30 Cdo 1033/2002
Datum rozhodnutí: 16.10.2003
Dotčené předpisy: § 157 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 242 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1033/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobce Město K. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. Z. 2.H.Z., a 3) společnosti C.-C., s.r.o., všem zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva

k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 11 C 94/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2002, č. j. 12 Co 439/2001-216, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2002, č.j. 12 Co 439/2001-216 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 2. května 2001, č.j.

11 C 94/97-186, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemkových parcel č. 510/2 a 5121/2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. V., pro obec K. V., katastrální území R., na listu vlastnictví č. 1957. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. ledna 2002, č.j. 12 Co 439/2001-216, rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil především konstatováním, že soud prvního stupně provedl v daném řízení všechny důkazy (rozhodné) pro řádné posouzení nároku žalobce a z těchto důkazů vyvodil správné skutkové i právní závěry. Z těchto zjištění vyplývá, že účastníci uzavřeli platnou kupní smlouvu, na jejímž základě se první dva žalovaní stali vlastníky dotčených nemovitostí. V době, kdy (poté) žalobce od této kupní smlouvy odstoupil, však již první dva žalovaní nebyli vlastníky těchto nemovitostí, protože v mezidobí toto vlastnické právo převedli na třetího žalovaného.

K tomuto kroku první dva žalovaní získali v souladu s (původní) kupní smlouvou

od žalobce souhlas v konkludentní formě. Jestliže žalobce odstoupil od zmíněné původní kupní smlouvy v době, kdy již první dva žalovaní nebyli vlastníky těchto nemovitostí, šlo podle soudu prvního stupně o odstoupení neúčinné, protože tito žalovaní již neměli možnost podle ustanovení § 457 občanského zákoníku (dále jen "o.z.") vrátit žalobci vše, co bylo smlouvou získáno.

Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil s tím, že základním problémem sporu je posouzení, zda prodávající může platně odstoupit

od kupní smlouvy z důvodů uvedených v § 517 odst. 1 o.z., došlo-li v době uzavření kupní smlouvy do doby odstoupení prodávajícího od smlouvy k převodu či přechodu vlastnického práva k nemovitostem, které jsou předmětem smlouvy, na třetí osobu. Podle odvolacího soudu je třeba dát průchod zásadě ochrany dobré víry tím, že

v případě, kdy převodce, který je vlastníkem nemovitosti, ji převede do vlastnictví (nového, resp. dalšího) nabyvatele, nemůže dodatečné odpadnutí právního důvodu,

na jehož základě se převodce stal vlastníkem věci, mít za následek zánik vlastnictví (nového) nabyvatele, který nemovitost nabyl v dobré víře. Odvolací soud zde dovodil, že tak je tomu v případě třetího žalovaného, jehož dobrá víra v souvislosti s nabytím vlastnického práva k dotčeným nemovitostem nebyla nijak zpochybněna. Odvolací soud poukázal na to, že žalovaní v souladu s kupní smlouvou požádali žalobce

o souhlas ke vkladu předmětných pozemků do společnosti třetího žalovaného. Odvolací soud neshledal (případně) nemravným jednání prvních dvou žalovaných, pokud

v podatelně Městského úřadu K. V. předložili dvě listiny s téměř shodným obsahem. Forma žádosti o souhlas s (eventuálním) převodem dotčených nemovitostí nebyla zvláštním způsobem ujednána, a proti té, kterou tito žalovaní zvolili, nelze podle soudu nic namítat. Za situace, kdy první dva žalovaní měli takto konkludentní souhlas žalovaného, byli oprávněni s pozemky právně nakládat.

Odvolací soud tak uzavírá, že odstoupení žalobce od předmětné kupní smlouvy v době, kdy první dva žalovaní již nebyli vlastníky těchto pozemků, je proto třeba považovat za neúčinné.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. března 2003, přičemž žalobci (dovolateli) bylo toto rozhodnutí doručeno téhož dne.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podal žalobce dne 19. dubna 2002 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z naplnění předpokladů ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Výslovně v něm uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel se především neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že odstoupení od předmětné kupní smlouvy žalobcem je neúčinné s ohledem na skutečnost, že nelze vrátit druhé straně vše, co bylo smlouvou získáno. Tento výklad popírá znění ustanovení § 48 odst. 1 a 2 o.z. a § 517 odst. 1 téhož zákona. Zarážející je podle dovolatele i užití termínu "účinnost" odstoupení

od smlouvy. Přitom jestliže žalobce splnil předpoklady obsažené v ustanovení § 517 odst. 1 o.z., pak od kupní smlouvy odstoupil platně (s příslušnými právními účinky).

V souvislosti s výkladem ustanovení § 48 odst. 2 o.z. zmiňuje stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne

28. června 2000, Cpjn 38/98, když současně bere v úvahu i možný právní názor, který je reprezentován např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. listopadu 1999 sp.zn. 22 Cdo 1186/98. Nadto současně s ohledem na jím popisované okolnosti případu má dovolatel za to, že panují minimálně značné pochybnosti o dobré víře všech žalovaných při vkladu předmětných nemovitostí do základního kapitálu třetího žalovaného. Žalobce v daném případě platně odstoupil od kupní smlouvy ze dne

18. srpna 1995 a tím zanikla práva a povinnosti z této smlouvy s účinky ex tunc. Tím se restituovalo vlastnické právo žalobce k dotčeným nemovitostem. Třetí žalovaný se nemůže s úspěchem dovolávat ochrany dobré víry, protože je pochybné, zda v dobré víře při nabývání předmětných nemovitostí byl.

Dovolatel navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

V písemném vyjádření se všichni tři žalovaní s napadeným rozsudkem ztotožnili. Poukázali na to, že dovolání neobsahuje žádné nové argumenty, které by žalobce neuplatnil před soudem prvního a druhého stupně. Současně mimo jiné připomínají obsah usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 23. ledna 2001 sp.zn. II ÚS 77/2000, a to zejména, pokud je dovozováno, že závazkový vztah mezi smluvními stranami, včetně odstoupení od smlouvy, se může projevit jen mezi smluvními stranami a nemůže mít vliv na postavení třetích osob. Zejména pak nemůže dojít k restituci

v případě, kdy nabyvatel již neměl nemovitost, která byla předmětem koupě,

ve vlastnictví. Nadto žalobce nikdy neprokázal pochybnosti o dobré víře žalovaných

při vkladu dotčených nemovitostí do základního jmění třetího žalovaného. Přitom ochrana vlastnictví nabyvatele, který je v dobré víře, nemůže být narušena třetí osobou, která není účastníkem konkrétní smlouvy s nabyvatelem.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.

V otázce přípustnosti dovolání pak dovolací soud skutečně vychází z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně původně rozsudkem ze dne 2. září 1997, č.j. 11 C 94/97-46, žalobě (pokud jí bylo požadováno určení, že žalobce je vlastníkem sporem dotčených nemovitostí) vyhověl, avšak v této části bylo toto rozhodnutí zrušeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 1998, pod č.j. 12 Co 710/97-73, když soud v dalším řízení byl vázán právním názorem obsaženým

ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni

v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však

v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným

v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož

i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Jak vyplývá z obsahu spisu, napadené rozhodnutí je podle názoru dovolacího soudu skutečně postiženo takovouto tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Není-li stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány, a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce (§ 157 odst. 2 věta první před středníkem o.s.ř.).

Od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to stanoveno v občanském zákoníku nebo účastníky dohodnuto. Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (§ 48

odst. 1 a 2 o.z.).

Dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit (§ 517 odst. 1 věta první a druhá před středníkem o.z.).

Výše uvedená zásada vyplývající z ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., že totiž odůvodnění rozsudku musí být dostatečné a srozumitelné tak, aby závěry soudu byly přezkoumatelné, je třeba vztáhnout s ohledem na ustanovení § 211 o.s.ř. i na rozsudek odvolacího soudu. Dovolací soud je však přesvědčen, že obsah dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu tomuto požadavku nevyhovuje. Jde především o skutečnost, že v prvé řadě není v zásadě přezkoumatelný v otázce posouzení věci po právní stránce. Z uvedeného rozhodnutí totiž nelze zcela jasně a srozumitelně seznat, z jakých ustanovení zákona nebo právního předpisu soud vycházel, proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav, jak tato ustanovení vyložil, a konečně jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu

k předmětu řízení práva a povinnosti, a jak proto byla věc rozhodnuta.

Je sice skutečností, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud v rámci vlastních úvah (bez dalšího právního rozboru) zmínil ustanovení § 517 odst. 1 o.z.

v rámci otázky, kterou klade, t.j. zda prodávající může platně odstoupit od kupní smlouvy z důvodů uvedených v citovaném ustanovení, došlo-li v době od uzavření kupní smlouvy do doby odstoupení prodávajícího od ní k převodu či přechodu vlastnického práva k nemovitostem, které byly předmětem této smlouvy, na třetí osobu. Vlastním výkladem tohoto ustanovení se však odůvodnění napadeného rozsudku nezabývá a bez dalšího akcentuje otázku ochrany v rozhodnutí dovozované dobré víry nabyvatele. Takto, aniž by odvolací soud činil odkaz na jakékoliv zákonné ustanovení, dovozuje neúčinnost odstoupení žalobce od kupní smlouvy, která podle jeho názoru je důvodem zamítnutí žaloby. Současně tak v této souvislosti pomíjí i úpravu výše zmíněného ustanovení § 48 odst. 2 o.z. (zde je přitom možno např. připomenout již zmíněné Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2000 sp.zn. Cpjn 38/98 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v sešitě 7/2000, pod číslem 44, ve znění pozdější opravy).

Vedle konstatované nepřezkoumatelnosti právních úvah odvolacího soudu je napadené rozhodnutí současně postiženo i skutečností, že v zásadě není možno odpovědněji přezkoumat ani jeho skutkové závěry, na nichž odvolací soud své závěry zbudoval. Jde především o závěr o dobré víře třetího žalovaného, resp. o souladu jednání prvních dvou žalovaných při vyžádání souhlasu od žalobce s dobrými mravy, aniž by odvolací soud náležitě a přesvědčivě vyložil z čeho tyto závěry vyvozuje, ač tyto okolnosti bylo nepochybně namístě obezřetně zjišťovat a vážit za situace, kdy první dva žalovaní nedostáli jinak povinnosti zaplatit žalobci za dotčené nemovitosti kupní cenu.

Je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. října 2003

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu