30 Cdo 1024/2006
Datum rozhodnutí: 03.01.2007
Dotčené předpisy:




30 Cdo 1024/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně V. Č. r., zastoupené advokátem, proti žalované Z. J. k., zastoupené advokátem, o zaplacení 8,596.174,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 467/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 2005, č. j. 8 Co 1404/2005 - 122, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 2005, č. j. 8 Co 1404/2005 - 122, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. dubna 2005, č. j. 23 C 467/2004 - 96, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 8,596.174,56 Kč s 2 % úrokem z prodlení z částky 8,596.174,56 Kč od 11. 1. 2004

do zaplacení , s odůvodněním, že žalované (dříve pod názvem Ú. s. z. s.), s níž dne 31. 7. 2001 uzavřela smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, vzniklo ve výši této částky bezdůvodné obohacení v důsledku překročení maximální ceny za poskytnutou zdravotní péči z veřejného zdravotního pojištění za rok 2002, stanovené zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, v platném znění, které je povinna vydat. Z tohoto důvodu žalobkyně vyzvala dopisem ze dne 22. 12. 2003 žalovanou k úhradě neoprávněně přijaté částky ve výši 8,596.174,56 Kč, a to ve smyslu čl. IV. odst. 11 smlouvy. Dále v žalobě uvedla, že se podle § 40a obč. zák. dovolává neplatnosti ujednání ve smlouvě o paušální úhradě za poskytnutou zdravotní péči, které je v rozporu se zákonem o cenách.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť podle jejího názoru na paušální způsob úhrady nelze vztahovat ustanovení o maximální hodnotě bodu, neboť platba neprobíhá na základě výkazů bodů, ale je závislá pouze na množství ošetřených pojištěnců bez ohledu na to, kolik zdravotních výkonů bylo provedeno.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 4. 2005, č. j. 23 C 467/2004 - 96, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 9. 7. 1999 a následně dne 31. 7. 2001 smlouvy o poskytování

a úhradě zdravotní péče, ve znění dodatku č. 10 ze dne 31. 1. 2001, kterými se žalovaná zavázala poskytovat pojištěncům žalobkyně zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a žalobkyně se zavázala uhradit žalované provedenou zdravotní péči průkazně zdokumentovanou a odůvodněně poskytnutou jejím pojištěncům v souladu s právními předpisy a s touto smlouvou. V článku IV. odst. 1 smlouvy ze dne 31. 7. 2001 účastníci ujednali, že ceny bodu a výše úhrad hrazené zdravotní péče, včetně regulačních omezení se sjednávají dodatkem ke smlouvě podle výsledků dohodovacího řízení, případně v souladu se zvláštním právním předpisem. Ve smyslu smlouvy ze dne 31. 7. 2001 v návaznosti na dohodovací řízení byla mezi účastníky sjednána paušální úhrada, což mezi nimi bylo nesporné. Dále bylo zjištěno, že dopisem ředitelky žalobkyně ze dne 22. 12. 2003 bylo žalované sděleno, že po provedení kontroly poskytnutých paušálních plateb za období roku 2002 jí byla z důvodu překročení maximální ceny poskytnuté zdravotní péče o 8,596.174,56 Kč provedena v tomto rozsahu regulační srážka. Soud prvního stupně s poukazem na ust. § 17 odst. 1 a 2 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, a na čl. 4 odst. 1 a 2 přílohy 1 (správně přílohy 7) k vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 457/2000 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy, dovodil, že pokud si účastníci ve smlouvě a jejích dodatcích dohodli paušální způsob úhrady, odpovídá to uvedenému ustanovení vyhlášky, potažmo zákona. Protože jde

o vyhlášku svého druhu, která respektuje zvláštnosti zdravotnického prostředí, nelze se ztotožnit s názorem žalobkyně, že cenová regulace maximální hodnoty bodu výkonu se vztahuje i na paušální způsob sjednané úhrady poskytnuté zdravotní péče. Pokud by takováto možnost smluvního sjednání paušálních úhrad byla následně zpochybněna, jednalo by se o nepřijatelné ohrožení právní jistoty účastníků smlouvy. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalované bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 451

a násl. nevzniklo, a proto žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 11. 2005, č. j. 8 Co 1404/2005 - 122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a dovodil, že účastníci jako smluvní strany, jež uzavřely smlouvu o poskytování zdravotní péče podle § 17 zák. č. 48/1997 Sb., resp. podle vyhlášky č. 457/2000 Sb., nemohly ve smlouvě dojednat vyšší hodnotu bodu při dohodování konkrétních platebních podmínek, než je nejvyšší hodnota bodu stanovená cenovým předpisem (cenovým výměrem Ministerstva financí ČR). Ze zák. č. 48/1997 Sb. a z vyhlášky č. 457/2000 Sb. je však zřejmé, že umožňují v rámcové smlouvě dohodnout způsob úhrady poskytnuté zdravotní péči buď za zdravotní výkony podle seznamu o zdravotních výkonech s bodovými hodnotami nebo paušální úhradou (rozuměno bez vztahu ke konkrétním zdravotním výkonům) nebo jinak. První způsob úhrady vzhledem k cenové regulaci hodnoty bodu vylučuje, aby si smluvní strany

ve smlouvě dohodly vyšší bodovou hodnotu v korunách, než cenovým předpisem stanovenou maximální výši. Paušální způsob úhrady však znamená, že pro konkrétní čtvrtletí roku se kalkuluje s počtem ošetřených pojištěnců za srovnatelné čtvrtletí předchozího roku, ovšem v rozsahu zvýšeném na 104 % bez vázanosti na skutečně provedené zdravotní úkony, jak to podle názoru odvolacího soudu vyplývá z předmětné smlouvy, resp. jejího dodatku. Krajský soud se proto ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že paušální platba za zdravotní péči poskytnutou pojištěncům je zcela odlišná od platby za jednotlivé úkony oceněné body, a tudíž termín paušální platba nelze ztotožňovat s termínem záloha, neboť paušální platba (obdobně jako např.

v advokátním tarifu) znamená platbu, která se značnou měrou pravděpodobnosti postihne skutečný objem odvedené zdravotnické péče ve vztahu k počtu ošetřených osob za určité období (nikoliv ve vztahu k fakticky provedeným zdravotnickým výkonům), pro obě strany s tím rizikem, že případné poskytnutí zdravotní péče v rozsahu menším nebo větším než 104 % úhrady za srovnatelné předchozí období jde k tíži té které smluvní strany, aniž by se případný rozdíl vzájemně vyúčtovával podle skutečného stavu . Záloha je oproti tomu částečnou úhradou s tím, že zbytek bude doplacen podle skutečného objemu poskytnuté zdravotnické péče. Zároveň podle odvolacího soudu platí, že paušální platba počítaná podle počtu osob, jimž byla poskytnuta zdravotní péče, vylučuje následný přepočet na body podle skutečně provedených výkonů. Pokud by tomu tak nebylo, byl by paušální způsob úhrady zcela nadbytečným institutem a fakticky by se redukoval na zálohu, která se sice stanovuje podle počtu osob, jimž byla poskytnuta zdravotní péče, ovšem posléze se vyúčtovává podle bodů za jednotlivé konkrétně provedené výkony. Přehlédnout nelze ani tu skutečnost, že zákon ani vyhláška nestanoví povinnost přepočtu paušální úhrady

na zdravotní bodově ohodnocené výkony . Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, zda právní předpisy upravující způsob stanovení cen některých druhů výrobků a služeb (cenová regulace) se vztahují na veškeré způsoby provádění úhrad

za poskytnutou zdravotní péči ze strany žalované, či zda je v rámci poskytování péče hrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění možné se odchýlit od právních předpisů upravujících cenovou regulaci, byť by se jednalo o postup podle právního předpisu vydaného Ministerstvem zdravotnictví . Zdůrazňuje, že řešení této otázky je předmětem desítek soudních sporů a že soudy obou stupňů ji řešily v rozporu s hmotným právem i s judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz závěry uvedené v rozhodnutích 32 Odo 1166/2005, 32 Odo 1299/2005 a 32 Odo 1301/2005), neboť rozhodly nesprávně za situace, kdy podle ust. § 5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb.,

o cenách, ve spojení s cenovým výměrem Ministerstva financí, platí regulované ceny, tj. ceny maximální, pevné nebo minimální pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží a služeb, a regulovanou cenou byla v rozhodném období i cena

za poskytovanou zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Podle jejího názoru není rozhodující, že regulovaná cena byla stanovena prostřednictvím maximální ceny zdravotního výkonu jako součin hodnoty bodu stanovené tímto cenovým výměrem a počtu bodů stanovených jako ohodnocení zdravotního výkonu podle vyhlášky č. 134/1998 Sb., kterou se stanoví seznam výkonů s bodovými hodnotami. Hodnota bodu ve spojení s ohodnocením zdravotního výkonu je zde použita jako měrná jednotka pro výpočet výše maximální ceny za celou oblast zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Vzhledem k tomu, že zdravotnické výkony pro odbornost 709 (zdravotnická záchranná služba) jsou uvedeny v citované vyhlášce, je cena za poskytnutou zdravotní péči regulována bez ohledu na to, jakým způsobem je takto vypočtená úhrada zdravotní pojišťovnou zdravotnickému zařízení hrazena. Regulace cen v oblasti poskytování zdravotní péče hrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění tedy platí pro celý a úplný okruh poskytování zdravotní péče nezávisle na tom, jaký způsob realizace provádění úhrady smluvní strany zvolí. Dále dovolatelka uvedla, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se nemůže dovolat neplatnosti právního úkonu, jehož neplatnost sama způsobila (§ 40a obč. zák.), byť tento názor již dříve zaujal Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1302/2005. V této souvislosti poukazuje na to, že výše úhrad zdravotní péče pro příslušná období je stanovována ve smyslu § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. na základě

tzv. dohodovacího řízení zástupců žalobkyně a ostatních zdravotních pojišťoven

a profesních sdružení poskytovatelů zdravotní péče vyhláškou Ministerstva zdravotnictví, z čehož vyplývá, že dohoda o výši úhrad je vždy konsensem zdravotních pojišťoven a profesních sdružení poskytovatelů zdravotní péče, nikoliv nezávislou vůlí žalobkyně. V případě, že v rámci dohodovacího řízení k dohodě nedojde, rozhoduje Ministerstvo zdravotnictví na základě ust. § 17 odst. 7 zák. č. 48/1997 Sb. o výši úhrad zdravotní péče vyhláškou. Byla-li tudíž označena za stranu, která zdravotnickým zařízením navrhuje uzavření dodatku ke smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče o výši úhrad zdravotní péče, a že se tedy ve smyslu ust. § 40a obč. zák. nemůže dovolat neplatnosti takovéhoto dodatku ke smlouvě jako ten, kdo tuto neplatnost způsobil, jde

o názor nesprávný. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas (§ 240 odst. 1

o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust.

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

V posuzované věci odvolací soud řešil právní otázku, zda zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, v rozhodném znění, dopadá i na případy, kdy účastníci ve smlouvě ze dne

31. 7. 2001 o poskytování a úhradě zdravotní péče, uzavřené podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, a podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 457/2002 Sb., sjednali paušální způsob úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Vzhledem k tomu, že tuto otázku řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu

a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl

k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. § 242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatnila jako důvod dovolání, může spočívat v tom, že soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej

na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Zákon č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen,

ve znění zákona č. 135/1994 Sb., zmocňuje Ministerstvo financí jako státní orgán, který je podle čl. 79 odst. 3 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vybaven pravomocí vydávat právní předpisy v oblasti cen kromě jiného i k vydávání předpisů pro regulaci a sjednávání cen. Podle § 1 odst. 1 zákona

č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, se zákon vztahuje

na uplatňování, regulaci a kontrolu cen výrobků, výkonů, prací a služeb (dále jen zboží ) pro tuzemský trh, včetně cen zboží z dovozu a cen zboží určeného pro vývoz. Podle odst. 2 tohoto ustanovení cena je peněžitá částka a) sjednaná při nákupu a prodeji zboží podle § 2 až 13 nebo b) zjištěná podle zvláštního předpisu k jiným účelům než k prodeji. Pro sjednávání cen platí ustanovení § 2 až 10 zákona.

Účelem zákona o cenách je vymezit rámec pravidel regulace cen v ekonomickém prostředí, kde ceny zásadně být direktivně stanovovány nemají, nicméně stát se nevzdává určité ingerence na tvorbu cen. Ceny proto podle této úpravy mohou být státem ovlivňovány pouze v rozsahu a způsobem, které zákon stanoví. Zákon o cenách obsahuje výčet přípustných regulativních postupů, označuje orgány, do jejichž působnosti taková činnost spadá (srov. též zákona č. 265/1991 Sb.), určuje, kterých cen se možnost regulace týká, a rovněž stanoví, že rozhodnutí cenových orgánů a místních orgánů podle tohoto zákona jsou závazná pro okruh adresátů, který je v nich vymezen

(§ 3 odst. 2 zákona o cenách).

Výslovný negativní výčet cen, na něž zákon o cenách nedopadá (podle ust. § 1 odst. 4 zákon se nevztahuje na odměny, úhrady, poplatky, náhrady škod a nákladů, úroky, upravené zvláštními předpisy), však žádný ze způsobů úhrady za poskytnutou zdravotní péči z veřejného zdravotního pojištění uvedených v článku 4 odst. 2 pod písmeny a) až c) přílohy č. 7 (rámcová smlouva pro zdravotnická zařízení poskytující zdravotnickou záchrannou službu a zdravotní pojišťovny) k vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 457/2000 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy (podle § 17 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 2/1998 Sb.), z působnosti zákona nevylučuje

a dosah zákona na oblast zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění tak vyplývá z ust. § 1 odst. 1 a 2 zákona. Úhrady zdravotní péče poskytované ve veřejném zdravotním pojištění jsou tak vlastně cenou zboží ve smyslu ust. § 1 odst. 1 a 2 zákona

o cenách a podléhají regulaci podle ust. § 3 - 10 tohoto zákona, a to ať již ve smlouvě

o poskytování a úhradě zdravotní péče byly úhrady sjednány jakýmkoliv způsobem uvedeným v článku 4 odst. 2 pod písmeny a) až c) přílohy č. 7 (rámcová smlouva

pro zdravotnická zařízení poskytující zdravotnickou záchrannou službu a zdravotní pojišťovny) k vyhlášce č. 457/2000 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy.

Podle § 10 zákona o cenách, ve znění účinném do 5. 3. 2003, zboží, u něhož se uplatňuje regulace cen podle § 5 a 6, zařazují cenové orgány rozhodnutím do seznamu zboží s regulovanými cenami (dále jen seznam ). Seznam a ceny v jeho rámci stanovené a zboží, u něhož se uplatňuje regulace cen podle § 8, uveřejňují cenové orgány v Cenovém věstníku.

Od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002 byla regulace zdravotní péče hrazená zdravotním pojištěním, která je poskytována účastníku veřejného zdravotního pojištění nebo účastníku smluvního zdravotního pojištění zdravotnickým zařízením, které je

ve smluvním vztahu s příslušnou zdravotní pojišťovnou poskytující veřejné zdravotní pojištění, upravena v části I. seznamu zboží, u něhož se uplatňují úředně stanovené ceny, oddílu A - maximální ceny stanovené Ministerstvem financí pod bodem 2) výměru Ministerstva financí č. 01/2002, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, uveřejněného v Cenovém věstníku Ministerstva financí č. 18/2001, přičemž pro účely regulace cen platilo, že a) maximální cena jednoho bodu je 1,10 Kč s tím, že Seznam zdravotních výkonů s bodovým ohodnocením a určené podmínky včetně nezbytných dopravních služeb spojených se zdravotní péčí hrazenou ze zdravotního pojištění je uveden ve zvláštních právních předpisech, b) maximální cena zdravotního výkonu je součinem maximální ceny jednoho bodu a počtu bodů, přičemž počet bodů je stanoven v Seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. Tento Seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami byl v rozhodné době, tj. od 1. 1. 2002

do 31. 12. 2002, stanoven v souladu s ust. § 17 odst. 4 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb. a vyhl. téhož ministerstva č. 101/2002 Sb., kterou se citovaná vyhláška mění, přičemž v části II. v kapitole 709 je v obou těchto vyhláškách uvedena zdravotnická záchranná služba.

V souladu s uvedenou úpravou Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1166/2005, v rozsudku ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1299/2005, i v rozsudku ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1301/2005, na něž dovolatelka poukazuje, a též v dalších rozhodnutích (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 32 Cdo 1650/2005), vyslovil, že byla-li v rozhodném období cena zdravotní péče hrazená z prostředků veřejného zdravotního pojištění regulovanou cenou ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, stanovenou v Seznamu zboží s regulovanými cenami, vydaném výměrem Ministerstva financí, publikovaném v Cenovém věstníku Ministerstva financí (§ 10 zákona č. 265/1991 Sb.,

o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen), pak cena zdravotní péče hrazená z prostředků veřejného zdravotního pojištění byla v souladu s ust. § 5 odst. 1 zák.

č. 526/1990 Sb. úředně stanovenou cenou, tj. cenou určeného druhu zboží danou cenovými orgány (§ 2 odst. 2 zák. č. 265/1991 Sb.), v daném případě cenou maximální. Přitom maximální je cena, kterou není přípustné podle § 5 odst. 2 zák. č. 526/1990 Sb., překročit a která platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží (§ 5 odst. 5 zák. č. 526/1990 Sb.). Došlo-li poté, byť zákonem povoleným způsobem úhrady za poskytnutou zdravotní péči, k překročení stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní péče, byla porušena cenová regulace, čímž došlo k právnímu úkonu, jímž byl porušen zákon č. 526/1990 Sb., o cenách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1166/2005, v němž bylo judikováno, že porušením cenové regulace podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, je překročení stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní péče, i když k překročení regulované ceny došlo podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, povoleným způsobem úhrady za poskytnutou zdravotní péči) .

Dovodil-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně), že zákonem byla regulována jen maximální cena zdravotního výkonu jako součinu maximální ceny jednoho bodu a počtu bodů, zatímco při smluvně dohodnutém paušálním způsobu úhrady byla platba regulována počtem ošetřených pacientů v rozhodném období, neboť vycházela z odlišných mechanizmů výpočtu než způsob výkonový, je tento jeho závěr v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ust. § 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách,

a pro období roku 2002 s výměrem Ministerstva financí č. 01/2002, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami.

Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr, že se nemůže dovolat neplatnosti právního úkonu, jehož neplatnost sama způsobila (§ 40a obč. zák.), byť tento názor již dříve zaujal Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1302/2005 . Tato námitka však není důvodná již proto, že takovýto závěr z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, naopak je z něj zřejmé, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se dovoláním se žalobkyně relativní neplatnosti (§ 40a obč. zák.) ujednání účastníků ve smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče,

ve znění dodatků, uplatněným již v žalobě, v důsledku svého nesprávného právního názoru vůbec nezabýval, čímž rovněž pochybil.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, a proto jej Nejvyšší soud ČR, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení

(§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. ledna 2007

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu