30 Cdo 1059/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



30 Cdo 1059/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Bohumila Dvořáka, LL.M., Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. I. H. , a b) J. L. , zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 1 650 726 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 52/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2014, č. j. 12 Co 316/2014 - 157, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. března 2014, č. j. 19 C 52/2012 - 122, uložil žalované, aby každému ze žalobců zaplatila zákonné úroky z prodlení z částky 108 125 Kč za dobu od 9. do 23. března 2012, ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. října 2014, č. j. 12 Co 316/2014 - 157, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích tak, že žalovaná je povinna každému ze žalobců zaplatit částku 105 225,30 Kč s příslušenstvím a ve zbytku rozsudek potvrdil. Odvolací soud dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 60 294,50 Kč.
Celkové částky 825 363 Kč s příslušenstvím se každý ze žalobců domáhal na žalované jako náhrady škody a nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 236/96.
Rozsudek odvolacího soudu žalobci napadli v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
Dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimo jiné o nároku každého ze žalobců na náhradu škody spočívajícím ve vynaložených nákladech v řízení o stížnosti podané u Evropského soudu pro lidská práva ve výši 11 175 Kč, dále o nároku spočívajícím ve vynaložených nákladech řízení v souvislosti s prvním uplatněním nároku u žalované ve výši 18 564 Kč, jakož i o nároku spočívajícím v nákladech řízení, které skončilo zpětvzetím žaloby, ve výši 45 624 Kč a konečně také o nároku spočívajícím v nákladech spojených s druhým uplatněním nároku u žalované ve výši 21 516 Kč pro každého ze žalobců. Dovolání proto není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v těchto částech přípustné. Z toho důvodu se dovolací soud ani nemohl zabývat námitkami, které se daných nároků žalobců týkají.
Otázka právního posouzení složitosti původního řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že složitost původního řízení si vyžádala opakované posuzování věci na třech stupních soudní soustavy včetně potřeby provádět rozsáhlé dokazování a zadávání znaleckých posudků (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen Stanovisko ).
Otázka zohlednění nerespektování závazných právních názorů ze strany soudů nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, když v rámci hodnocení kritéria postupu příslušných orgánů přihlédl ke skutečnosti, že soud prvního stupně i soud odvolací nerespektovaly závazné právní názory dovolacího soudu, a z tohoto důvodu základní částku odškodnění zvýšil (srov. část IV., ad c/ Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010).
Pokud žalobci žádali, aby soud v rámci kritéria postupu orgánů v řízení základní částku navýšil o více procent, dovolací soud považuje za důležité uvést, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobců není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %).
Žalobci podali dovolání rovněž do nákladového výroku a namítají vadnost způsobu, kterým byla určena tarifní hodnota. Sami žalobci poukazují na to, že odvolací soud postupoval v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. října 2014, sp. zn. I. ÚS 958/2014, s jehož závěry však žalobci nesouhlasí. Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobců, aby uvedenou otázku vyřešil jinak než ve své dosavadní judikatuře, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Jejich námitky v daném směru proto rovněž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.
Žalobci neuvádí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (posouzení celkové délky řízení, zohlednění délky kompenzačního řízení, stanovení výše základní částky zadostiučinění, posouzení postupu orgánů veřejné moci, významu předmětu řízení pro žalobce a sdílení jejich újmy, posouzení výše úroku z prodlení). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobců trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že [n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou ( ) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř. a § 238 odst. 1 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. října 2015 JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu