30 Cdo 1044/99
Datum rozhodnutí: 31.10.2000
Dotčené předpisy:




30 Cdo 1044/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně, JUDr. Josefa Rakovského, JUDr. Julie Muránské a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce - K. f. P., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. P., podnikajícím pod obchodním jménem "P. - V. ", o zaplacení částky 126.787,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 C 54/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1998, č.j. 3 Co 24/98 - 34, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1998, č.j. 3 Co 24/98 - 34, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 1998, č.j. 32 C 54/97 - 14, ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit částku 63.393,75 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. ledna 1998, č.j. 32 C 54/97 - 14, uložil žalobci zaplatit částku 126.787,50 Kč s 19% úrokem z prodlení od 2. března 1996 do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal především za prokázané, že žalovaný užil v rozsahu 525 vteřin dílo, jehož výrobcem byl žalobce. Nesporný byl nárok žalobce na zaplacení autorské odměny ve smyslu ustanovení § 12 a § 13 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (dále jen "autorský zákon ") ve znění změn a doplňků. Za situace, když žalobce požadoval po žalovaném částku 100,- Kč za jednu vteřinu, jako běžnou sazbu, soud prvního stupně v této části shledal nárok za zcela důvodný a v tomto smyslu žalobě vyhověl.

Pokud se žalobce domáhal současně i přisouzení sankce za neoprávněné užití díla ve výši stejné jako byla přisouzená autorská odměna, byl podle soudu prvního stupně tento nárok odůvodněn ustanovením § 32 odst. 1 autorského zákona. Protože dílo žalobce, jakožto výrobce filmového díla, bylo v rozsahu 525 vteřin užito bez řádné smlouvy, přesto, že podle smlouvy s Č. t. byl žalovaný tím, kdo měl předběžně o souhlas žádat a vypořádat i veškeré majetkové nároky z toho vyplývající, dospěl soud k závěru, že není možno jiným způsobem vyjádřit zadostiučinění, než v peněžité částce s ohledem na to, že dílo žalobce nejde žádným způsobem již vyjmout z celistvého díla žalovaného a to samo již bylo zveřejněno. Soud prvního stupně uvedl, že s ohledem na specifičnost obsahu díla soud přiznal zadostiučinění ve výši stejné částky, jako byla původně požadovaná autorská odměna s tím, že tato částka se soudu jeví jako minimální.

K odvolání žalovaného proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, pokud se týkal přisouzení zadostiučinění podle § 32 autorského zákona, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 1998, č.j. 3 Co 24/98 - 34, změnil v této části zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Rozhodl dále o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že při svém rozhodování vzal za základ svých úvah zjištění, že v daném řízení byly žalobcem uplatněny dva samostatné nároky, a to jednak nárok na zaplacení autorské odměny (když v této souvislosti nebyl rozsudek soudu prvního stupně napaden odvoláním), jednak nárok na zadostiučinění v penězích, jak je předpokládá ustanovení § 32 odst. 1 autorského zákona. Porušení práv výrobce audiovizuálního díla "S. d. " žalobce spatřuje v tom, že žalovaný část tohoto jeho díla užil v jím vyrobeném pořadu "S. d. p. t. l. ", a to bez souhlasu výrobce původního díla, tedy neoprávněně. Tvrzení o tom, že žalovaný část tohoto díla v posléze uvedeném díle užil, žalovaný nezpochybnil, a proto se odvolací soud zaměřil na otázku, zda k tomu došlo s vědomím či bez vědomí žalobce, když je nepochybné, že smluvně souhlas s užitím části předmětného díla žalovaný od žalobce nezískal. Odvolací soud konstatoval, že z výpovědi žalovaného jako účastníka řízení před odvolacím soudem vyplynulo, že pověřil svého produkčního Z. H., aby souhlas od žalobce vyžádal. Ten tak učinil a o souhlasném stanovisku žalobce jej pak informovala i pracovnice žalobce paní Š. O tom, že souhlas žalobce k užití původního díla žalovaný získal, svědčí i to, že vůbec získal jeho originál či první kopii k dispozici. Pokud byla žalovanému odvolacím soudem předložena listina, ze které vycházel již soud prvního stupně, a to přípis ze dne 16. srpna 1994 adresovaný žalobci na hlavičkovém papíře Č. t., v němž Z. H. (produkce) žádal o souhlas k použití části filmu z produkce žalobce, uvedl k tomu žalovaný, že tento doklad je tím, který měl na mysli, když uváděl, že o souhlas s užitím filmu žalobce žádal. To, že tato žádost byla napsána na hlavičkové papíře Č. t. vysvětloval tím, že vzhledem ke vztahům s Č. t. nebyl tenkrát žádný problém, aby Z. H., ač pracovníkem Č. t. nebyl, tento hlavičkový papír použil. Podle soudu z jeho výpovědi vyplynulo, že pokud žádal o souhlas k natáčení besedy účastníků, která se měla uskutečnit dne 21. srpna 1994, bylo tomu tak proto, že jím vyrobený pořad "S. d. p. t. l. " byl skutečně besedou účastníků původního projektu a jiný pořad než právě pořad zachycující tuto besedu s názvem "S. d. p. t. l." nevyrobil. Skutečnost, že smlouva o výrobě tohoto pořadu uzavřená mezi jím a Č. t. byla uzavřena později, než byla beseda s aktéry původního pořadu vyrobena, vysvětloval tím, že besedu musel natočit v době, kdy byly k dispozici všichni dřívější účastníci pořadu, a proto vlastně tento pořad natočil a vyrobil, aniž by měl již uzavřenou písemnou smlouvu s Č. t. Tu pak uzavíral až dodatečně. Ve své výpovědi dále uvedl, že odměnu za užití díla žalobci nezaplatil jen nedopatřením a později i proto, že faktura, kterou od žalobce obdržel, zněla na vyšší částku.

Odvolací soud pak uzavřel, že vzhledem k tomu, že celková výpověď žalovaného jako účastníka řízení před odvolacím soudem vyzněla zcela věrohodně a nebyla v rozporu s listinnými důkazy, které měl k dispozici již soud prvního stupně, neměl odvolací soud důvod o jeho pravdivosti pochybovat. Z výpovědi žalovaného proto především podle soudu druhého stupně vyplynulo, že pořad "S. d. p. t. l. " byl vlastně pořadem obsahujícím besedu účastníků původního projektu, že jiný pořad pod tímto názvem žalovaný nevyrobil, ale především to, že tento pořad vyrobil poté, co si od žalobce opatřil svolení k užití části jím dříve vyrobeného audiovizuálního díla. Za situace, Kdy Z. H., který o "souhlas" žádal, pracoval pro žalovaného a nikoliv pro Č. t., pak není podle soudu rozhodná skutečnost, že při žádání o něj použil hlavičkového papíru Č. t. Odvolací soud má zato, že k užití části díla žalobce došlo v daném případě nejen s jeho vědomím, ale i na základě sděleného svolení. Podle soudu je nepochybné, že mezi účastníky smlouva o užití díla včetně dohody o odměně za toto užití uzavřena nebyla, avšak sama tato skutečnost nemůže jít k tíži žalovaného. Žádost o udělení souhlasu k užití části díla byla zcela neformální, ale žalobce svolení k jeho užití udělil, rovněž jen neformálně. Navíc žalobce v této věci neprokázal ničím, že by mu vůbec vznikla újma nemajetkové povahy. Přitom vznik újmy nemajetkové povahy je základním předpokladem pro přiznání zadostiučinění v penězích podle § 32 odst. 1 věta druhá autorského zákona. Nárok žalobce proto odvolací soud neposoudil jako oprávněný. Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 18. ledna 1999.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 12. února 1999 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 238 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Odvolacímu soudu výslovně vytýká, že jeho rozhodnutí je postiženo vadami ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., t.j. namítá tak, že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a dále, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle dovolatele nesprávnost právního posouzení, ze kterého odvolací soud vycházel při svém rozhodování, spočívá především v tom, že podle jeho názoru nedošlo k porušení práv k autorskému dílu žalovaným ve smyslu ustanovení § 32 autorského zákona, ačkoliv - jak se uvádí v odůvodnění rozsudku - "je nepochybné, že smluvně žalovaný souhlas s užitím části předmětného díla od žalobce nezískal". To se opírá o další nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož, i když " je nepochybné, že smlouva o užití díla včetně dohody o odměně za užití uzavřena nebyla", nemůže tato skutečnost jít "k tíži žalovaného". Tyto závěry jsou však podle dovolatele zcela v rozporu s ustanovením § 12, 14, 22 a 32 autorského zákona, stejně tak jako i se samotnými principy autorského práva a právní ochranou, kterou český právní řád autorům poskytuje. Ze zmíněných ustanovení dovolatel dovozuje, že pokud někdo užívá a šíří autorské dílo bez smluvně uděleného svolení autora, resp. osoby vykonávající k dílu autorská práva tak, jak to učinil žalovaný, porušuje tím základní práva autora garantovaná autorským zákonem, přičemž taková skutečnost musí jít za všech okolností k jeho tíži.

Další nesprávný právní závěr odvolacího soudu je podle dovolatele ten, že soud pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce a protiprávnosti jednání žalovaného považoval za relevantní zaměřit se na otázku, zda k užití a šíření díla žalovaným "došlo s vědomím, či bez vědomí žalobce". Dovolatel připomíná, že skutečnost, zda je autorské dílo šířeno s vědomím autora, nesnižuje protiprávnost takového jednání a jeho společenskou nebezpečnost, když se tak děje bez souhlasu autora a proti jeho vůli.

Žalobce ve svém dovolání dále uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je dále založeno na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, když soud na základě jediného důkazního prostředku, kterým byla výpověď žalovaného, dospěl ke skutkovému zjištění, že žalovaný předmětný "pořad vyrobil poté, kdy si předem opatřil od žalobce svolení k užití" části autorského díla, ke kterému vykonává autorská práva žalobce. V této souvislosti rovněž poukázal na to, že podle ustanovení § 22 odst. 3 autorského zákona smlouva o šíření díla musí obsahovat nejen způsob a rozsah šíření díla, ale i čas, kdy se tak stane. Odvolací soud však v rozporu s tímto ustanovením zákona a textem žádosti ze dne 16. srpna 1994 dovodil, že souhlas k užití díla pro besedu dne 21. srpna 1994 se časově vztahuje i na vysílání pořadu vytvořeného žalovaným, a tedy šíření díla dne 6. října 1995. Podle dovolatele tvrzení žalovaného v jeho výpovědi jsou v neodstranitelném rozporu s článkem 5 smlouvy, kterou uzavřel s Č. t. dne 1.ledna 1995, a to zejména s článkem 5.6, kdy ke schvalovací projekci pořadu vyrobeného v Č. t. mělo dojít teprve dne 16. února 1995, takže nemohlo dojít k šíření díla v souladu s textem žádosti dne 21. srpna 1994. Rovněž článek 7.3 smlouvy počítal s tím, že pořad žalovaného bude vyroben a šířen v roce 1995.

Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká to, že jeho nesprávné závěry spočívají i v tom, že ačkoliv soud prvního stupně na základě důkazů a vyjádření předložených žalobcem v řízení před soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce prokázal oprávněnost svého nároku na přiznání jednonásobku autorského honoráře jako peněžitého zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 autorského zákona, odvolací soud bez jakéhokoliv zdůvodnění či vyzvání k doplnění důkazů žalobcem dovodil, že žalobce neprokázal ničím, že by mu vůbec vznikla újma nemajetkové povahy. Přitom žalobce konkrétní nemajetkovou újmu dovozuje zejména z toho, že žalovaný porušil svoji povinnost vyplývající nejen z autorského zákona, ale především i svojí závazkovou povinnost vyplývající ze smlouvy s Č. t., podle které se zavázal získat souhlas k užití díla a vypořádat i veškeré majetkové nároky z užití díla vyplývající.

Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud za tohoto stavu uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., přičemž se tak stalo ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř. Z obsahu dovolání i z obsahu soudního spisu vyplývá, že dovolání vychází z možného případu přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z dovolání dále vyplývá, že dovolatel vytýká rozhodnutí odvolacího soudu vady podřaditelné pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.

Na základě popsaných zjištění Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací poté přezkoumal dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání je třeba v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto pohledu nelze považovat napadené rozhodnutí za správné (§ 249b odst. 1 o.s.ř.).

S ohledem na znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatel však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. neuvedl a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Totéž lze říci o výskytu případné jiné vady, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Je proto nutno si uvědomit, že podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takovou vadu jde tehdy, jestliže skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, bylo vadné. Musí přitom jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce. Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř. Může pak jít o některý z následujících případů, když soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, resp. v hodnocení důkazů, nebo poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, a konečně, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění přitom nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva. Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. pak předpokládá, že rozhodnutí odvolacího soudu je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Autor, jehož právo bylo porušeno, může se domáhat zejména toho, aby rušení jeho práva bylo zakázáno, následky porušení odstraněny a poskytnuto mu přiměřené zadostiučinění. Vznikla-li porušením práva závažná újma nemajetkové povahy, má autor právo na zadostiučinění v peněžité částce, pokud by se přiznání jiného zadostiučinění nejevilo postačujícím, když výši peněžitého zadostiučinění určí soud, který přihlédne zejména k rozsahu vzniklé újmy, jakož i k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (§ 32 odst. 1 autorského zákona).

Jestliže v souzené věci žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 32 odst.1zmíňovaného zákona bylo nezbytné, aby bylo náležitě zváženo, zda byly naplněny předpoklady rozhodné pro přiznání požadovaného peněžitého zadostiučinění. Šlo tedy zejména o to, aby bylo zjištěno především to, zda popsaným způsobem došlo k závažné újmě nemajetkové povahy na straně žalobce, dále zda by se přiznání případného jiného zadostiučinění nejevilo postačujícím a případně pak, pokud by bývalo již rozhodováno o výši peněžitého zadostiučinění, bylo by nezbytné vzít v úvahu rozsah vzniklé újmy stejně tak jako okolnosti, za nichž k porušení práva došlo. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud vzal v úvahu, že žalovaný nezískal smluvně souhlas s užitím části předmětného díla. Dále soud dovodil, že žalobce jinak souhlas k užití původního díla získal a mimo jiné tak měl k dispozici originál resp. první kopii toho díla. Dovolací soud též přihlédl k žádosti ze dne 16. srpna 1994 napsané na tzv. hlavičkovém papíře Č. t. Přihlédl též k celkové výpovědi žalovaného jako účastníka řízení před odvolacím soudem, která podle soudu vyzněla věrohodně. Soud v této souvislosti vzal za prokázáno, že pořad "S. d. p. t. l. " žalovaný vyrobil po té, kdy si předem opatřil od žalobce svolení k užití části jím dříve vyrobeného audiovizuálního díla, a to za situace, kdy svědek Z. H., který o "souhlas" žádal, pracoval pro žalovaného a nikoliv pro Č. t.. Podle soudu není skutečnost, že při žádosti o souhlas použil hlavičkového papíru Č. t. rozhodná. Soud pak uzavřel, že má za to, že tvrzení, že k užití části díla žalobce došlo nejen s vědomím žalobce, ale i na základě sděleného svolení, byť za situace, že je nepochybné, že mezi účastníky smlouva o užití díla včetně dohody o odměně za toto užití uzavřena nebyla. Podle soudu z uvedeného plyne, že žádost o udělení souhlasu k užití části díla byla zcela neformální, ale žalobce svolení k jeho užití udělil též neformálně. Podle soudu též žalobce ničím neprokázal, že by mu vůbec vznikla újma nemajetkové povahy jako předpoklad přiznání zadostiučinění v penězích podle § 32 odst. 1 věta druhá autorského zákona.

Z návrhu na zahájení tohoto řízení vyplývá, že žalobce se cítil v posuzovaném případě dotčen především tím, že pokud udělil souhlas k užití předmětného díla (k žádosti zaslané žalobci na hlavičkovém papíře Č. t. panem H.) stalo se tak pouze ve vztahu k užití díla pro besedu účastníků natáčení, která se měla uskutečnit dne 21. srpna 1994 ve studiu Č. t. na K. Tento souhlas však neuděloval k užití díla pro výrobu dokumentárního pořadu "S. d. p. t. l. ". Dále v žalobě žalobce vycházel z toho, že žalovaný dotčené dílo současně i šířil bez žalobcova vědomí a souhlasu, kterého je třeba ve smyslu ustanovení § 12 odst.1 písm. b/ autorského zákona a § 22 téhož zákona. Z napadeného rozhodnutí však není zcela zřejmé, že dovolací soud věc právně posuzoval v rámci celého spektra právní úpravy na danou věc dopadající. Je totiž nepochybné, že podle ust. § 12 odst.1 písm. b/ autorského zákona má autor právo s dílem nakládat a zejména rozhodnout o jeho uveřejnění a dále udílet svolení k jeho užití. Podle ust. § 14 odst.1 lze užít díla (pokud to není dovoleno přímo zákonem) jen se svolením autora, přičemž svolení k užití díla uděluje autor smlouvou. Konečně podle § 22 odst. 1, 3 a 4 autorského zákona smlouvou o šíření díla uděluje autor právnické nebo fyzické osobě za odměnu svolení šířit své dílo. Tato smlouva musí stanovit způsob a rozsah šíření díla, čas, kdy se tak stane, autorskou odměnu, součinnost autora, dobu na kterou je smlouva sjednána a závazek uživatele, že šíření díla provede na svůj účet. Přitom pokud Ministerstvo kultury nestanoví jinak, musí být smlouva o šíření díla sjednána písemně. Pokud bylo v průběhu řízení zřejmé, že k naplnění zmíněných předpokladů uvedených ustanovením v plném rozsahu nedošlo, již to samo o sobě bylo způsobilé vést k úvaze, že právo autora bylo porušeno. Bylo pak věcí zjištění a posouzení, v jaké míře se takovéto porušení práv autora dotklo. S ohledem na to, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se odvolací soud zcela vypořádal s otázkou jaká práva byla vůbec dotčeným postupem žalovaného zasažena, neměl proto ani předpoklady odpovídajícím způsobem posoudit, zda a případně v jaké míře je uplatněný nárok důvodný. Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že má za to, že úvaha odvolacího soudu zmiňující se o žádosti na tzv. hlavičkovém papíře Č. t. nemá zřejmě sama o sobě vypovídací schopnost ve vztahu k úvaze, že to byl žalovaný, který měl takto o příslušný souhlas žalobce požádat.

Za tohoto stavu má dovolací soud za to, že je dovolání žalobce třeba přisvědčit v názoru, že jím napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Z vyložených důvodů je proto patrné, že z hlediska dovolatelem uplatněných důvodů dovolání není možno dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Vrchního soudu v Praze pokládat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek zrušil. Protože však výtky vztahující se k rozhodnutí soudu druhého stupně platí i pro rozhodnutí soudu stupně prvního, bylo proto zrušeno i toto rozhodnutí. Věc proto byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně ( § 243b odst.2 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2000

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková