30 Cdo 1048/2001
Datum rozhodnutí: 28.11.2001
Dotčené předpisy: § 241 odst. 3 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1048/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Františka Duchoně v právní věci navrhovatele F. M., zast. advokátem, proti odpůrkyni České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o plný invalidní důchod, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Ca 121/98, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března, č.j. 1 Cao 7/2001-74, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2001, č.j. 1 Cao 7/2001-74, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2000, č.j. 26 Ca 121/98-63, jímž bylo k opravnému prostředku navrhovatele potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 3. 1998, č. 420 908 001, kterým byl navrhovateli přiznán od 17. 9. 1997 plný invalidní důchod podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. v částce 5612,- Kč měsíčně při celkové době pojištění 41 roků a 264 dnů, m.j. bez jakéhokoli vyměřovacího základu za rok 1993 při samostatné výdělečné činnosti navrhovatele. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav a zaujal též správný právní názor, s nímž se ztotožnil. Zdůraznil, že pro zápočet doby samostatné výdělečné činnosti navrhovatele jako doby pojištění za účelem výpočtu výše jeho plného invalidního důchodu je rozhodné, zda za tuto dobu bylo zaplaceno pojistné, jak to vyplývá z § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., podle něhož dobou pojištění je po 31. prosinci 1995 doba účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) až l) a odst. 2 cit. zákona, za kterou bylo v České republice zaplaceno pojistné. Pokud jde o doby před 1. lednem 1996, považují se za doby pojištění též doby zaměstnání získané podle předpisů platných před tímto dnem (§ 13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.). Podle § 8 odst. 4 zákona č. 100/1988 Sb. se činnost osoby samostatně výdělečně činné po 31. prosinci 1992 hodnotí jako doba zaměstnání, pokud zakládala nemocenské pojištění (před l. l. 1993 pokud zakládala nemocenské zabezpečení), přičemž k činnosti osoby samostatně výdělečně činné se přihlédne jako k době zaměstnání, bylo-li zaplaceno pojistné za celou dobu trvání pojištění (zabezpečení). Z toho je zřejmé, že jako dobu pojištění může odpůrkyně navrhovateli zohlednit jen dobu, za kterou bylo pojistné skutečně zaplaceno. Odvolací soud pak shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že za rok 1993 navrhovatel pojistné nezaplatil. Poukázal sice jako osoba samostatně výdělečně činná za rok 1993 dne 22. 11. 1993 částku 4752,- Kč na účet Okresní správy sociálního zabezpečení v Ú., která mu však byla dne 23. 9. 1994, po kontrole tímto orgánem provedené, vrácena na jeho účet jako přeplatek na pojistném, neboť pojistné za svoji osobu jako osobu samostatně výdělečně činnou byl navrhovatel povinen platit v místě svého bydliště v P. U Pražské správy sociálního zabezpečení v P. však navrhovatel pojistné za rok 1993 nezaplatil. Odpůrkyně proto právem při stanovení výše navrhovatelova plného invalidního důchodu vycházela z nulového výpočtového základu za rok 1993. Vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vyslovil odvolací soud současně ve výroku přípustnost dovolání (§ 239 odst. 1 o. s. ř.).

V podaném dovolání navrhovatel namítá, že odvolací soud shodně jako soud prvního stupně věc nesprávně posoudil. Za klíčovou otázku pokládá to, zda pojistné za rok 1993 bylo či nebylo zaplaceno. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že pojistné zaplaceno nebylo, když platba, kterou jako pojistné Okresní správě sociálního zabezpečení zaplatil, mu byla vrácena. Tvrdí, že je třeba vycházet z toho, že odpůrkyně je jedním subjektem, takže je-li platba poukázána na její účet a na tomto účtu je připsána, je zaplaceno. Právní předpis neukládá plátcům pojistného, aby znali variabilní symbol k jednotlivým podúčtům, podle nichž si posléze odpůrkyně jednotlivé platby rozděluje. Je jisté, že pojistné zaplatil. Odpůrkyně sice pak na jeho účet poslala jakousi platbu, jež však nebyla provázena žádným konkrétním a jasným rozhodnutím, z něhož by bylo patrné, že se vrací právě pojistné za jeho osobu. Mělo by se tu vycházet z presumpce správnosti úkonů, jež správní orgán činí; bylo by asi nelogické, kdyby se po laickém účastníku administrativně správního vztahu požadovalo, aby si ještě sám přezkoumával kroky správního orgánu a o věci s ním dále jednal. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), a že je přípustné podle § 239 odst. 1 o. s. ř. tím, že jeho přípustnost vyslovil ve výroku svého rozsudku odvolací soud, věc projednal bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Navrhovatel nevytýká napadenému rozsudku odvolacího soudu některou z vad uvedených v § 237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř., k níž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, a ani odvolací soud neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu některou z těchto vad, pro níž je dovolání nejen přípustné, ale i důvodné (§ 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř.) trpěl. Rovněž neshledal ani jinou vadu, jíž by řízení bylo postiženo, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).

Navrhovatel podal dovolání pro nesprávné právní posouzení věci, tedy byť jeho dovolání odkaz na konkrétní ustanovení o. s. ř. postrádá podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Vycházel přitom z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Účelem odůvodnění rozsudku je vyložit opodstatněnost, pravdivost, zákonnost a spravedlivost rozhodnutí, jež bylo soudem vydáno. Aby tento účel byl splněn, musí obsahovat určité náležitosti, které jsou zcela přesně vymezeny v § 157 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Ve smyslu § 211 o. s. ř. platí přiměřeně toto ustanovení i pro řízení u odvolacího soudu.

Právě v tomto ohledu odvolací soud pochybil, když odůvodnění jeho rozsudku uvedené údaje ve stanoveném rozsahu neobsahuje.

Navrhovatel především v odvolání vytýkal soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci namítaje, že otázkami zásadního právního významu, pro něž současně navrhl odvolacímu soudu, aby vyslovil přípustnost dovolání, je to, zda je povinností plátce sociálního pojištění přezkoumávat správnost kroků správy sociálního zabezpečení pokud jde o přijímání plateb, zda chyba správy sociálního zabezpečení má jít k tíži toho, kdo zprvu pojistné řádně zaplatil, a zda pojistné je zaplaceno pouze tehdy, je-li připsáno nejen na správný účet správy sociálního zabezpečení, ale také povinně s přesně uvedeným variabilním symbolem. Vyslovil rovněž pochybnost, že mu bylo vráceno, co snad vráceno být nemělo.

Odvolací soud, ač tyto navrhovatelovy námitky v odůvodnění reprodukuje, se k jejich obsahu a významu nevyjádřil a nezaujal k nim žádné stanovisko.

Vedle toho odůvodnění rozsudku odvolacího soudu postrádá odkaz na ta ustanovení, o něž opřel svůj závěr o navrhovatelově povinnosti platit pojistné za svoji osobu jakožto osobu samostatně výdělečně činnou v místě bydliště v Praze 9.

Stěžejní otázkou řízení je to, zda navrhovatel řádně pojistné za r. 1993 jakožto osoba samostatně výdělečně činná zaplatil (§ 5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 155/1995 Sb.). Nebylo-li tomu tak, je bez významu zabývat se povahou vrácení navrhovatelem z tohoto důvodu zaplacené částky navrhovateli, protože by to na závěru o nezaplacení pojistného nemohlo ničeho měnit. V opačném případě však bude třeba posoudit, zda a jaký význam má skutečnost, že navrhovateli byla jím poukázaná platba v řízení zjištěná vrácena. Soud prvního stupně se blíže těmito okolnostmi nezabýval, když vyšel z toho, že byť v důsledku vrácení pojistné v současné době zaplaceno není. Tento závěr pak převzal i odvolací soud tím, že se s posouzením věci soudem prvního stupně ztotožnil.

Nejasné a v potřebném rozsahu právně nezdůvodněné závěry odvolacího soudu odůvodňují úvahu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), pro něž dovolacímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 o. s. ř.).

Věcí se tedy bude dále zabývat odvolací soud, přičemž se v řízení vypořádá nejen s navrhovatelovými námitkami uvedenými v odvolání, ale i s námitkou navrhovatele v dovolání, že odpůrkyně je jedním subjektem a je-li platba připsána na její účet, je zaplaceno; odvolací soud je přitom vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud též o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 poslední věta o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2001

JUDr. Karel Podolka , v. r.

předseda senátu