2 VSPH 931/2013-A-19
KSPL 52 INS 9848/2013 2 VSPH 931/2013-A-19

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina ve věci dlužníka REALITNÍ KANCELÁŘ STYL, s.r.o., sídlem Resslova 284, Plzeň, zahájené na návrh dlužníka, do níž vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 52 INS 9848/2013-A-10 ze dne 14. května 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 52 INS 9848/2013-A-10 ze dne 14. května 2013 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 52 INS 9848/2013-A-10 ze dne 14.5.2013 uložil společnosti s ručením omezeným REALITNÍ KANCELÁŘ STYL (dále jen dlužník), jež se insolvenčním návrhem ze dne 3.4.2013 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku, aby do sedmi dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení odkázal soud na ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož může vyzvat insolvenčního navrhovatele k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení až do výše 50.000,-Kč, a vysvětlil, že záloha je nutná k tomu, aby insolvenční správce měl bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a po ustanovení do funkce k dispozici finanční prostředky nezbytné k jejímu výkonu a aby byly k dispozici prostředky umožňující uhradit alespoň zčásti nároky insolvenčního správce. Výši zálohy určil soud s přihlédnutím k majetkovým poměrům dlužníka, když z údajů obsažených v insolvenčním návrhu vyplývá, že dlužník vlastní pouze osobní automobil.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni se dlužník včas odvolal a požadoval, aby mu odvolací soud prominul zaplacení zálohy, případně stanovil splátkový kalendář. Dlužník není schopen zálohu uhradit, neboť jeho účty jsou zablokovány Policií České republiky, stejně jako veškerý osobní majetek obou jeho jednatelek. Ty jsou navíc bez finančních prostředků a jsou evidovány jako uchazečky o zaměstnání na Úřadu práce České republiky.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost zaplatit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovních nárocích.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň části nároků insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Dále považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že-vyjma případů vymezených v ust. § 144 insolvenčního zákona-neposkytuje zákon v případě zjištění absence majetku dlužníka použitelného pro účely insolvenčního řízení podklad pro další pokračování v insolvenčním řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Disponuje-li dlužník takovým majetkem a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, lze pak požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se však, že dlužník není schopen zálohu zaplatit, výsledek tohoto testu zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.

Z insolvenčního návrhu a seznamů k němu připojených odvolací soud zjistil, že majetek dlužníka tvoří pouze osobní automobil Renault Clio. Do 31.1.2013 měl dlužník šest zaměstnanců, s nimiž již ukončil pracovní poměr, na mzdě a odstupném jim dluží celkem cca 410.000,-Kč. Má celkem dvacet tři splatných závazků vůči dvaceti věřitelům v celkové výši cca 1.500.000,-Kč.

Protože zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle ust. § 144 odst. 1 insolvenčního zákona je v daném případě vyloučeno, neboť dlužník není obchodní společností, jež byla zrušena soudem a jíž byl soudem jmenován likvidátor ze seznamu insolvenčních správců, a prostředky nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak, soud prvního stupně nepochybil, když po dlužníku zaplacení zálohy požadoval.

S přihlédnutím k tomu, že úpadek dlužníka nebude možné řešit jinak než konkursem, a vzhledem k rozsahu zpeněžitelného majetku dlužníka, počtu jeho věřitelů a souhrnné výši jeho závazků je odvolací soud stejně jako soud prvního stupně přesvědčen o tom, že v prvotní fázi insolvenčního řízení bude ke krytí výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce nezbytné, aby dlužník zaplatil zálohu ve výši určené soudem.

K požadavku dlužníka na prominutí zaplacení zálohy nelze než uvést, že zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze zaměňovat se soudním poplatkem, proto zákon o soudních poplatcích ani občanský soudní řád nelze při ukládání povinnosti zaplatit zálohu nebo při osvobození (prominutí) od placení zálohy aplikovat ani přiměřeně. K argumentaci dlužníka, že nedisponuje prostředky použitelnými na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že dlužník byl podle ust. § 98 insolvenčního zákona povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti mohl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Jestliže před podáním insolvenčního návrhu nehospodařil s finančními prostředky náležitě a použil je k jinému účelu, a není proto schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst jedině k jeho tíži.

Protože odvolání dlužníka neshledal důvodným, postupoval odvolací soud podle ust. § 219 občanského soudního řádu a napadené usnesení jako ve výroku věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.

V Praze dne 13. srpna 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková