30 Cdo 1060/2013
Datum rozhodnutí: 06.11.2013
Dotčené předpisy: § 12 odst. 1 předpisu č. 35/1965Sb., § 118a o. s. ř.




30 Cdo 1060/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) Ing. arch. P. F. , a b) akad. arch. M. B. , obou zastoupených Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jindřišská 20, proti žalovaným 1) Správě letiště Praha, s.p. , IČ 62413376, se sídlem v Praze 6, K letišti 6/1019, zastoupené Mgr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, 2) NIKODEM & PARTNER, spol. s r.o. , IČ 43005098, se sídlem v Praze 5, Staropramenná 3117/17, 3) Ing. arch. A. N., a 4) Ing. arch. Z. V., druhý, třetí a čtvrtý žalovaní zastoupeni zmocněnkyní, JUDr. J. B., o ochranu autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 117/2001, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2012, č.j. 3 Co 18/2011-896, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2012, č.j. 3 Co 18/2011-896, ve výrocích II., VI. a VII. a dále rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2010, č.j. 34 C 117/2001-780, v části výroku II., pokud jí byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci a) částku 5.000.000,- Kč, a ve výroku VIII., se zrušují a věc se vrací v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbytku se dovolání žalobce a) odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobci se domáhali vydání rozhodnutí, jímž by bylo jednak určeno, že žalovaní neoprávněně zasáhli do autorských práv k jejich dílu, dále aby žalovaným bylo uloženo společně a nerozdílně zaplatit každému ze žalobců autorskou odměnu ve výši 5.000.000,- Kč, druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému uložena povinnost zaslat každému z žalobců omluvný dopis a tento dopis zaslat na vědomí dalším v žalobě specifikovaným subjektům a konečně aby všem žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně každému ze žalobců peněžní satisfakci ve výši 1.000.000,- Kč.
Žalobu odůvodnili tím, že jsou autory návrhu a modelu rozšíření Mezinárodního letiště Ruzyně, konkrétně nové odbavovací haly a jejího propojení se stávající budovou, včetně nových terminálů, pojmenovaných autory jako prsty A,B . Za vznik díla považovali žalobci měsíce duben květen 1994 a 5.12.1994 za datum, kdy jejich dílo bylo poprvé uveřejněno. Třetí a čtvrtý žalovaný vypracovali projektovou dokumentaci k následně realizované výstavbě předmětných objektů, která však podle jejich názoru je pouhým plagiátem nepožívajícím ochrany autorského práva. Dále tvrdili, že jejich autorská práva byla porušena na veletrhu MIPIM v C. v březnu 2001, na němž měl být vystavován design prstu B bez jejich souhlasu.
Rozsudkem ze dne 17. června 2010, č.j. 34 C 117/2001-780, Městský soud v Praze výrokem I. zamítl žalobu na určení neoprávněnosti zásahu do autorských práv k dílu žalobců, výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení autorské odměny v částce 5.000.000,- Kč každému z žalobců, výrokem III. zamítl žalobu, aby druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému byla uložena povinnost zaslat žalobcům omluvný dopis, výrokem IV. zamítl žalobu, aby tento dopis bylo druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému uloženo zaslat na vědomí dalším subjektům a výrokem V. zamítl žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 1.000.000,- Kč každému z žalobců. Vyšel ze zjištění, že žalobci převedli svá práva na svoji firmu, která je převedla asociační dohodou na firmu Scott s vědomím, že dále budou převedena na společnost Bouygues, resp. právního předchůdce prvního žalovaného pro účely výstavby Mezinárodního letiště Praha, že žalobci se o užití jejich díla při projektování druhé fáze čtvrté výstavby dozvěděli nejpozději dne 21.10.1998, když z kontextu vyplývá, že tomu muselo být spíš dříve, jakož i že dílo druhé druhého, třetího a čtvrtého žalovaného je dílem novým, odlišným od díla žalobců, resp. jejich firmy a firmy Scott. Věc rozhodoval podle zákona č.35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon) a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Dospěl k závěru, že peněžní nároky žalobců jsou promlčeny. Ohledně žaloby na určení neoprávněnosti zásahu do autorských práv konstatoval, že nedošlo k protiprávnímu zásahu do práv žádného z žalobců a druhý, třetí a čtvrtý žalovaný nejsou ani pasivně legitimováni, když ten, kdo užil dílo žalobců byl první žalovaný, který užil zaměstnanecké dílo druhého žalovaného a třetí a čtvrtý žalovaní byli užiti druhým žalovaným jako jeho zaměstnanci. Vzhledem k tomu, že za převod autorských práv bylo firmě žalobců Brix a Franta zaplaceno, když tato firma převedla veškerá autorská práva buď na firmu Bouygues, resp. prvního žalovaného, bylo vlastně placeno oběma žalobcům, takže k užití jejich díla došlo s jejich souhlasem a za úplatu. První žalovaný užil díla žalobců za úplatu pro dohodnutý účel, a takové jednání vylučuje tvrzenou protiprávnost zásahu.
K odvolání žalobce a) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2012, č.j. 3 Co 18/2011-896, výrokem I. zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu žalobce a) vůči druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému potvrdil a ve vztahu žalobce a) vůči prvnímu žalovanému zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ve vztahu žalobce a) vůči všem žalovaným potvrdil, výrokem III. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. ve vztahu žalobce a) vůči druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému potvrdil, výrokem IV. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. ve vztahu žalobce a) vůči druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému potvrdil a ve vztahu žalobce a) vůči prvnímu žalovanému zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, výrokem VI. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VIII. potvrdil.
V odůvodnění výroku I. odvolací soud uvedl, že závěr soudu prvního stupně, že druhý, třetí a čtvrtý žalovaný nejsou pasivně legitimováni obstojí, postrádal však dostatek argumentů soudu prvního stupně pro závěr, že žalobce a) nemá nárok na morální satisfakci za neoprávněný zásah do autorských práv i od prvního žalovaného . Potvrzující výrok II. odůvodnil tak, že žalobce a) neunesl břemeno tvrzení a již vůbec ne břemeno důkazní ohledně požadované finanční satisfakce (zřejmě požadoval autorskou odměnu), když neuvedl, zda tuto částku požaduje zaplatit za vytvoření autorského díla, či za užití autorského díla nebo z jiných důvodů. Důvodem pro potvrzující výrok III. byla podle odvolacího soudu skutečnost, že žalobce a) netvrdil ani nenavrhl žádné relevantní důkazy k tomu, že by druhý, třetí a čtvrtý žalovaný zasáhli do jeho autorských práv, a že by tedy byla důvodná žaloba požadující od nich morální satisfakci. Zamítavý výrok V. ohledně požadavku žalobce a) vůči druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému na zaplacení peněžní satisfakce 1.000.000,- potvrdil odvolací soud výrokem IV. s odůvodněním, že žalobce a) neprokázal, že by tito žalovaní jakkoliv zasáhli do jeho autorských práv, ve vztahu žalobce a) vůči prvnímu žalovanému ho zrušil, protože podle jeho názoru soud prvního stupně blíže neodůvodnil, proč za počátek běhu promlčecí doby považuje den 22.10.1998, nezabýval se tím, zda námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Zejména však za podstatný považoval právní názor soudu prvního stupně, že jednáním žádného z žalovaných nedošlo k protiprávnímu zásahu do práv žádného z žalobců, a proto dle názoru odvolacího soudu, již bylo zbytečné zabývat se promlčením nároku.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci a) dne 28. listopadu 2012, přičemž právní moci nabyl dne 13. prosince 2012.
Proti potvrzujícím výrokům, konkrétně proti potvrzující části výroku I. výrokům II. a III., proti potvrzující části výroku IV. a výroku VI. podal žalobce a) dne 25. ledna 2013 dovolání doplněné podáním ze dne 28. ledna 2013. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř., protože se domnívá, že napadené rozhodnutí má zásadní význam po stránce právní. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241, odst. 2 písm.a) i b) o.s.ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje ve skutečnosti, že řeší právní otázku zásahu do jeho autorských práv zcela v rozporu s hmotným právem, když autorský zákon považuje autorské právo za tzv. právo absolutní, tvořící jednotný celek a působící erga omnes, když zrušujícím výrokem I. poskytl žalobci prostor pro uplatnění jeho autorských práv a na druhé straně potvrzujícím výrokem II. mu neumožnil domáhat se práva na autorskou odměnu. Odvolacímu soudu dále vytýká, že není zřejmé, podle které právní normy věc posuzoval a nesprávně posoudil nároky ostatních žalobců, kteří byli spoluautory díla. Z vytýkaných vad řízení akcentuje zejména závěr odvolacího soudu ohledně nároku na zaplacení částky 5.000.000,- Kč, že žalobce neunesl své břemeno tvrzení a již vůbec ne břemeno důkazní. Dovolatel je jednak přesvědčen o opaku, jednak se domnívá, že pokud odvolací soud byl přesvědčen, že ohledně této části žaloby neunáší žalobce břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, byl povinen účastníku přítomnému při odvolacím jednání poskytnout poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. Pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V doplnění svého dovolání pak uvádí, že v uvedené věci neexistuje judikatura odpovídající závažnosti tématu. Poukazuje na to, že soud prvního stupně posuzoval věc podle zákona č. 35/1965 Sb., ale v rozhodné době platil zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (proto nelze z pasivní legitimace vyloučit druhého, třetího a čtvrtého žalovaného) a stavební zákon č. 360/1992 Sb.
K podanému dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil první žalovaný, který se domnívá, že žalobce nevymezil otázku zásadního právního významu, a proto navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Pro případ, že dovolací soud by dospěl k závěru o přípustnosti dovolání, nesouhlasí první žalovaný s názorem, že ve věci požadavku žalobce na zaplacení částky 5.000.000,- Kč odvolací soud měl žalobce poučit dle § 118a o.s.ř., ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobce v tomto bodu a navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v jednotlivých napadených výrocích v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř., nejprve z hlediska jejich přípustnosti.
Jak již bylo uvedeno shora, napadá žalobce a) jednak potvrzující výrok II. rozsudku odvolacího soudu, když namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, konkrétně neposkytnutí poučení podle § 118a o.s.ř. odvolacím soudem, jednak potvrzující části výroků
I., III. a IV. ve vztahu k druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému, jakož i potvrzující výrok VI., jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam lze napadenému rozhodnutí přiznat i tehdy, došlo-li jím k zásahu do ústavně garantovaných práv účastníka řízení jak bude vysvětleno dále v souvislosti s nepřezkoumatelností rozsudku odvolací instance. Ochranu subjektivních práv totiž není možné pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., proto vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Uvedený závěr plyne například z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. května 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05. Týž právní názor Ústavní soud vyslovil rovněž v nálezech sp. zn. II. ÚS 650/06, I. ÚS 2030/07, II. ÚS 2837/07, aj.
V rozsudku z 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod poř. č. 209, Nejvyšší soud přijal závěr, že nebylo-li účastníku poskytnuto poučení ve smyslu § 118a o.s.ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení před soudem prvního stupně postiženo vadou. To platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. Týž závěr Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, publikovaném v témže časopise č. 3, ročník 2004 pod poř. č. 49, v němž dále vysvětlil, že v systému neúplné apelace (o nějž jde v souzené věci) odvolací soud k vadě spočívající v absenci poučení podle § 118a o s.ř. nepřihlédne ve smyslu § 212 odst. 5 jen tehdy, jestliže účastník na poučení nereagoval poté, co mu je řádně poskytl přímo odvolací soud. Stejný názor zastává i literatura (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., § 201-376, Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1725 s.), která zdůrazňuje, že v odvolacím řízení založeném na systému neúplné apelace odvolací soud nemůže postupovat podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3; výjimka ze zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů uvedená v ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) o.s.ř. (podle něhož skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch, a že nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 3) se totiž v tomto případě neuplatní, neboť odvolatel neměl ve věci úspěch nikoli proto, že by (podle závěru soudu prvního stupně) neunesl břemeno tvrzení nebo břemenu důkazní, ale proto, že soud prvního stupně dospěl (podle názoru odvolacího soudu) k nesprávnému právnímu posouzení věci, a odvolací soud sám nemohl zjednat nápravu poskytnutím poučení podle § 118a odst. 1, 2, nebo 3, neboť by to v rozporu s ustanovením § 213b odst. 1 vedlo k uplatnění nových skutečností nebo důkazů, ačkoli to ustanovení § 205a o.s.ř. neumožňuje.
V § 213b odst. 2 (viz tamtéž) se proto stanoví, že porušení § 118a odst. 1, 2 nebo 3 v řízení před soudem prvního stupně je vadou řízení, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, tedy že řečeno jinak vadou řízení před soudem prvního stupně je z pohledu odvolacího řízení nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 jen tehdy, vyplývá-li možné odlišné právní posouzení než podle účastníkova právního názoru z (jiného) právního názoru odvolacího soudu. Ten je totiž v tomto případě považován za příčinu toho, proč soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost. Protože ta je založena na objektivním principu a není tedy významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil, došlo za řízení před soudem prvního stupně objektivně vzato bez ohledu na jeho příčinu k porušení § 118a, a uvedená vada řízení musí proto mít v tomto případě za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1.
Ve shora citovaném uveřejněném rozsudku sp. zn. 29 Odo 850/2001, Nejvyšší soud (kromě výše uvedeného) uzavřel, že dospěje-li odvolací soud oproti soudu prvního stupně k závěru, že ze žalobcových tvrzení nevyplývá existence naléhavého právního zájmu na určení podle § 80 písm. c) o.s.ř., může k novým skutečnostem, které žalobce o tom uplatnil až v odvolacím řízení, přihlédnout, jen nebrání-li mu v tom zákaz formulovaný v ustanoveních § 205a, 211a a 213 odst. 3 o.s.ř.; jinak rozhodnutí soudu prvního stupně zruší pro vadu řízení spočívající v absenci poučení dle § 118a o.s.ř., která nemohla být zhojena v odvolacím řízení.
Z § 213b odst. 2 současně plyne, že porušení § 118a odst. 1, 2 a 3 ze strany soudu prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplynula z odlišného právního názoru odvolacího soudu. V ostatních případech (o nějž však viz výše v souzené věci nejde) totiž občanský soudní řád vyžaduje, aby odvolací soud chybný postup soudu prvního stupně napravil, a aby provedl též důkazy, které by účastníci na základě řádně poskytnutého poučení označili. Nesplnění poučovací povinnosti zákon v těchto případech nepovažuje za vadu řízení, a tedy odvolacímu soudu ani neumožňuje, aby jen z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Protože, jak vyplývá z předchozího výkladu, je nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a soudem prvního stupně v nyní posuzované věci třeba hodnotit jako vadu řízení, jež pro odlišný názor vrchního soudu nemohla být odstraněna (zhojena) v odvolacím řízení, byl dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. uplatněn důvodně a dovolání je již proto opodstatněné. Nejvyšší soud proto výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobcem a) a druhým, třetím a čtvrtým žalovaným, bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), podle § 243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 3 druhé věty o.s.ř. (a to včetně závislých výroků) zrušil a věc v tomto rozsahu podle posledně citovaného ustanovení vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím (zbývajícím) částem výroků I., II. až IV., spočívajícím na závěru odvolacího soudu, shodného se závěrem soudu prvního stupně, o nedostatku pasivní legitimace druhého, třetího a čtvrtého žalovaného, dovolatel zdůvodňuje použitím nesprávného právního předpisu. Přehlíží však, že odvolací soud svůj závěr založil na zjištění, že dovolatel v průběhu sporu netvrdil, ani nenavrhl žádné relevantní důkazy k tomu že, resp. jakým konkrétním protiprávním jednáním či opomenutím zasáhli tito žalovaní do jeho autorských práv. Protože odvolací soud napadené rozhodnutí na řešení dovolatelem vymezené otázky zásadního právního významu nezaložil, nelze ani důvodně namítat, že tuto otázku řešil v rozporu s hmotným právem. Z hlediska ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. musí mít totiž rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam v řešení otázky, která byla pro jeho rozhodnutí určující. Rozsudek odvolacího soudu ve shora uvedených napadených výrocích proto není možno hodnotit jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolání proti nim tedy bylo odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. § 236 - 239 o.s.ř.); proto je dovolací soud, pokud směřuje proti výroku VI. potvrzujícímu výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení, rovněž odmítl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. listopadu 2013

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu