30 Cdo 1070/2004
Datum rozhodnutí: 19.11.2004
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 40/1964Sb., § 13 předpisu č. 40/1964Sb., § 213 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1070/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) obchodní společnosti M., a.s., zastoupené advokátkou a 2) V. D., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 32 C 74/2001, o dovolání každého z žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2003, č.j. 1 Co 190/2003-96, t a k t o :

I. Dovolání druhého žalovaného proti části výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2003, č.j. 1 Co 190/2003-96, pokud jí byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci omluvy žalobci, se zamítá

s tím, že v této souvislosti nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

II. Ve zbývajících výrocích se uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací výrokem I. rozsudku ze dne 4. listopadu 2003, č.j. 1 Co 190/2003-96, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne

14. dubna 2003, č.j. 32 C 74/2001-79, v napadeném zamítavém výroku ve věci samé

ve vztahu k první žalované tak, že této žalované uložil zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy částku 100.000,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi uvedenou žalovanou a žalobcem. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že druhému žalovanému uložil jednak zaslat žalobci podepsaný dopis

ve znění" Pane P., přijměte moji omluvu za nepravdivou informaci o Vaší osobě v souvislosti s vydáním článku dne 7. června 2001 - v regionální příloze Českomoravská vrchovina DNES, nazvaném "M.: Ti lidé nás chtějí ovládnout", slovy zkorumpovaný vyšetřovatel. V. D. , jednak bylo druhému žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč (na náhradu nemajetkové újmy v penězích do tří dnů od právní moci rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vycházel ze zjištění, že dne 7. června 2001 v deníku Mladá fronta DNES - regionální příloha Českomoravská vysočina byl uveřejněn článek "M.: Ti lidé nás chtějí ovládnout", v němž je o žalobci uvedeno ž e je zkorumpovaný vyšetřovatel. Odvolací soud po opakování důkazů se neztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že druhý žalovaný vyslovil kritický soud ohledně možné zkorumpovanosti žalobce jako jednu z alternativ a tuto logicky zdůvodnil. Z textu článku vyplývá, že nejde o kritickou úvahu o možné zkorumpovanosti žalobce pro jeho postup při vyšetřování, protože poslední úvaha se vztahuje k tomu, že uskupení dělá vše pro to, aby získalo "fabriku" a obsahuje skutkové tvrzení, že tak (uskupení) činí

s pomocí zkorumpovaného pana P. Jde tedy o skutkové tvrzení, pro něž nemůže být bez dalšího podkladem jen nesouhlas s postupem vyšetřovatele. Druhý žalovaný si podle názoru odvolacího soudu musel být vědom, že jeho rozhovor s novinářem je určen veřejnosti. Druhý žalovaný tak uvedeným tvrzením, jehož pravdivost nebyla prokázána, neoprávněně zasáhl do osobnostních práv žalobce. Proto v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně bylo druhému žalovanému uloženo omluvit se žalobci.

Odvolací soud rovněž vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích (ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku - dále jen "o.z."), když dovodil, že v předmětné věci se jednalo o zásah mimořádné intenzity (proti osobnostní sféře žalobce). Výši náhrady vzniklé nemajetkové újmy v penězích odvolací soud určil podle ustanovení § 13 odst. 3 o.z. s ohledem k objektivní závažnosti vzniklé újmy

i k míře podílu žalovaných na jejím vzniku. Dovodil, že přisouzené částky uvedené

ve výroku jsou spolu s poskytnutím morálního zadostiučinění způsobilé zmírnit újmu vzniklou na osobnosti žalobce předmětným neoprávněným zásahem do jeho práv.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. prosince 2003, přičemž zástupcům žalovaných byl doručen téhož dne.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala první žalovaná

v pondělí dne 23. února 2004 včasné dovolání, zatímco druhý žalovaný podal proti tomuto rozsudku dovolání dne 20. února 2004.

První žalovaná takto napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu o přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích ve prospěch žalobce, zatímco dovolání druhého žalovaného směřuje proti výroku II. a III. předmětného rozsudku, kterým byla žalobci v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně přisouzena jednak morální satisfakce, jednak též náhrada nemajetkové újmy v penězích a bylo rozhodnuto o nákladech řízení

První žalovaná v dovolání poukázala na to, že ve věci je přípustné dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), přičemž napadenému rozhodnutí vytýká, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelka se domnívá, že při posuzování toho, zda jsou splněny podmínky pro přiznání nemajetkové újmy v penězích, soud nevzal v úvahu rozhodná skutková zjištění, která v průběhu řízení vyšla najevo. Namítá logický rozpor v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly v daném řízení. Za tohoto stavu proto dovolatelka žádá, aby dovoláním napadený rozsudek byl v dotčené části zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu

k dalšímu řízení.

Druhý žalovaný dovoláním žádá, aby jím napadené výroky rozsudku odvolacího soudu byly zrušeny, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Napadenému rozhodnutí vytýká, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.), a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Druhý žalovaný především připomíná, že na konci rozhovoru s redaktorem L. vyslovil jako jednu z možných variant i podezření, že žalobce mohl být zkorumpovaný. Tím však vyslovil svůj názor, který logicky vycházel z jeho skutkových tvrzení a úvah. Rozhovor poskytnutý druhým žalovaným je (pak) projevem práva vyjevovat svobodně své názory. K osobě žalobce druhý žalovaný uvedl pouze domněnky, nikoliv skutková tvrzení. Druhý žalovaný též namítá, že odpovědnost

za tiskovou zprávu nese vydavatel, nikoliv druhý žalovaný. Informace poskytnuté druhým žalovaným v rozhovoru zpracoval redaktor pracující pro první žalovanou.

Na psaní článku a jeho formě se druhý žalovaný žádným způsobem nepodílel.

Žalobce se k podaným dovoláním nevyjádřil.

Dovolací soud uvážil, že dovolání každého z žalovaných bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. (v případě první žalované), resp. z ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. (u druhého žalovaného). Dovolání je u obou přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze

v dovoláním dotčených výrocích v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř., přičemž dospěl k diferencovanému závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je

ve výroku označeném II., pokud se týče přisouzené morální satisfakce, z hlediska výtek obsažených v dovolání, správné, zatímco ve zbývajících výrocích ve věci samé rozsudek odvolacího soudu nelze za daného procesního stavu považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Jak již bylo uvedeno, druhý žalovaný uplatňuje ve svém dovolání dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Zmíněné ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud však v tomto případě neshledal, že by výtka druhého žalovaného vycházející z citovaného ustanovení byla oprávněná. Odvolací soud v tomto případě zcela přiléhavě a konformně s již ustálenou judikaturou aplikoval s přihlédnutím

ke konkrétním skutkovým zjištěním ustanovení § 11 a 13 odst. 1 o.z., když přihlédl jak k okolnostem, formě a míře předmětného zásahu a v této souvislosti i náležitě posoudil otázku důvodnosti žalobcem požadovaného morálního zadostiučinění.

Pro úplnost, s ohledem na výtky obsažené v dovolání druhého žalovaného, lze ještě dodat, že i případný hodnotící (současně však difamující) úsudek, který přesahuje meze věcnosti a konkrétnosti, je způsobilý naplňovat skutkovou podstatu porušení práva na čest, a to za předpokladu, že byl intimován třetím osobám.

Pokud se týče námitky tohoto žalovaného, že za zmíněný zásah nenese odpovědnost, kterou má pouze první žalovaná jako vydavatel, je třeba zdůraznit, že sám tento žalovaný nepopírá, že posuzovaný výrok vyslovil v rámci rozhovoru, který poskytl redaktorovi první žalované. Jeho odpovědnost vyplývající z ustanovení § 11 násl. o.z.

za zásah do osobnostních práv žalobce je proto v této souvislosti zcela zřejmá, a to bez ohledu na vlastní odpovědnost první žalované.

Druhý z uplatněných dovolacích důvodů (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) umožňuje vytýkat dovoláním napadenému rozhodnutí pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování(jde tedy

o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo

v hodnocení důkazů po případě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.

Z obsahu spisu, stejně tak jako z dovoláním napadeného rozsudku je třeba konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou zřetelně z napadeného rozhodnutí seznatelné, což platí i o v rámci důkazního řízení shromážděných, a tak tím zjištěných skutečnostech, které byly pro odvolací soud podkladem těchto závěrů. Odvolací soud současně logicky vyložil svůj postup, na základě něhož k příslušným skutkovým závěrům na základě provedených důkazů dospěl. Ani uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. proto není v souzené věci, pokud se týče zmiňovaného výroku, opodstatněné.

Jestliže tedy z hlediska výtek druhého žalovaného obsažených v jeho dovolání, nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc uvedeným výrokem neposoudil správně, pak za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu ve zmíněném výroku (resp. v jeho vymezeném části) jako správný. Proto v této části bylo dovolání druhého žalobce zamítnuto (§ 243b odst.2 o.s.ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení vážící se k tomuto výroku je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení

s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Pokud se týče napadených výroků, jimiž soud druhého stupně rozhodl v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nemajetkové újmy v penězích, pak je nutno připomenout, že z ustanovení § 242 odst. o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. je však dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tyto vady se však ze spisu nepodávají), a současně i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud nebyly

v dovolání výslovně uplatněny. Právě pak existence takovýchto jiných vad řízení poznamenala v posuzované věci rozhodnutí odvolacího soudu v případě těchto výroků.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§ 213 odst. 1 a 2 o.s.ř.).

V případech, kdy je přezkoumávané rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219 o.s.ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§ 213 odst. 2 o.s.ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno ve věci spolehlivě rozhodnout (§ 220 o.s.ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1, věta první o.s.ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) až d) o.s.ř. a pravidelně vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 2 o.s.ř.).

Zásada úplné apelace, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, akcentuje potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Avšak tam, kde ani po doplnění důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či změnu napadeného rozhodnutí, má své místo kasační rozhodnutí odvolacího soudu.

Předpoklady pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o.s.ř.), ale ani tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).

Není-li odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, není současně přípustné, aby, pokud by se chtěl odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně - tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Nedodrží-li takový postup, je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2000, sp.zn. 26 Cdo 1330/98, resp. jeho rozsudek ze dne 17. dubna 2003, sp.zn. 33 Odo 999/2002 apod.). Současně je třeba zdůraznit, že však ani případný nedostatek právně významných (pro správné rozhodnutí) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle § 213 odst. 2 o.s.ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, když z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu. Takovýmto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům řízení odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných skutkových zjištění. Rozhodnutí odvolacího soudu by tak ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti představuje porušení zásady obsažené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (obdobně srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněné ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, ročník 2000, sešit 5, rozsudek téhož soudu ze dne 30. prosince 2003 sp.zn. 30 Cdo 1198/2001 apod.).

Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě, která sice tento soud učinil, ale vzhledem k odlišnému právnímu názoru, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. V těchto případech je na odvolacím soudu napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V posuzovaném případě zaujal soud prvního stupně ve věci názor, že žalobce neprokázal, že by mu náleželo právo na přisouzení náhrady nemajetkové újmy

v penězích, a proto tento návrh ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 o.z. zamítl. Z tohoto důvodu se proto logicky již nezabýval předpoklady pro stanovení výše možné náhrady této újmy ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 o.z.

Naproti tomu odvolací soud, který dospěl k opačnému závěru - totiž, že zde jsou předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích - tak sám

s přihlédnutím k jím dovozené závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž

k porušení práva došlo (§ 13 odst. 3 o.z.) určil výši náhrady nemajetkové újmy

v penězích a tu v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně uložil jak první žalované, tak i druhému žalovanému žalobci zaplatit.

Pokud však za popsaného stavu odvolací soudu sám dospěl k závěru, že jsou zde dány předpoklady pro přisouzení náhrady nemajetkové újmy žalobci a současně sám dovodil v případě povinnosti každého z žalovaných její výši, a tak rozhodnutí soudu prvního stupně v uvedených výrocích změnil, fakticky tím odepřel účastníkům možnost nechat správnost takového rozhodnutí přezkoumat odvolacím soudem na základě odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolací soud proto v smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhá o.s.ř. k těmto vadám odvolacího řízení přihlédl, i když nebyly v dovolacím řízení uplatněny.

Je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Vrchního soudu v Praze nelze v této části z uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto v tomto rozsahu toto rozhodnutí (včetně výroků o nákladech řízení) zrušil a vrátil věc soudu druhého stupně k dalšímu řízení

(§ 243b odst. 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).

Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. listopadu 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu