30 Cdo 1081/2012
Datum rozhodnutí: 17.01.2013
Dotčené předpisy: § 213b odst. 1 o. s. ř., § 118a o. s. ř., § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb., § 153 odst. 2 o. s. ř.




30 Cdo 1081/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně ANMA, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 2, identifikační číslo osoby 43 00 14 75, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 42 C 207/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2011, č. j. 25 Co 398/2011 66, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2011, č. j. 25 Co 398/2011 66, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala peněžitého zadostiučinění ve výši 65.000,- Kč za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 69/2005.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., a to rozsudkem ze dne 22. 4. 2011, č. j. 42 C 207/2010 37. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 65.000,- Kč společně s úroky z prodlení od 9. 10. 2010 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl co do žalobkyní požadovaných úroků z prodlení z částky 65.000,- Kč za dobu od 12. 5. 2010 do 8. 10. 2010 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť zkoumané řízení trvalo celkem pět let a čtyři měsíce. Žalobkyni přísluší zadostiučinění v penězích ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dále jen OdpŠk , neboť v daném případě nepostačí konstatování porušení práva.
K odvolání žalované odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 69/2005 bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, a to za řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ve zkoumaném řízení bylo pravomocné rozhodnutí o prvním uplatněném nároku (na zaplacení 73.531,50 Kč) a o základu druhého nároku (na zaplacení 500.000,- Kč) vydáno za necelé tři roky od zahájení řízení. K nabytí právní moci rozhodnutí o výši druhého nároku došlo pak čtyři roky a jedenáct měsíců po zahájení řízení. Poté následovalo ještě odvolání do nákladového výroku a rozhodnutí o něm. Předmětem řízení byl žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení peněžité částky z titulu náhrady škody vzniklé žalobkyni tím, že její právní zástupkyně (advokátka) neuplatnila před uplynutím promlčecí doby u soudu nárok na zaplacení peněžité pokuty 500.000,- Kč a v důsledku toho žalobkyně v soudním sporu neuspěla a musela protistraně hradit náklady řízení ve výši 73.531,50 Kč. Soud ve zkoumaném řízení se musel zabývat námitkami žalovaných, které se týkaly vzniku zmocnění k podání žaloby a informací od žalobkyně, které měla k dispozici, musel posuzovat, zda by žalobkyně mohla mít úspěch ve věci, byla-li by žaloba podána včas. Konečně se musel zabývat i tím, zda osoba, jíž svědčila povinnost k placení smluvní pokuty, byla solventní pro případ vymáhání soudního rozhodnutí. Nešlo tedy o spor zcela banální a po skutkové stránce jednoduchý. Řízení bylo prodlouženo v důsledku podání odvolání. K odročení jednání před odvolacím soudem došlo z důvodu respektu soudu k právu účastníka na poučení podle § 118a o. s. ř., které je možné dát účastníku jen při jednání. Další čas si vyžádalo rozhodnutí o námitce nedostatku věcné příslušnosti, o níž musel rozhodnout Vrchní soud v Praze. Na podané opravné prostředky i na námitku nedostatku věcné příslušnosti reagovaly soudy bez prodlení. Odvolání nebylo shledáno důvodným, nedostatek poučení podle § 118a o. s. ř. odstranil odvolací soud. Po vydání rozhodnutí odvolacího soudu se v řízení negativně projevil nedostatek personálního obsazení soudu, za což se vedení soudu žalobkyni omluvilo. Tento nedostatek byl vzápětí odstraněn jmenováním nových soudců, načež soud postupoval bez průtahů. Žalobkyně netvrdila, že by spor pro ni měl jiný než základní význam. O základu nároku a o části peněžitého požadavku bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě tak, že žalobě bylo (zčásti petitu a co do základu zbytku petitu) vyhověno. Nelze tedy hovořit o tom, že by žalobkyně mohla cítit své postavení jako nejisté či že by se další doba soudního řízení nějak negativně mohla projevit v jejím postavení na trhu, v nejistotě při rozhodování apod. Jako zcela přiměřené zadostiučinění se proto jevilo konstatování porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jelikož je § 31a odst. 2 OdpŠk případem způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývajícím z právního předpisu, soud rozhoduje o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného právě v tomto ustanovení za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění k utrpěné nemajetkové újmě. Soud pak ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. není vázán žalobním petitem. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, jak bylo uvedeno výše.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ). Dovolací důvod spatřuje v tom, že řízení bylo zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé a dále v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, neboť soud vůbec nepředestřel svůj odlišný právní názor na peněžitou satisfakci, žalobkyni nepoučil podle § 118a o. s. ř. a ani neprovedl znovu dokazování.
Co se týče právního posouzení, odvolací soud sice správně citoval stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2011, ale v podstatě se jím vůbec neřídil. Odvolací soud bagatelizoval skutečnost, že od podání žaloby do nařízení prvního jednání ve věci uplynulo dvacet tři měsíců s tím, že soud prvního stupně si připravoval všechny podklady, ujasňoval si stanoviska a zasílal výzvy; nebyl tedy vyloženě nečinný. V právním státě by měla být rozhodující rychlost, nikoliv četnost úkonů. Účastníci řízení se na soud neobracejí proto, aby soud činil procesní úkony, ale proto, aby ihned rozhodl a neodpíral jim spravedlnost. Nesmyslná je i úvaha odvolacího soudu o tom, že při prvním jednání před odvolacím soudem ve zkoumaném řízení bylo žalobkyni dáno poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. a poskytnuta lhůta k prokázání tvrzení, byť to vedlo k prodloužení řízení. Jestliže by byl odvolací soud řádně připraven, mohl žalobkyni poslat neformální přípis před jednáním, aby prokázala potřebná tvrzení. Odvolací soud neměl rovněž přihlížet k omluvě Obvodního soudu pro Prahu 1, nýbrž měl zohlednit tu skutečnost, že stát si má své mocenské složky uspořádat tak, aby namísto písemných omluv bez hmatatelného výsledku bylo nařízeno jednání. Taktéž spekulativní tvrzení odvolacího soudu o tom, že vyřešením základu sporu se postavení žalobkyně stalo jistým, je důkazem o nepochopení problematiky, neboť ani poté nebylo vůbec zřetelné, v jaké výši bude nárok přiznán.
Žalobkyně zpochybňuje rovněž to, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně nad rámec toho, co bylo uplatněno v žalobě a že povinnost konstatovat porušení práva žalobkyně neuložil žalované.
Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje za zcela správný a plně se s ním ztotožňuje. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7. zák. č. 404/2012 Sb.).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud dále zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka namítala, že v řízení před odvolacím soudem došlo k procesnímu pochybení, neboť jí nebylo poskytnuto poučení o odlišném právním závěru odvolacího soudu z hlediska přiměřené formy zadostiučinění. Rozsudek odvolacího soudu tak byl v konečném důsledku překvapivý, a navíc jím bylo přiznáno něco jiného, než co bylo žalobou uplatněno.
Odvolací soud vyšel ze správného závěru, že z § 31a odst. 2 OdpŠk přímo vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a proto se uplatní § 153 odst. 2 o. s. ř. V tomto ohledu tedy § 31a odst. 2 OdpŠk omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v tomto ustanovení za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz ). Shledá-li soud, že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není na první pohled zřetelné, k jakému závěru dospěl stran (ne)přiměřenosti délky zkoumaného řízení, neboť výslovně uvedl, že o základu nároku a o části peněžitého požadavku bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě tak, že žalobě bylo (zčásti petitu a co do základu zbytku petitu) vyhověno, nelze tedy hovořit o tom, že by byl žalobce mohl cítit své postavení jako nejisté, či že by se další doba soudního řízení nějak negativně mohla projevit v postavení žalobce na trhu, v nejistotě při rozhodování apod. Ve větě ihned následující ovšem (v souladu se změnou výroku rozsudku soudu prvního stupně) uzavřel, že po zhodnocení všech shora uvedených skutečností odvolací soud posoudil jako zcela přiměřené zadostiučinění konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Uvedené závěry, byť ne zcela jednoznačně vyjádřené, nelze vykládat jinak, než že odvolací soud posoudil dobu řízení od jeho zahájení do právní moci rozhodnutí o peněžitém nároku ve výši 73.531,50 Kč a o základu druhého peněžitého nároku (žalobou vyčísleného na 500.000,- Kč), tedy od 24. 11. 2004 do 29. 8. 2007, jako dobu přiměřenou. K nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk došlo jen v souvislosti s rozhodováním o výši druhého nároku (v tomto rozsahu nabyl rozsudek právní moci dne 30. 10. 2009). Jelikož však podle odvolacího soudu v této době již postavení žalobkyně nejisté nebylo, nevznikala jí tím nemajetková újma v takovém rozsahu, aby bylo třeba přistoupit k finanční kompenzaci. Proto bylo podle odvolacího soudu plně postačující zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.
Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Náhrada nemateriální újmy takto způsobené má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Jde tedy o psychickou kategorii, jejíž hloubka a rozsah jsou coby rozhodné skutečnosti obtížně prokazovatelné. I proto by bylo nadbytečným zjišťovat je prostřednictvím výslechu účastníka dle § 131 o. s. ř. Uvedené však působí jen pro stav nejistoty účastníka nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. Byla-li by újma spojována s jiným následkem, uplatní se plně procesní povinnosti a břemena včetně důkazního. Popření tvrzení o nemajetkové újmě ve shora uvedeném obecném smyslu vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení je na žalovaném škůdci, jenž má ke své obraně a ke svému zájmu povinnost uvést skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu (bod V. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále též jen Stanovisko).
Nejvyšší soud s odkazem na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 4. 2000, ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97, též uvedl, že v případech obchodních společností je při určování výše přiměřeného zadostiučinění třeba přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti, nejistota v plánování rozhodování, rozkol ve vedení společnosti a konečně též, i když v menším stupni, úzkost a potíže způsobené členům vedení společnosti (Stanovisko, odůvodnění 7. právní věty; srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009).
V souzeném případě soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve zkoumaném řízení, které trvalo pět let a čtyři měsíce (tedy včetně rozhodování o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem), došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přičemž vznik nemajetkové újmy na straně žalobkyně se předpokládá. Jako přiměřené zadostiučinění této újmy podle soudu prvního stupně nepostačí konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale je třeba přiznat zadostiučinění v penězích. Odvolací soud naproti tomu (s přihlédnutím ke shora uvedenému) dospěl k závěru, že celková délka řízení skutečně přiměřená nebyla, avšak že v průběhu řízení došlo k takovému zmenšení nejistoty na straně žalobkyně (zejména v důsledku vydání částečně konečného a částečně mezitímního rozsudku), že utrpěná újma je kompenzovatelná pouhým konstatováním porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk. Jinými slovy vyjádřeno, odvolací soud dospěl k odlišnému skutkovému zjištění ohledně intenzity vzniklé nemajetkové újmy na straně žalobkyně nežli soud prvního stupně. Dle jeho názoru žalobkyni nevznikla újma ani v základní (předpokládatelné) míře potřebné pro to, aby zadostiučinění bylo poskytnuto v penězích, nýbrž nastala taková výjimečná situace, že přiměřenou kompenzací se jevilo konstatování porušení práva.
Přestože k tomuto závěru odvolací soud dospěl na základě poměrně pečlivého hodnocení dosud prokázaných skutkových okolností (podřaditelných pod kritéria obsažená v § 31a odst. 3 OdpŠk), měl žalobkyni umožnit, aby tvrdila a prokazovala, že i po právní moci mezitimního rozsudku existovaly skutečnosti odůvodňující závěr o vzniku či trvání nemajetkové újmy minimálně v téže (základní) intenzitě jako v předchozí fázi řízení (ať už by se jednalo o prokázání pokračujícího stavu nejistoty o právech či povinnostech žalobkyně nebo o prokázání existence jiných relevantních faktorů viz výše).
Proto měl odvolací soud v souladu s § 213b odst. 1 a § 118a odst. 1 o. s. ř. poučit žalobkyni, aby tvrdila a popřípadě prokazovala, zda jí vznikala nemajetková újma i po právní moci mezitimního rozsudku a v čem tato újma spočívala, eventuálně rozsudek soudu prvního stupně zrušit v případě, že by postup podle předchozí věty vedl k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
Jestliže tak odvolací soud neučinil, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a je proto naplněn důvod pro zrušení dovoláním napadeného rozsudku.
Protože rozsudek odvolacího soudu byl zrušen pro vadu řízení, bylo by nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval i dalšími námitkami dovolatelky směřujícími proti posouzení otázek souvisejících s rozhodnutím ve věci samé. Dovolací soud považoval nicméně za potřebné doplnit, že pro posouzení přiměřenosti délky řízení je zapotřebí vyjít z celkové délky týkající se (v občanskoprávních řízeních sporných) projednávaného nároku, tedy je nezbytné do úvah zahrnout i tu část řízení, která se týkala již jen posouzení výše uplatněného nároku (typicky právě po vydání mezitimního rozsudku). Je ale též nutné zohlednit, že význam předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011).
Je též třeba upozornit, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu přiznané formy či výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž poskytnutým zadostiučiněním se zabývá až tehdy, bylo-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřeným (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Konečně lze sice přisvědčit odvolacímu soudu, že rozhodování o nároku v dané věci se řídí ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 401/2010). Z uvedeného však neplyne, že by nebylo nutno vypořádat se s předmětem řízení, v tomto případě s tou částí žalobního návrhu, jíž soud prvního stupně vyhověl, a proto bylo nutno cestou změny jeho výroku žalobu v takovém rozsahu zamítnout. Ve vztahu k nárokům na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu není soud podle ustáleného rozhodování Nejvyššího soudu do jisté míry ve smyslu § 31a odst. 2 věta první OdpŠk při stanovení formy zadostiučinění (ovšem za předpokladu důvodného uplatnění nároku vůbec) vázán tím, čeho se žalobce žalobním návrhem domáhá (totiž tím, že neshledá-li požadavek na poskytnutí zadostiučinění v penězích přiměřeným, vysloví i bez žalobcova požadavku konstatování porušení práva), to však neznamená, že se výrokově s požadavkem na zaplacení peněžité satisfakce nemá vypořádat, takový návrh by měl zamítnout přinejmenším pro potřeby vymezení rozsahu případného odvolání či dovolání. Nevázanost soudu požadavkem na přiměřené zadostiučinění se pak v této věci měla projevit tím, že by odvolací soud zároveň konstatoval výrokově porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že by žalobu v požadavku na zaplacení zadostiučinění v penězích zamítl.
Z důvodů výše uvedených dovolací soud postupoval podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 17. ledna 2013 JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu