30 Cdo 1027/2015
Datum rozhodnutí: 09.09.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 1027/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce MUDr. F. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 116 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 47/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2014, č. j. 13 Co 287/2014-101, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 8. listopadu 2013, č. j. 12 C 47/2013-42, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 116 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o vypořádání společného jmění manželů vedeného u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 476/2007.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen OdpŠk , přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014), což v případě žalobce není.
Otázka právního posouzení složitosti původního řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že složitost původního řízení byla dána potřebou provádět rozsáhlé dokazování včetně dvou znaleckých posudků (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen stanovisko ).
Otázka významu předmětu řízení pro žalobce přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. část IV. písm. d/ stanoviska), přihlédl-li odvolací soud k tomu, že majetkové spory nemají obecně zvýšený význam pro jejich účastníky. Každé soudní řízení je pak spojeno s nejistotou ohledně jeho výsledku a sama tato skutečnost jeho zvýšený význam nezakládá.
Ani při řešení otázky podílu účastníků na celkové délce řízení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když zohlednil, že nařízená jednání bylo nutné opakovaně odročovat na žádost účastníků, za účelem mimosoudní dohody nebo prodlužovat lhůty k učinění písemných podání (srov. část IV. písm. b/ stanoviska).
Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že odvolacím soudem nešťastně použitá formulace: k prodlení došlo ze strany soudního znalce, a to z omluvitelných důvodů, nikoli ze strany soudu, nejedná se tedy o průtah v důsledku nesprávného úředního postupu, budí dojem rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009). V kontextu celého odůvodnění napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že tomu tak není. Odvolací soud jen nepovažoval dobu, po kterou bylo třeba vyčkat předložení znaleckého posudku, za průtah ve smyslu nečinnosti soudu, když lhůta k vypracování znaleckého posudku byla řádně prodloužena a nebyla sama o sobě nepřiměřená. Ani v této otázce se proto od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil a dovolací námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř založit nemůže.
Na vysvětlenou žalobci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz § 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat, což není žalobcův případ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012).
Jelikož žalobce podal dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobce.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 9. září 2015

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu