud neuznal důvod omluvy obžalovaného z účasti


na veřejném zasedání ve věci 5 To 30/02, aniž by žalovaný vybočil z rámce činnosti soudce (tj. bez toho, že by se dopustil excesu), takže není ve sporu věcně pasivně legitimován. Dovodil, že k tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. tím, kdy jiný subjekt plnil právní povinnost. Pokud dovolatelka zpochybňuje skutkový základ tohoto závěru, nelze s ohledem na nemožnost uplatnit v této věci dovolací důvod podle ustanovení


§ 241a odst. 3 o.s.ř. (jak již bylo vyloženo výše), k této skutečnosti přihlédnout.


Nadto samotný sporný výrok má zcela zjevnou povahu soudu, u něhož je vyloučen důkaz pravdy. V daném případě se jednalo o vyslovení názoru žalovaného (resp. odvolacího trestního senátu), o čemž svědčí mimo jiné formulace: ... podle nás to psala paní M. (tj. ...domníváme se, že to psala paní M. ),


Lze proto uzavřít, že odvolací soud věc samu posuzoval v souladu s ustálenou judikaturou vztahující se k této otázce. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto není možno považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.


Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. listopadu 2006


JUDr. Pavel Pavlík, v.r.


předseda senátu