2 VSPH 97/2016-A-11
MSPH 76 INS 27117/2015 2 VSPH 97/2016-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice LIDUŠKA CZ, s.r.o., sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, IČO: 29134935, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 27117/2015-A-6 ze dne 3. listopadu 2015

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 27117/2015-A-6 ze dne 3. listopadu 2015 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil dlužnici LIDUŠKA CZ, s.r.o. (dále jen dlužnice), aby do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení citoval soud ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ), osvětlil účel a smysl institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení a konstatoval, že ze seznamu majetku předloženého dlužnicí vyplývá, že nevlastní žádný majetek. Z toho dovodil, že ze zálohy třeba uhradit nejen hotové výdaje správce, jež mu vzniknou bezprostředně po ustanovení do funkce, ale i jeho odměnu, jež při řešení úpadku konkursem činí minimálně 45.000,-Kč; výši zálohy proto stanovil na 50.000,-Kč. Závěrem vysvětlil, že dlužnici uložil zaplatit zálohu přesto, že žádala o její prominutí, neboť záloha na náklady insolvenčního řízení není soudním poplatkem, a ustanovení o soudním poplatku (včetně žádosti o osvobození od jeho placení) proto na ni nelze ani přiměřeně použít.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání a navrhovala, aby je odvolací soud zrušil. Soudu prvého stupně vytýkala, že nezohlednil její individuální podmínky, podmínky jejího jednatele ani to, že v insolvenčním návrhu požadovala prominutí zálohy. Dále argumentovala tím, že nedisponuje finančními prostředky, a zdůrazňovala, že její jednatel, jenž za ni podal insolvenční návrh, zjistil její předlužení až na konci roku 2013, kdy si zřídil přístup do datové schrány a odhalil, že pověřená osoba společnost zadlužila. Z toho dovozovala, že její jednatel nemohl předem zajistit finanční prostředky na zaplacení zálohy.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ).

Odvolací soud považoval v první řadě za potřebné zdůraznit, že s účinností od 1.1.2014 bylo ust. § 108 IZ kromě jiného doplněno v odstavci 1 úpravou, podle níž není důvodem, pro který by bylo možné upustit od požadavku na uhrazení zálohy, skutečnost, že dlužník nemá žádný (zpeněžitelný) majetek. Až na zákonem odůvodněné výjimky postihuje tedy povinnost k úhradě zálohy každého insolvenčního navrhovatele. Jinými slovy, výzva k zaplacení zálohy je při splnění podmínek obsažených v ust. § 108 IZ namístě i tehdy, pokud dlužník nemá (dostatečný) majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení.

Z výše uvedeného rovněž plyne, že v případě zjištění absence majetku dlužníka použitelného pro účely insolvenčního řízení neposkytuje zákon podklad pro další pokračování v insolvenčním řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Disponuje-li dlužník takovým majetkem a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, lze pak požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se však, že dlužník není schopen zálohu zaplatit, výsledek tohoto testu zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle IZ.

Z insolvenčního návrhu a k němu připojených příloh odvolací soud v dané věci ověřil, že dlužnice má vůči 16 věřitelům splatné závazky přesahující 1.300.000,-Kč, přičemž vlastní pouze majetek, jenž není dle jejího výslovného prohlášení zpeněžitelný (4 kusy PC, 4 kusy tiskárny a 2 blíže nespecifikované výrobní stroje).

Nelze proto uzavřít, že má majetek postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Protože zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle ust. § 144 IZ je s účinností od 1.1.2014 vyloučeno, a prostředky nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak, soud prvého stupně nepochybil, když po dlužnici zaplacení zálohy požadoval, přičemž i jím určenou výši lze považovat za přiměřenou.

Odvolací soud je totiž shodně se soudem prvého stupně toho názoru, že za dosavadního stavu věci nelze řešit úpadek dlužnice jinak než konkursem (popř. nepatrným konkursem), v němž tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. bude činit nejméně 45.000,-Kč bez DPH. S ohledem na dosud zjištěný rozsah majetku dlužnice (žádný zpeněžitelný majetek nemá) tak nelze mít za odůvodněný předpoklad, že zpeněžením majetkové podstaty mohou být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Na rozdíl od dlužnice má přitom odvolací soud za to, že se soud prvého stupně správně a dostatečně vypořádal i s jejím návrhem na osvobození od placení zálohy.

K argumentaci dlužnice, že nedisponuje finančními prostředky použitelnými k úhradě zálohy, nelze než konstatovat, že jako podnikatelka byla dle ust. § 98 IZ povinna podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku. Jestliže před podáním insolvenčního návrhu nehospodařila s finančními prostředky náležitě a použila je k jinému účelu (bez ohledu na to, kdo byl v rozhodné době jejím jednatelem), resp. jestliže její současný jednatel, jenž je ve funkci od 20.12.2012, nevykonával svoji funkci náležitě pečlivě a nepočínal si dostatečně obezřetně (nekontroloval činnost osoby, jež za dlužnici jednala na základě plné moci), a dlužnice proto není schopna požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst k tíži toliko jim.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným, a napadené usnesení proto jako věcně správné podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 20. ledna 2016

JUDr. Jiří K a r e t a , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná