30 Cdo 1066/2013
Datum rozhodnutí: 25.04.2013
Dotčené předpisy: § 10 obč. zák.




30 Cdo 1066/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci vyšetřované Ing. V. B., zastoupené JUDr. Lilkou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Drtinova č. 24, jako ustanovenou opatrovnicí, k návrhu L. K., zastoupeného Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 906/8, za účasti Státního zastupitelství, o způsobilost k právním úkonům, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 12 Nc 655/2009 P 129/2010, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2012, č.j. 24 Co 45/2011-144, takto:

I. Dovolání navrhovatele se odmítá.
II. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):

Okresní soud Praha - západ rozsudkem dne 11. října 2010, č.j. 12 Nc 655/2009-44, prvním výrokem zamítl podle ustanovení § 10 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům vyšetřované, druhým výrokem rozhodl o náhradě nákladů řízení a třetím výrokem o náhradě nákladů řízení placených státem.
K odvolání navrhovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. dubna 2012, č.j. 24 Co 45/2011-144, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) s výjimkou o náhradě nákladů řízení, který změnil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok III), včetně náhrady nákladů odvolacího řízení České republiky (výrok IV.).
Odvolací soud při svém rozhodování vyšel z úpravy obsažené v ustanovení § 10 odst. 2 obč. zák. přičemž současně přihlédl i k judikatorní praxi Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu (konkrétně odkázal na rozsudek NS ČR sp.zn. 30 Cdo 1044/2011 a rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 557/09 a II. ÚS 2630/07). Zejména pak připomněl, že samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, není ještě důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům tedy k omezení jejího základního práva, ale musí zde existovat konkrétní skutečnost pro závěr koho, resp. co ohrožuje zachování (plné) zachování právní způsobilosti konkrétní fyzické osoby. V projednávané věci existence trvalé duševní poruchy vyšetřované byla seznána, avšak provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by vyšetřovaná činila takové právní úkony, v jejichž souvislosti by bylo třeba chránit zájmy její, případně zájmy třetích osob. Nebyl proto shledán důvod k tomu, aby byla vyšetřovaná omezena ve způsobilosti k právním úkonům.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupkyni navrhovatele dne 17. srpna 2012 a právní moci nabylo téhož dne.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal navrhovatel dne 2. října 2012 včasné dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a výslovně je podává z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť věc byla rozhodnuto v rozporu s hmotným právem. Za otázku zásadního právního významu označuje, zda může být o způsobilosti vyšetřované osoby k právním úkonům rozhodnuto bez jejího osobního vyšetření.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha západ, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V písemném vyjádření vyšetřovaná navrhla jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolání navrhovatele proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) téhož zákona. Z obsahu dovolání je především zřejmé (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), že dovolatel fakticky nepřípustně uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a ve své podstatě i podle § 241a odst. 3 cit. zákona (tj., že rozhodnutí má vycházet ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jejichž prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze, neboť podle § 237 odst. 3, věty za středníkem o.s.ř., se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží.
Polemizuje-li pak dovolatel v podaném dovolání s právním posouzením věci odvolacím soudem (dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), pak Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku (tj. otázku, které by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci) nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .]. V souzené věci je napadené rozhodnutí založeno na standardní aplikaci ustanovení § 10 obč. zák., přičemž odvolací soud odůvodněně přihlížel (jak již bylo zmíněno) k judikatuře jak Nejvyššího soudu ČR, tak i Ústavního soudu. Nelze proto v daném řízení, resp. rozhodnutí odvodit právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo která by soudy byla rozhodována rozdílně, resp. by podle tohoto ustanovení měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní, neboť i dovolatelem vymezená právní otázka (procesního charakteru) neměla z hlediska úvah odvolacího soudu pro jeho rozhodnutí určující význam. Dané rozhodnutí odvolacího soudu proto nemůže být z hlediska ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. považováno za rozhodnutí zásadního právního významu. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 § 151 odst. 2 o.s.ř. a § 146 odst. 1 písm. a) o.s.ř., když neseznal výjimečné okolnosti případu, které by přiznání náhrady nákladů řízení odůvodňovaly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. dubna 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu