30 Cdo 1010/2012
Datum rozhodnutí: 30.10.2013
Dotčené předpisy: § 43 o. s. ř., předpisu č. 82/1998Sb., čl. II předpisu č. 160/2006Sb.




30 Cdo 1010/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobce Mgr. J. Č., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalovaným 1) České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, a 2) České republice Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zadostiučinění ve výši 500.000,- Kč a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 46/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011, č. j. 28 Co 403/2011 167, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011, č. j. 28 Co 403/2011 167, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 4. 2011, č. j. 15 C 46/2010 131, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobou v této věci se žalobce domáhá proti oběma žalovaným omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč. Svůj nárok odůvodnil tím, že byl v době od 10. 3. 2004 do 28. 4. 2006 nedůvodně šetřen Policií ČR pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu. V rámci přípravného řízení vydal Okresní soud Praha východ dne 27. 4. 2004, sp. zn. Nt 913/2004, příkaz ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu účastnické stanice žalobce v období od 26. 1. 2004 do 26. 4. 2004. Tento příkaz byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06. Zvukové záznamy telekomunikačního provozu žalobce, zachycené na dvou CD, byly zničeny 8. 12. 2004. Přepisy těchto záznamů byly zničeny až na základě příkazu Ústavního soudu v uvedeném nálezu dne 3. 1. 2007 a 19. 1. 2007. Informace o předmětném trestním stíhání jsou stále uloženy v registru osobních údajů a žádost o vymazání těchto údajů byla prozatím bezúspěšná . Žalobce požádal žalovanou o omluvu a zadostiučinění v částce 500.000,- Kč, čemuž nebylo vyhověno. S ohledem na argumentaci žalované v předžalobní fázi sporu se v žalobě rozhodl zúžit rozsah požadované omluvy tak, aby primárně postihovala popsaný zásah do práva na soukromí a práva na ochranu tajemství zpráv sdělovaných prostřednictvím veřejné telekomunikační sítě, který žalobce považuje za nejzávažnější . V žalobním petitu se proto domáhal omluvy za to, že proti němu bylo vedeno přípravné trestní řízení pro trestný čin podvodu dle ust. § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, přičemž v rámci tohoto trestního stíhání bylo zasaženo do jeho soukromí a práva na ochranu zpráv sdělovaných prostřednictvím telekomunikační sítě na základě neústavně nařízeného odposlechu, záznamu o provozu telekomunikační stanice, a dále byly o něm neoprávněně shromážděny a uchovávány osobní údaje.
Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 4. 2011, č. j. 15 C 46/2010 131, kterým soud prvního stupně žalobu v rozsahu požadavku na omluvu i zaplacení částky 500.000,- Kč zamítl.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že záznamem o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 10. 3. 2004, ČTS: PSC-2150/0HK2004, zahájila Policie ČR, Správa Středočeského kraje, SKPV OHK, přípravné řízení podle ust. § 12 odst. 10 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen tr. ř.), ve věci F. O. K. a Mgr. J. Č. pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle ust. § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen tr. zák.). Přípravné řízení probíhalo po dobu 2 let, následně byla věc usnesením ze dne 28. 4. 2006 odložena, neboť se nejednalo o podezření z trestného činu a nebylo na místě věc vyřídit jinak. Nejvyšší státní zastupitelství potvrdilo tento postup usnesením č. j. 8 NZN 115/2004 151. Okresní soud Praha východ vydal usnesením ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. Nt 913/2004, příkaz ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu účastnické stanice žalobce advokáta Mgr. J. Č. za období od 26. 1. 2004 do 26. 4. 2004. Přímý záznam hovorů na dvou CD nosičích byl policejním orgánem dne 8. 12. 2004 zničen a listinné výpisy byly založeny na číslech listu 314 334 a 336 405 spisu Policie ČR, Správy Středočeského kraje, SKPV OHK, ČTS: PSC-2150/0HK2004. Ústavní soud nálezem ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06, který nabyl právní moci dne 29. 10. 2007, příkaz Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. Nt 913/2004, zrušil a Policii ČR uložil, aby záznamy o telekomunikačním provozu v listinné podobě, pořízené podle zrušeného příkazu, zlikvidovala. Na základě žádosti žalobce ze dne 16. 2. 2009 mu příslušný orgán Policie ČR sdělil, jaké osobní údaje jsou v jeho věci vedeny, načež žalobce požádal o jejich přezkoumání a likvidaci dle ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb. Konečné sdělení příslušného policejního orgánu ze dne 8. 9. 2009 však nedává odpověď na otázku, zda likvidace záznamů nařízená rozhodnutím Ústavního soudu již byla provedena či nikoliv, byť žalobce dne 25. 2. 2009 obdržel informaci, že veškeré záznamy telekomunikačního provozu byly zničeny 3. 1. 2007 a 19. 1. 2007, přičemž žádosti o likvidaci údajů nebylo vyhověno. Podle zprávy ze dne 2. 9. 2009 však byly záznamy o telekomunikačním provozu na číslech listu 219 308 zničeny. Soud prvního stupně vzal dále za nesporné, že žalobce uplatnil svůj nárok u obou žalovaných v rámci předběžného projednání.
Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že dle § 13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk ), není možné posuzovat požadavek žalobce z odpovědnostního titulu nesprávného úředního postupu. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud k případným nesprávnostem v postupu dojde a tyto se projeví v obsahu rozhodnutí, mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Požadavek žalobce je tak možné posuzovat pouze z hlediska odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Za ně soud prvního stupně shledal usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. Nt 913/2004, jež bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06, který žalobce osobně převzal dne 7. 11. 2007. Tento den považoval soud prvního stupně za začátek běhu promlčecí lhůty. V souladu s ust. § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Lhůta k uplatnění výzvy k plnění u příslušného úřadu tak skončila nejpozději dnem 7. 5. 2008, přičemž žádost o zadostiučinění byla podána až po jejím uplynutí dne 20. 2. 2009. Vzhledem k šestiměsíčnímu stavení promlčecí lhůty pak poslední den pro úspěšné podání žaloby u soudu připadl na 7. 11. 2008. K podání žaloby ovšem došlo až dne 19. 2. 2010, obě žalované pak v předchozím průběhu řízení vznesly námitku promlčení. Soud prvního stupně se dále neztotožnil s názorem, že zásah do osobnostních práv žalobce trvá, když uvedené záznamy nebyly odstraněny, a proto nemůže dojít k promlčení. Soud konstatoval, že věc týkající se trestního stíhání žalobce byla odložena ke dni 28. 4. 2006 a vědomost o nezákonnosti rozhodnutí o telekomunikačních záznamech musela být žalobci známa ke dni 7. 11. 2007, kdy převzal uvedený zrušující nález. K tvrzení nesprávného úředního postupu žalované 2), která stále uchovává informace o předmětném trestním vyšetřování, soud prvního stupně uvedl, že nijak nezkoumal pravdivost této informace, když žalovaná 2) neměla u jednání informace o takovýchto záznamech a vzhledem k hospodárnosti řízení a eventuální nutnosti odročení jednání, když žalobcova tvrzení o možnosti, aby uchovávání záznamu mohlo způsobit žalobci nemajetkovou újmu, zůstala pouze v rovině tvrzení. Žalobce pouze obecně uváděl, že kdyby se neoprávněná osoba nebo Policie ČR, popř. i další orgány, k informacím dostaly, mohly se k němu chovat jako ke sprostému podezřelému . Žalobce konkrétní realizovaný zásah do jeho osobnostních práv shora uvedeným postupem netvrdil. Vzhledem k absenci nemajetkové újmy soud nezkoumal, z důvodu hospodárnosti, ani její odpovědnostní titul. Nemajetkovou újmu tak mohlo způsobit rozhodnutí pouze k vědomosti žalobce o existenci záznamů a nezákonnosti uvedeného rozhodnutí. Soud se tak z důvodu nadbytečnosti a absence konkrétních tvrzení žalobce nijak osudem záznamů o telekomunikačním provozu mimo spis ČTS: PSC-2150/0HK-2004 nezabýval . Pokud jde o požadavek na písemnou omluvu, soud prvního stupně uzavřel, že došlo-li k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv v důsledku nezákonného rozhodnutí, nelze se domáhat ochrany podle občanského zákoníku, neboť takovou ochranu poskytuje výlučně zákon č. 82/1998 Sb. Ten však institut písemné omluvy jako formy zadostiučinění neposkytuje.
Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí dal nejprve za pravdu žalobci, když uvedl, že přiměřené zadostiučinění poskytované podle § 31a OdpŠk může mít podobu buď morální satisfakce, nebo peněžní satisfakce a jednou z forem morální satisfakce přichází v úvahu i omluva (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08). Odvolací soud však souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároků žalobce. Žalobce shledával pochybení orgánů činných v trestním řízení, v důsledku kterých mu vznikla nemajetková újma, v tom, že na příkaz Okresního soudu Praha východ ze dne 27. 4. 2004 byly použity odposlechy telefonních hovorů žalobce. Příkaz byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007 a Policii ČR byla uložena povinnost záznamy v listinné podobě zničit. Až dne 25. 2. 2009 orgány činné v trestním řízení informovaly žalobce, že veškeré záznamy byly dne 3. 1. 2007 a 19. 1. 2007 zničeny. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že postup orgánů činných v přípravném řízení, který spočíval ve shromažďování podkladů, důkazů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a v jejich právním hodnocení, směřuje k vydání rozhodnutí a objeví se v jeho obsahu. Případná pochybení a nedostatky, které předcházely vydání rozhodnutí o odložení věci, pak nepředstavují nesprávný úřední postup podle § 13 OdpŠk. Nárok spočívající v odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup v přípravném trestním řízení neshledal odvolací soud důvodným a přistoupil k posouzení nároku z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. V tomto případě byla vydána rozhodnutí dvě, a to rozhodnutí Policie ČR o odložení věci ze dne 28. 4. 2006 a příkaz Okresního soudu Praha východ, který nepochybně nezákonným rozhodnutím byl, neboť došlo k jeho zrušení Ústavním soudem. Proto je správný závěr soudu prvního stupně, podle kterého došlo k promlčení uplatněných nároků na zadostiučinění v penězích a omluvu za nezákonné rozhodnutí, neboť počátek promlčecí lhůty k jejich uplatnění je nutno vázat k datu 7. 11. 2007. Ten den žalobce osobně převzal nález Ústavního soudu. Zákonná šestiměsíční lhůta pro uplatnění nároků tak uplynula dne 7. 5. 2008, žalobce přitom předběžně uplatnil nároky u žalované až dne 20. 2. 2009. Je proto zcela nadbytečné zabývat se důvodností žalobcových nároků, neboť tyto nelze přiznat. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, i pokud jde o závěr, dle kterého z žalobních tvrzení nelze vystopovat, že záznamy v listinné podobě, zničené na příkaz Ústavního soudu dne 3. 1. 2007 a 19. 1. 2007, způsobily žalobci újmu. Na závěr konstatoval, že požadavek žalobce na likvidaci všech údajů není opodstatněný, neboť měly být zničeny jen záznamy v listinné podobě (listinné výpisy z telekomunikačního provozu stanice žalobce).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. K důvodnosti dovolání žalobce odkázal na § 241a odst. 2 písm. a), b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Vady řízení spatřoval v tom, že se odvolací soud nezabýval námitkami žalobce ohledně neúplného zjištění skutkového stavu, pokračování nemajetkové újmy i po zrušení nezákonného rozhodnutí ani námitkou rozporu promlčecí lhůty v ust. § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. s ústavním pořádkem, resp. návrhem na předložení věci Ústavnímu soudu, který s ní byl spojen. Dále není jednoznačné, zda se odvolací soud zabýval žalobními tvrzeními ohledně pokračování škodního děje v podobě újmy způsobené tím, že policejní orgán i nadále eviduje v souvislosti s bezdůvodným přípravným řízením žalobce jako prověřovanou osobu. Závěrečná část odůvodnění totiž natolik nelogicky směšuje zmínku o evidenci blíže neurčených údajů o žalobci policejním orgánem se skutkovými závěry o zničení listinné dokumentace získané nezákonnými odposlechy, že není zřejmé, čeho se týká. V tom žalobce spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dále je dovoláním rozdělen skutkový děj do tří fází. První fází bylo prověřování, započaté záznamem o zahájení úkonů v trestním řízení a ukončené rozhodnutím o odložení věci. Jeho nezákonnost žalobce nenamítl, uvedl však, že se jednalo o zákonné ukončení prověřování, které bylo samo o sobě nesprávným úředním postupem, neboť bylo odůvodněno skutečnostmi, které naplnění jakékoliv skutkové podstaty trestného činu vylučovaly. Policejnímu orgánu tyto skutečnosti, a tím i nedůvodnost prověřování musely být známy. Prověřování bylo dále spojeno se zásahem do soukromí, cti i profesní pověsti žalobce a trvalo po zcela nepřiměřenou dobu dvou let. Žalobce se domnívá, že skutečným důvodem prověřování byla objednávka ze strany organizačních složek státu. Jedná se tak o zjevný exces a je nesporné, že přípravné řízení trestní v daném případě nesloužilo svému zákonnému účelu. Správným úředním postupem v daném případě bylo bezprostřední odložení věci s tím, že se nejedná o podezření z trestného činu a že není namístě věc vyřídit jinak, což bylo možno zjistit bez jakéhokoliv prověřování ve věci. Rozhodnutí o odložení věci tak mělo být vydáno cca o 2 roky dříve. Žalobci vznikla újma, kterou v žalobě popsal, a závěry soudů obou stupňů o nemožnosti vzniku nároku na náhradu takto způsobené újmy jsou nesprávné.
Ve druhé fázi, trvající od vydání příkazu k povolení odposlechu telefonních hovorů do doby zničení údajů o těchto hovorech, pak intenzita zásahu kulminovala. Újma zde byla způsobena nezákonným rozhodnutím, které sice bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno, ne však jeho důsledek. Z objektivního hlediska mohl být zásah ukončen nejdříve zničením údajů získaných na základě nezákonného rozhodnutí, ze subjektivního hlediska byl ukončen teprve tím, že se o likvidaci těchto záznamů žalobce dozvěděl, což se stalo teprve na základě sdělení ze dne 25. 2. 2009. To vše ovšem pouze za předpokladu, že záznamy byly skutečně zničeny a v evidenci Policie ČR se nenachází žádná zmínka o jejich provedení a obsahu.
Třetí fází škodního děje byl opět nesprávný úřední postup spočívající v tom, že Policie ČR o žalobci do současné doby uchovává údaje, z nichž je zřejmé minimálně to, že žalobce byl osobou podezřelou ze spáchání trestného činu. Tyto údaje jsou policejnímu orgánu prakticky bez omezení dostupné, a tím je snižována vážnost žalobce před orgány činnými v trestním řízení a ohrožena jeho profesní pověst. K rozsahu údajů, které policejní orgány do současné doby o žalobci evidují, žalobce navrhl důkaz, který ani jeden ze soudů neumožnil provést.
Na základě výše uvedených námitek dovolatel vymezil otázky, v kterých spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku:
1) Může být samostatně posuzován nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, který není možno přičítat k žádnému rozhodnutí, neboť byl započat na základě záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, který nebyl rozhodnutím, a ve vztahu k rozhodnutí o odložení věci byl takový postup policejního orgánu od počátku zjevně nadbytečný?
2) Může dojít k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené v důsledku nezákonného rozhodnutí a evidence údajů o telefonních hovorech na jeho základě získaných, pokud není realizováno opatření nařízené k odstranění nezákonnosti Ústavním soudem?
3) Jaký význam má pro závěr o počátku běhu promlčecí doby subjektivní stránka, zejména pak skutečnost, že se žalobce o ukončení nezákonného zásahu dozvěděl až se značným časovým odstupem?
4) Může vzniknout nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že bylo zahájeno a delší dobu vedeno bezdůvodné přípravné řízení trestní motivované snahou o zneužití jeho účelu? Jsou tyto skutečnosti zhojeny věcně správným rozhodnutím o odložení věci vydaným s odstupem dvou let?
5) Jaký význam má z hlediska počátku běhu promlčecí doby nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem evidence dehonestujících údajů o prověřování žalobce jako osoby podezřelé v takto bezdůvodném řízení?
Závěrem žalobce žádal po dovolacím soudu sjednocení judikatury soudů nižších stupňů, když zmínil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011, č. j. 18 Co 413/2011 116. Soud zde dospěl dle žalobcových tvrzení k závěru, podle kterého vědomost žalobce o rozsahu nemajetkové újmy může vzniknout teprve odstraněním následků nezákonného rozhodnutí. Ze všech výše uvedených důvodů žalobce žádal, aby dovoláním napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. 11. 2011, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné (ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Dovolání je přípustné k posouzení aplikace zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., včetně jeho § 32 odst. 3, na žalobcem tvrzenou újmu, u kterého dospěl odvolací soud k jinému řešení, než jaké bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu.
Dovolání je důvodné, byť z jiných důvodů, než které uvádí žalobce.
Dovolací soud na prvém místě přihlédl k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Existenci těchto vad shledal v neurčitosti žaloby.
Z žaloby zaprvé není zřejmé, v čem měla spočívat újma, jejíhož odškodnění se žalobce v tomto řízení formou omluvy a peněžité satisfakce domáhá. Z žalobních tvrzení lze usoudit, že žalobce spatřuje svou újmu v zásahu do soukromí na základě nezákonného rozhodnutí, příkazu Okresního soudu Praha východ, v době od 26. 1. do 26. 4. 2004, kdy byly zjišťovány údaje o provozu telekomunikační stanice žalobce. Zřejmé však již není, co žalobce označuje za své neoprávněně shromažďované a uchovávané osobní údaje . Podle žalobních tvrzení by totiž mohlo jít jednak o uchování nahrávek telekomunikačního provozu účastnické stanice žalobce na CD a jejich přepisů v rámci spisového materiálu Policie ČR, nebo by mohlo jít o žalobcem v žalobě zmíněné informace o jeho osobě v registru osobních údajů , případně obojí. Světlo do uvedeného nevnáší ani žalobcova výslovná deklarace obsažená v žalobě, podle které se domáhá pouze odškodnění za zásah do práva na soukromí a práva na ochranu tajemství zpráv sdělovaných prostřednictvím veřejné telekomunikační sítě, který žalobce považuje za nejzávažnější , aby při jednání soudu prvního stupně dne 7. 4. 2011 spatřoval nesprávný úřední postup v tom, že nedošlo k odstranění osobních údajů žalobce, jednak o tom, že byl vyšetřován a právě jednak i o skutečnosti, že zde byl prováděn záznam telekomunikačních hovorů, kdy tyto informace, které jsou uchovávané, již nemají pro Policii ČR, pro plnění jejích úkolů, žádný další význam. Pojem osobní údaje použitý v žalobním petitu žádaných omluv tak zůstává neurčitý. Pokud by jimi měly být informace v registru osobních údajů , není zřejmé, o jaké údaje a v jakém registru se jedná a za jaký časový úsek jejich uschování se žalobce odškodnění domáhá.
Zadruhé, ve vztahu k žalobcovu požadavku na zaplacení zadostiučinění v částce 500.000,- Kč, není zřejmé, v jakém rozsahu se požadované odškodnění vztahuje k jednotlivým nárokům (dvěma nebo třem) jedná se o nároky se samostatným skutkovým základem , což činí žalobu v daném rozsahu rovněž neurčitou.
Skutečnost, že si žalobce dosud neujasnil, v čem měla jeho újma spočívat a čím měla být způsobena, je zřejmá i z toho, že v dovolání přichází nepřípustně s novým nárokem na náhradu nemajetkové újmy, který odvíjí od samotné skutečnosti, že byl Policií ČR prošetřován (viz žalobcem v dovolání uváděná první fáze skutkového děje). K tomuto nároku a k němu se vážícím tvrzením a v dovolání uvedeným námitkám proto Nejvyšší soud nepřihlížel (viz § 241a odst. 4 o. s. ř.).
Uvedené skutečnosti měly vést soud prvního stupně k tomu, aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. žalobce k odstranění neurčitosti žaloby vyzval ve směru specifikování, které újmy požaduje odškodnit, co je jejich příčinou a v čem je dán kauzální nexus, a dále v upřesnění zásahu do jeho soukromí ve znění požadovaných omluv specifikací toho, v čem má daný zásah spočívat (jaké údaje a kým mají být protiprávně shromažďovány a v jakém období) a specifikací toho, v jakém rozsahu se k jednotlivým újmám vztahuje požadavek na zaplacení částky 500.000,- Kč. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a soud odvolací jeho pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009; všechna zde odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz).
Již tato samotná skutečnost by byla dostačující k tomu, aby Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť s ohledem na nejasnost uplatněných nároků nemůže být z povahy věci ani jejich posouzení odvolacím soudem správné.
Pro další řízení však Nejvyšší soud považuje za užitečné, aby se vyjádřil k několika otázkám, jež mohou být z pohledu právního posouzení žalobcových nároků zásadní.
Především je třeba poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009. V něm Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle kterého v případě nezákonných rozhodnutí lze odpovědnost státu za újmu jimi způsobenou posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., pouze tehdy, došlo-li k vydání rozhodnutí za účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. počínaje 27. 4. 2006, popř. tehdy, byla-li sice tato rozhodnutí vydána před účinností zák. č. 160/2006 Sb., ale újma jimi byla způsobena až v době po jeho účinnosti. Odpovědnost státu za újmu vzniklou v době před účinností zák. č. 160/2006 Sb. lze odškodnit toliko přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., v případě nezákonného omezení osobní svobody nebo v případě újmy způsobené v uvedené době trestním stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, v režimu ochrany osobnosti. V jiných případech nemajetkových újem vzniklých před 27. 4. 2006 nelze odpovědnost státu pro absenci právního základu dovodit (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro posouzení této věci uvedené znamená, že v režimu zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., nelze, a to ani z hlediska běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 3 OdpŠk, posoudit žalobcem tvrzenou újmu spočívající v zásahu do jeho soukromí prováděním telefonních odposlechů v době od 26. 1. do 26. 4. 2004 a ani újmu, která mu případně vznikla v důsledku zásahu do soukromí uchováním obsahu těchto odposlechů a jiných osobních údajů žalobce v době do 26. 4. 2006. V tom je právní posouzení žalovaných nároků odvolacím soudem nesprávné. Na odpovědnost státu za újmu posledně dvěma uvedenými zásahy vzniklou později, tj. v případě uchování záznamů o odposleších od 27. 4. 2006 do dne 3. 1. 2007 a 19. 1. 2007 a jiných osobních údajů od 27. 4. 2006 do dne, kterým žalobce svůj nárok vymezí v opravené žalobě, již zák. č. 82/1998 Sb. ve znění zák. č. 160/2006 Sb. aplikovat lze.
K otázce promlčení pokračující újmy lze pak vyjít z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle kterého promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu pokračující nemajetkové újmy počíná podle § 32 odst. 3 OdpŠk běžet od každého dne (a pro každý den), ve kterém poškozený svou újmu pociťuje.
K tomu je třeba dodat, že zatímco o nezákonnosti uchovávání údajů o obsahu odposlechů nelze mít pochyb (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06), u shromažďování jiných osobních údajů žalobce je třeba na základě doplněných žalobních tvrzení posoudit, zda jde o zásah do práv žalobce souladný s právem či protiprávní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011).
Námitku rozporu délky promlčecí doby v § 32 odst. 3 OdpŠk s ústavním pořádkem neshledal Nejvyšší soud opakovaně opodstatněnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, uveřejněný pod č. 72/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2022/2013, odmítnuta). Ústavní konformitu citovaného ustanovení posuzoval Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10, ve kterém návrh na zrušení tohoto ustanovení odmítl. V usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12, se pak Ústavní soud vyjádřil následovně: ( ) ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.
Neurčitost žaloby brání Nejvyššímu soudu, aby se nad rámec uvedených poukazů na jeho případně použitelnou judikaturu vyjádřil k dalším dovolacím námitkám žalobce.
Z uvedeného vyplývá, že řízení je stiženo vadami, které mohly vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci a že odvolací soud posoudil nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy nesprávně. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v daném rozsahu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.


V Brně 30. října 2013

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu