30 Cdo 1027/2012
Datum rozhodnutí: 28.02.2013
Dotčené předpisy: § 31a odst. 1,3 předpisu č. 82/98Sb.




30 Cdo 1027/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce R. E. , zastoupeného JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Fortna 40, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2.217,25 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 220/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011, č. j. 29 Co 596/2010 - 88, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011, č. j. 29 Co 596/2010 - 88, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 8. 2010, č. j. 27 C 220/2008 61, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 2.217,25 EUR. Té se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce podal dne 15. 9. 2004 u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na povolení obnovy řízení ve své věci, vedené u téhož soudu pod sp. zn. 31T 46/98, a to ve vztahu ke dvěma skutkům, resp. dílčím útokům uvedeným v odsuzujícím rozsudku. Řízení o návrhu bylo vedeno pod sp. zn. 0Nt 523/2004. Poté, co si na výzvu soudu žalobce nezvolil obhájce, byla mu dne 4. 11. 2004 ustanovena obhájkyní JUDr. I. K. Veřejné zasedání nařízené na den 24. 11. 2004 bylo odročeno na den 26. 1. 2005. Dne 17. 1. 2005 vznesl žalobce vůči soudkyni JUDr. Janě Knoblochové námitku podjatosti, o které rozhodl soud při jednání dne 26. 1. 2005 tak, že předsedkyni senátu JUDr. Janu Knoblochovou nevyloučil z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci. Veřejné zasedání bylo odročeno na neurčito za účelem vyčkání výsledku řízení o ústavní stížnosti v jiné žalobcově věci a za účelem předložení věci se stížností žalobce proti shora uvedenému rozhodnutí ze dne 26. 1. 2005 stížnostnímu soudu. Dne 24. 2. 2005 podal žalobce žádost o pozastavení řízení o opravném prostředku a zaslání usnesení ve věci zamítnutí námitky podjatosti. Dne 3. 3. 2005 vznesl žalobce námitku do protokolu o veřejném zasedání a doplnil svou stížnost proti usnesení ze dne 26. 1. 2005. Na opakovanou žádost žalobce o změnu obhájce rozhodl soud dne 17. 2. 2006 tak, že mu novým obhájcem ustanovil JUDr. P. F. Stížnost proti usnesení ze dne 26. 1. 2005 byla zamítnuta rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2006. Dne 22. 5. 2006 podal žalobce stížnost na průtahy v řízení způsobené zdlouhavým vyřizováním námitky podjatosti, námitek proti obsahu protokolu a stížnosti na postup při veřejném zasedání. Dne 7. 8. 2006 podal žalobce k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na určení lhůty k nařízení veřejného zasedání, když se domníval, že odročení jednání za účelem vyčkání rozhodnutí o ústavní stížnosti nebylo namístě, protože ústavní stížnost s obnovou řízení nijak nesouvisela. Námitky žalobce proti protokolu o veřejném zasedání byly usnesením ze dne 20. 9. 2006 zamítnuty jako nedůvodné a současně bylo rozhodnuto o doplnění protokolu dle žádosti žalobce a o přepisu jeho doslovné výpovědi ve znění uvedeném v usnesení. Dne 3. 10. 2006 podal žalobce stížnost do usnesení ze dne 20. 9. 2006 ve věci protokolace a téhož dne navrhl provedení důkazů včetně vyslechnutí svědků při veřejném zasedání konaném dne 7. 11. 2006. Usnesením Městského soudu v Praze dne 19. 10. 2006 byl návrh na určení lhůty k nařízení veřejného zasedání zamítnut, neboť úkon, kterého se ve svém návrhu navrhovatel dožadoval, byl již proveden. Dne 29. 11. 2006 se konalo již jednou odročené veřejné zasedání, při kterém došlo mimo jiné k výslechu jednoho svědka a ke čtení nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2006, jakož i obsahu spisu, kterého se nález týkal. Nálezem bylo rozhodnuto o zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve prospěch žalobce. Stížnost se dotýkala jednoho z výroků odsuzujícího rozsudku, který byl napaden i návrhem na obnovu řízení ve věci sp. zn. 0 Nt 523/2004. Důvodem zrušujícího rozhodnutí Ústavního soudu bylo porušení práva žalobce na spravedlivý proces, práva na právní pomoc a práva na obhajobu tím, že se ustanovený obhájce neměl dostatek času se s předmětnou věcí před Nejvyšším soudem seznámit. Dne 1. 12. 2006 byla účastníkům dána na vědomí chyba protokolující úřednice spočívající v nepořízení zvukového záznamu z veřejného zasedání, která způsobila, že inkriminovanou část veřejného zasedání bylo potřeba provést znovu. Městský soud v Praze dne 14. 12. 2006 zamítl stížnost žalobce do usnesení o zamítnutí námitky proti protokolu o veřejném zasedání a vyhověl žádosti žalobce o doplnění protokolu. Dne 13. 2. 2007 rozhodl soud na žádost žalobce o zproštění JUDr. P. F. obhajoby a o ustanovení JUDr. E. V. novou obhájkyní. Dne 10. 4. 2007, po dvou předchozích odročeních na žádost žalobce, se ve věci konalo veřejné zasedání, při kterém byl návrh na povolení obnovy řízení zamítnut. Dne 28. 5. 2007 podal žalobce stížnost do usnesení o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, kterou Městský soud v Praze zamítl dne 15. 6. 2007 pro opožděnost, když lhůta pro podání stížnosti dle Městského soudu v Praze počala běžet od okamžiku vyhlášení rozhodnutí při veřejném zasedání. Proti usnesení ze dne 15. 6. 2007 podal žalobce ústavní stížnost, na základě které Ústavní soud nálezem ze dne 23. 1. 2008 usnesení Městského soudu v Praze zrušil, neboť bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, když lhůta k podání stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně nemohla běžet dříve, než se žalobce mohl seznámit s úplným odůvodněním rozhodnutí, to jest od doručení jeho písemného vyhotovení. Městský soud v Praze po opětovném projednání stížnosti rozhodl dne 5. 3. 2008 o jejím zamítnutí pro nedůvodnost. Toto rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, napadl žalobce ústavní stížností, která byla Ústavním soudem odmítnuta. Ministerstvo spravedlnosti odložilo podnět žalobce k podání stížnosti pro porušení zákona v této věci. Řízení tak pravomocně skončilo rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, které bylo doručeno žalobci dne 4. 4. 2008.
Žalovaná hodnotila žádost žalobce o odškodnění za porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě negativně a neshledala ve stanovisku ze dne 23. 11. 2009 celkovou délku řízení nepřiměřenou.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je na místě konstatovat nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, která byla minimálně vyvolána vydáním nezákonného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jež bylo následně zrušeno nálezem Ústavního soudu, a pak dílčími prodlevami v prováděných úkonech. Nesprávný úřední postup soud prvního stupně neshledal ve vyčkávání soudu v původním řízení na rozhodnutí Ústavního soudu, neboť bylo na procesním soudu, aby zvážil, jaké podklady potřebuje pro své rozhodnutí. Celková délka původního řízení byla ovlivněna nejen nesprávným postupem soudu, ale i důkazními návrhy účastníků.
Podle soudu prvního stupně tak došlo k naplnění předpokladů odpovědnosti státu za škodu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), a bylo na místě zabývat se otázkou přiměřeného zadostiučinění. Soud prvního stupně, vycházeje z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (zejm. Apicella proti Itálii ) a z judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 25 Cdo 1145/2009), žalobci nepřiznal odškodnění v penězích, když přihlédl zejména k významu řízení pro žalobce, který byl do značné míry dán tím, že žalobce se svým návrhem na obnovu řízení nebyl úspěšný a po celou dobu řízení vykonával trest odnětí svobody, a tudíž by ani dřívější rozhodnutí soudu v předmětné věci nic nezměnilo na jeho právním postavení, nehledě na to, že je otázkou, do jaké míry by se změnilo právní postavení žalobce v případě povolení obnovy řízení s ohledem na rozsah jeho trestné činnosti, která by měla být podle návrhu žalobce přezkoumávána jen v poměrně nepatrné části. Co se týče samotného nezákonného rozhodnutí Městského soudu v Praze, považoval soud prvního stupně za dostačující satisfakci konstatování porušení práva ve formě nálezu Ústavního soudu.
Odvolací soud vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Doplnil jen, že nelze souhlasit s námitkou odvolatele, že soud prvního stupně neměl věc hodnotit z hlediska významu řízení pro poškozeného, když právě takové hodnocení je jedním ze zákonem výslovně zmíněných kritérií (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), k nimž soud přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. a opírá je o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil právní otázku jinak, než jak je řešena v konstantní judikatuře.
Podle dovolatele se odvolací soud v napadeném rozsudku nedostatečně, v některých případech vůbec, nevypořádal s odvolacími důvody žalobce. Nadto nebyla zvolena správná forma zadostiučinění. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. Žalobce poukazuje na případy, kdy sice stačilo pouhé konstatování porušení práva (např. v judikatuře Evropského soudu ve věci Szeloch proti Polsku rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 5. 2001, stížnost č. 33079/96; nebo ve věci Berlin proti Lucembursku rozsudek senátu čtvrté sekce ze dne 15. 7. 2003, stížnost č. 44978/98), kdy stěžovatel mohl utrpět jistou morální újmu z důvodu průtahů v průběhu řízení, avšak v těchto uvedených případech byla délka samotného řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním stěžovatele. V žalobcově případě však nebyl soudem konstatován závěr, že délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jeho vlastním chováním.
Soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku významu předmětu řízení, který měl být dán tím, že žalobce se svým návrhem na obnovu řízení nebyl úspěšný a po celou dobu řízení vykonával trest odnětí svobody, a tudíž by ani dřívější rozhodnutí soudu v předmětné věci nic nezměnilo na jeho právním postavení. Žalobce namítá, že má právo plně využívat řádné i mimořádní opravné prostředky k uplatnění svých práv a nelze mu klást k tíži, že nebyl úspěšný při obnově řízení, jak činily soudy obou stupňů, které také konstatovaly, že postavení žalobce by se s ohledem na výkon trestu odnětí svobody nezměnilo, byť by byl v obnoveném řízení úspěšný. Pouhé konstatování porušení práva v odůvodnění negativního (zamítavého) rozsudku přitom není spravedlivou a dostatečnou satisfakcí, a to vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva ve smyslu § 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), publikované pod č. 209/1992 Sb. Z rozsudků ESLP ( Mifsud vs. Francie nebo Sürmeli vs. Německo ) žalobce dovozuje, že konstatování porušení práva jako dostačující satisfakce znamená pozitivní rozsudek pro žalobce a poskytuje se mu alespoň náhrada nákladů řízení. Žalobce dále namítá, že dospěl-li soud k závěru, že je namístě konstatování porušení práva, toto porušení měl vyslovit ve výroku rozsudku ve věci samé (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, obdobně i rozsudek NS ČR ze dne 22. 11. 2011, č. j. 30 Cdo 4278/2010-69).
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu zvolené formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk, přičemž zvolenou formou a výší odškodnění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění (teda např. to, měla-li věc pro žalobce větší význam, jaká byla celková doba řízení - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Žalobci přiznaná forma zadostiučinění v podobě konstatování porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení není zjevně nepřiměřená soudy zjištěným skutkovým okolnostem případu, zejména významu předmětu řízení pro žalobce. V této otázce proto rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009).
Výtka žalobce, že se odvolací soud nevypořádal se všemi námitkami jím v odvolání uplatněnými, představuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k němuž nelze při zkoumání přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda postačuje poskytnout zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva poškozeného v odůvodnění rozsudku nebo zda je třeba toto konstatovat ve výroku rozsudku, když v dané otázce představuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než k jakému dospěl ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud.
Dovolání je důvodné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, avšak po zhodnocení všech okolností případu postačuje jako přiměřené zadostiučinění žalobcovy újmy konstatování porušení jeho práva.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, uvedl, že i konstatace porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením, a že je tedy třeba, aby takto poskytnuté zadostiučinění bylo, v případě jeho absence ve stanovisku orgánu uvedeného § 6 OdpŠk, vyjádřeno ve výroku rozsudku soudu ve věci samé (srov. část V. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen Stanovisko /).
V případě § 31a odst. 2 OdpŠk se jedná o ustanovení, u kterého je na místě aplikace § 153 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k formě poskytovaného odškodnění. V daném případě totiž způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Shledá-li soud, že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010).
Pokud odvolací soud shledal porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk, a považoval-li její odškodnění ve formě konstatování porušení práva žalobce za odpovídající náhradu ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk, měl tento svůj závěr promítnout uvedeným konstatováním do výroku rozsudku, byť to žalobce výslovně nenavrhl. Jestliže tak neučinil, je jeho právní posouzení žalovaného nároku nesprávné.
V případě, že soud konstatuje porušení žalobcova práva ve výroku svého rozhodnutí, přestože žalobce v žalobě uplatňoval nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení ve formě peněžitého plnění, musí se soud ve výroku svého rozhodnutí vypořádat i s požadavkem na peněžitou satisfakci, a to tím způsobem, že takový návrh zamítne, přinejmenším pro potřeby vymezení rozsahu případného odvolacího či dovolacího řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1081/2012).
Protože odvolací soud neposoudil správně žalobcův nárok v otázce formy poskytnutého zadostiučinění, zrušil Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř., při novém rozhodování vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. února 2013
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu