30 Cdo 100/2014
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.



30 Cdo 100/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci posuzovaného Mgr. V. Č. , omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného Mgr. Davidem Babincem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 2/830, za účasti Městské části Praha 13, se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 13/2580, opatrovníka posuzovaného, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, a J. Č., o omezení svéprávnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 Nc 1131/2010, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2011, č. j. 35 Co 144/2011-124, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) předesílá, že se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s čl. II bodem 2 přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jakož i v souladu s čl. II. bodem 7, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen o. s. ř. ).
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 7. ledna 2011, č. j. 50 Nc 1131/2010-81, omezil ve způsobilosti posuzovaného tak, že není schopen činit právní úkony, jejichž ekvivalent přesahuje výši jeho invalidního důchodu a není oprávněn uzavírat pracovně právní vztahy. Navazujícími výroky uvedený soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Omezení posuzovaného v pracovně právních vztazích soud odůvodnil tím, že posuzovaný není schopen zhodnotit, zda jsou pro něj výhodné či nevýhodné a zda je vůbec schopen je plnit.
K odvolání posuzovaného Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem v meritu věci rozhodl, že Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o omezení způsobilosti k právním úkonům mění jen tak, že vyšetřovaný není schopen činit právní úkony, jejichž ekvivalent přesahuje výši jeho invalidního důchodu po odečtení vyměřeného výživného, jinak se v tomto výroku potvrzuje.
Pouze do meritorního výroku I. rozsudku odvolacího soudu, a to do části, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně omezení posuzovaného ve způsobilosti k právním úkonům uzavírat pracovně právní vztahy, podal posuzovaný (dále již dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, ve kterém vytýká oběma soudům, že se v zásadě spokojily jen se znaleckým posudkem a jeho závěrem, že posuzovaný není schopen navazovat pracovní smlouvy a toto znalecké zjištění již dále neověřovaly a bez dalšího rozhodly o omezení jeho způsobilosti uzavírat pracovně právní vztahy . Dovolatel s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) ve věci sp. zn, I. ÚS 557/09, má tedy za to, že soud prvního stupně potažmo odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení co do úplného vyloučení jeho způsobilosti sám vstupovat do pracovně právních vztahů, když k takovému závěru si soudy neopatřily dostatek skutkových zjištění a jejich rozhodnutí je proto v této části nesprávné. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jeho dovoláním napadené části, tj. co do omezení dovolatele uzavírat pracovně právní vztahy zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání, které mu bylo předloženo soudem prvního stupně až dne 10. ledna 2014, není ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné (uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz )] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatel ve svém dovolání ovšem [z pohledu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformuloval (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z obsahu podaného dovolání je totiž zřejmé, že dovolatel zpochybňuje skutková zjištění (jejich úplnost pro rozhodnutí ve věci samé), z nichž vycházel při meritorním rozhodování odvolací soud a na podkladě své skutkové verze případu pak polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, čímž ovšem nepřípustně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. ledna 2014 JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu