2 VSPH 94/2012-A-16
KSPA 56 INS 17556/2011 2 VSPH 94/2012-A-16

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Reného Pauloviče, bytem Bílá Voda 59, pošta Červená Voda, zast. advokátem Mgr. Martinem Červinkou, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 56 INS 17556/2011-A-9 ze dne 14. prosince 2011

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 56 INS 17556/2011-A-9 ze dne 14. prosince 2011 se m ě n í tak, že se dlužníku Renému Paulovičovi ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč do deseti dnů od právní moci usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích usnesením č.j. KSPA 56 INS 17556/2011-A-9 ze dne 14.12.2011 uložil Renému Paulovičovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem ze dne 24.9.2011 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do sedmi dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že povinnost zaplatit zálohu ukládá dlužníku proto, že je nutné zajistit prostředky na náklady insolvenčního řízení. Vzhledem k současnému příjmu dlužníka soud dovodil, že nebude splňovat zákonem stanovené předpoklady podmiňující povolení oddlužení (během pěti let by uspokojil pohledávky nezajištěných věřitelů pouze v rozsahu 22,41 %). Protože úpadek dlužníka bude třeba řešit konkursem, přičemž není předem jasné, jaký bude reálný výnos zpeněžení majetkové podstaty a zda bude postačovat na úhradu nákladů spojených s její správou a udržováním a na úhradu nároků insolvenčního správce, uložil mu soud zaplatit zálohu ve výši odpovídající předpokládaným nákladům řízení s přihlédnutím ke skladbě jeho majetku.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neuloží. Namítal, že zálohu považuje za nepřiměřenou a že naprosto nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že jeho úpadek bude třeba řešit konkursem. Poukazoval na to, že v bodě 09 formuláře návrhu uvedl, že vedle mzdy ve výši 8.860,-Kč pobírá také diety, neboť pracuje jako řidič z povolání a stravné tvoří převážnou část jeho příjmů, a že se jeho přítelkyně Vlasta Frajdlová zaručila v bodě 23 návrhu za to, že splní pohledávky jeho nezajištěných věřitelů do výše 30 %. Dlužník vyjádřil přesvědčení, že soud měl přihlédnout k tomuto způsobu doplnění chybějícího postižitelného příjmu, neboť tento institut je upraven v ust. § 392 odst. 3 věty první insolvenčního zákona, a jiný smysl podle jeho názoru mít nemůže.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň části nároků insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Z insolvenčního návrhu a předložených příloh odvolací soud zjistil, že se dlužník domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení s tím, že vůči devíti věřitelům má splatné závazky v celkové výši cca 314 tisíc Kč, vlastní movité věci v hodnotě cca 3.500,-Kč, má pohledávku za svým bývalým zaměstnavatelem ve výši cca 100.000,-Kč z titulu nevyplacené mzdy a diet, kterou však označil za nevymahatelnou, nevlastní žádné nemovitosti a jeho měsíční příjem tvoří mzda ve výši 8.860,-Kč. Protože z těchto údajů je zřejmé, že úpadek dlužníka bude pravděpodobně řešen nepatrným konkursem, přičemž dlužník nedisponuje žádnými likvidními prostředky, jež by insolvenční správce mohl použít na úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení po svém ustanovení do funkce, je odvolací soud stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že složení zálohy je nezbytné. Vzhledem k tomu, že však způsob řešení úpadku přicházející v daném případě v úvahu nebude s přihlédnutím k počtu věřitelů dlužníka, souhrnné výši jeho závazků a rozsahu jeho majetku vyžadovat v prvotní fázi insolvenčního řízení vynaložení nijak značných výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce, je odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně toho názoru, že přiměřenou je v daném případě záloha ve výši 5.000,-Kč.

K argumentaci dlužníka považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že dlužník sice v bodě 09 návrhu zmínil, že vedle mzdy ve výši 8.860,-Kč pobírá diety za cesty do zahraničí, nic bližšího však o tomto příjmu neuvedl, a proto není na místě o něm při předběžném posouzení, zda splní požadavek ust. § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, vůbec uvažovat. Co se týče ust. § 392 odst. 3 insolvenčního zákona, dlužno zdůraznit, že vyžaduje, aby osoby ochotné zavázat se jako spoludlužníci nebo ručitelé dlužníka, podepsaly návrh na povolení oddlužení. V prvém případě je při posuzování, zda jsou splněny podmínky pro povolení oddlužení, třeba vzít v úvahu i plnění, které poskytne spoludlužník, v druhém případě však je nezbytné, aby zákonem stanovené podmínky včetně požadavku vyplývajícího z ust. § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona splňoval dlužník, neboť osoba uvedená v bodě 23 návrhu za jejich splnění toliko ručí.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil, jak uvedeno shora.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 13. února 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva