30 Cdo 1054/2008
Datum rozhodnutí: 24.03.2010
Dotčené předpisy: § 10 odst. 5 písm. d) předpisu č. 156/1975Sb. ve znění od 17.03.2010




30 Cdo 1054/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně JEDNOTY, spotřebního družstva Zábřeh , se sídlem v Zábřehu, Masarykovo náměstí 45/5, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování Územní pracoviště Ostrava, Ostrčilova 4/2691, o 190.980,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 58 C 417/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2007, č.j. 11 Co 488/2007-91, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2007, č.j. 11 Co 488/2007-81, v části výroku I., pokud jím byl ve věci samé potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. května 2007, č.j. 58 C 417/2006-47, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 137.510,- Kč, a ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. května 2007, č.j. 58 C 417/2006-47, ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení .
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se podanou žalobou (ve stručnosti shrnuto) domáhala zaplacení částky 190.980,- Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalované na úkor žalobkyně plněním z neplatných smluv ohledně převodu předmětných pozemků, jichž byla žalobkyně původně trvalým uživatelem na základě uzavřených hospodářských smluv a na nichž postavila budovu prodejny č.p. 523. Z tohoto důvodu, žalobkyně s odkazem na § 879c obč. zák. požádala Českou republiku (tehdejší) Okresní úřad v Jeseníku o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické. Vzhledem k následně přijatému zákonu č. 229/1991 Sb., kterým bylo ustanovení § 879c obč. zák. zrušeno, žalobkyně nakonec s žalovanou uzavřela předmětné kupní smlouvy a poskytla jí peněžité plnění. Plenárním nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., s účinností ke dni 31. prosince 2004, však došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/1991 Sb. a k obnovení ustanovení § 879c obč. zák. Žalobkyně měla tudíž nabýt vlastnické právo k těmto nemovitostem na základě zákonné transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uzavřených kupních smluv, které jsou tak neplatné.

Okresní soud v Ostravě (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. května 2007, č.j. 58 C 417/2006-47, výrokem I. uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 53.470,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, výrokem II. žalobu o zaplacení částky 137.510,- Kč zamítl, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Meritorní výrok II. jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 137.510,- Kč, soud prvního stupně odůvodnil tím, že tato částka představuje součet kupních cen za pozemek p.č. 426 v katastrálním území J. město a za pozemek p.č. 1 v katastrálním území Ž., přičemž v daném případě základním předpokladem pro vznik vlastnického práva žalobkyni ze zákona (k 31. prosinci 2004) bylo existující právo trvalého užívání, které podle § 879c obč. zák. muselo trvat ke dni nabytí účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., tj. ke dni 1. července 2000. Soud po posouzení obou hospodářských smluv o zřízení práva trvalého užívání národního majetku dospěl k závěru, že smlouvy nevznikly, neboť postrádají podstatné náležitosti dané ust. § 10 odst. 5 a odst. 6 vyhl. č. 156/1975 Sb., konkrétně postrádají dohodu o podmínkách vypořádání při zániku trvalého užívání. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že předmětné kupní smlouvy nejsou neplatné a žalobu v uvedeném rozsahu zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně. Zcela se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně. Shodně konstatoval, že ve vztahu k nemovitostem v katastrálním území J.-město a Ž. hospodářské smlouvy taková ujednání (ve smyslu § 10 odst. 5 vyhl č. 156/1975 Sb.) neobsahovaly. Skutečnost, že byl použit formulář, který zcela neodpovídal požadavkům vyhlášky, nemůže mít vliv na právní hodnocení těchto smluv, stejně jako na fakt, že s žalobkyní bylo jednáno, jakoby takové smlouvy byly uzavřeny.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen meritorní výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba o částku 137.510,- Kč zamítnuta, podala žalobkyně (dále též dovolatelka ) včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, zda na základě hospodářských smluv o trvalém užívání národního majetku, uzavřených podle ustanovení § 70 zákona č. 109/1964 Sb. hospodářského zákoníku a vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, vzniklo žalobci právo trvalého užívání, když v těchto smlouvách chybí ujednání o podmínkách vypořádání při zániku trvalého užívání podle § 10 odst. 5 písm. d) vyhlášky č. 156/1975 Sb. Dovolatelka v další části svého dovolání argumentuje ve prospěch závěru, že předmětné hospodářské smlouvy jsou platné, když je třeba je vykládat v historickém kontextu, tedy s ohledem na dobu, kdy tyto smlouvy byly uzavírány. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud ) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky pouze uvedla, že s rozsudkem odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., souhlasí a považuje ho v této části za věcně správný. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud shledal, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění citovaných ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva). Způsobilým dovolacím důvodem je přitom jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Pojem zásadního významu po právní stránce je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Jinými slovy řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2009, sp. zn. 33 Cdo 78/2007).

K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. V daném případě dovolatelka v dovolání vymezila právní otázku, zda hospodářská smlouva, resp. hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku i přes absenci ujednání o podmínkách vypořádání podle § 10 odst. 5 písm. d) vyhlášky č. 156/1975 Sb. při zániku trvalého užívání zakládají existenci trvalého užívání k předmětným pozemkům. Oba soudy dospěly k závěru, že z důvodu absence ujednání v předmětných hospodářských smlouvách, ve vztahu k uvedeným pozemkům v katastrálním území J.-město a Ž., tyto smlouvy nevznikly, a že tedy žalobkyně k předmětným pozemkům neprokázala existenci vzniku práva trvalého užívání; v tomto rozsahu byl proto žalobní požadavek dovolatelky shledán nedůvodným.

Nejvyšší soud vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu proto zkoumal, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem či judikaturou, což by založilo přípustnost podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dospěl přitom k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem i s judikaturou Nejvyššího soudu (§ 237 odst. 3 o.s.ř., takže v dotčené části je proti němu dovolání přípustné. Rozhodnutí pak v uvedeném rozsahu přezkoumal podle § 242 o.s.ř.

Ustanovení § 10 odst. 5 písm. d) vyhlášky č. 156/1975 Sb., ve znění k 23.8.1976, stanoví, že hospodářská smlouva o odevzdání nemovitého národního majetku do trvalého užívání musí obsahovat základní povinnosti trvalého uživatele a podmínky vypořádání při zániku trvalého užívání. Ustanovení § 24 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku ve znění k ve znění k 23.8.1976, stanoví, že právní úkony socialistické organizace jsou neplatné, jsou-li v rozporu s právními předpisy. Právními předpisy se přitom ve smyslu čl. 72 ústavního zákona č. 100/1960, Ústavy Československé socialistické republiky, rozuměly i vyhlášky ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy.

Nejvyšší soud v usneseních ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 3855/2008, a dále ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 540/2009 (in www.nsoud ), judikoval, že i přes shora citovaná ustanovení, a to zejména s ohledem na dnes platné principy demokratického právního státu, je třeba výklad a aplikaci starého práva podřídit respektování základních principů a hodnot, nemá-li princip právní kontinuity totalitního a demokratického režimu působit destruktivně [(srov. nález Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) ze dne 2.6.2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/02]. Dovolací soud vzal dále v úvahu především principy dobré víry a právní jistoty, které jsou oporou ideje právního státu vyjádřené v čl. 1 Ústavy. Ústavní soud uvedl například v nálezech ze dne 23.2.2005, sp. zn. II. ÚS 114/04, a ze dne 8.6.2005, sp. zn. II. ÚS 504/04, že jedním ze základních pilířů právního státu podle čl. 1 Ústavy je i princip právní jistoty, a to jistotou jeho obsahových hodnot. Proto také za předpokladu, že si subjekt ze všech okolností, které mu byly známy, mohl udělat jediný možný závěr, a to že svá práva nabyl v souladu s platnými zákony , jeho dobrá víra, že právo nabyl od státu v souladu se zákonem, pak musí být chráněna a nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti. V cit. rozhodnutích Nejvyšší soud dále judikoval, že jestliže byly předmětné hospodářské smlouvy připraveným písemně vyhotoveným a rutinním aktem mocensky identifikovaného státu, který byl následně předkládán k podpisu žalobkyni Jednotě, spotřebního družstva Z. jako jiné socialistické organizaci než státní , a současně, jestliže výkon užívacích práv nebyl po desetiletí ze strany žalované (tj. státu) nikterak zpochybňován, nezbývá než uzavřít, že na straně žalobkyně (Jednoty spotřebního družstva Z.) je dána dobrá víra, že se na základě uzavřených hospodářských smluv trvalým uživatelem předmětných nemovitostí skutečně stala a to s tím důsledkem, že napadené rozhodnutí není v rozporu s hmotným právem. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu s principy právní jistoty a dobré víry a tedy i v rozporu s ideou právního státu vyjádřenou v čl. 1 Ústavy ČR - ideou, které je cizí formálně racionální legalita a formální právní stát (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. února, 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95).

Z vyloženého je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu, resp. obou soudů, je zcela odlišný od právního názoru judikovaného Nejvyšším soudem. Odvolací soud tedy v dovoláním napadeném rozsudku řešil shora vymezenou právní otázku v rozporu s hmotným právem i s judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud z těchto důvodů tudíž podle § 243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) v dovoláním v napadeném rozsahu, tj. v části výroku I., pokud jím byl ve věci samé potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 137.510,- Kč, a ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení , zrušil. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil ve shora uvedeném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu