2 VSPH 911/2013-B-52
KSPH 38 INS 15416/2012 2 VSPH 911/2013-B-52

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka MUDr. Jaromíra Mandíka, bytem Oldřišská 1113, Kolín, zast. advokátem JUDr. Františkem Šafárikem, sídlem Sedlovská 51, Ratboř, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 38 INS 15416/2012-B-41 ze dne 21.května 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 38 INS 15416/2012-B-41 ze dne 21.května 2013 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 38 INS 15416/2012-B-41 ze dne 21.5.2013 pod bodem I. výroku neschválil oddlužení MUDr. Jaromíra Mandíka (dále jen dlužník), prohlásil na jeho majetek konkurs s tím, že bude projednán jako nepatrný (body II. a III. výroku), a rozhodl o tom, že účinky prohlášení konkursu nastávají dnem 21.5.2013 (bod IV. výroku).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že usnesením č.j. KSPH 38 INS 15416/2012-A-14 ze dne 21.11.2012 rozhodl na návrh dlužníka o jeho úpadku a povolil jeho oddlužení a usnesením č.j. KSPH 38 INS 15416/2012-B-13 ze dne 23.1.2013 schválil jeho oddlužení plněním splátkového kalendáře. Proti tomuto usnesení podala odvolání Gabriela Jiřikovská (dále jen věřitelka č. 4) a domáhala se jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud v Praze odvolání vyhověl a usnesením č.j. 1 VSPH 243/2013-B-30 ze dne 19.3.2013 usnesení o schválení oddlužení zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Na schůzi věřitelů konané dne 2.5.2013 vznesla věřitelka č. 4 námitku, že zde jsou skutečnosti, které odůvodňují zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, neboť-jak vyplývá z vyjádření její zástupkyně na č.d. A-8-dlužník podal účelový návrh na zahájení insolvenčního řízení, jímž se snažil navodit situaci k prokázání svého úpadku, aby jí nemusel vyplatit částku 2.000.000,-Kč pravomocně přiznanou rozsudkem Okresního soudu v Kolíně, ačkoliv vlastní nemovitost oceněnou znaleckým posudkem na částku 4.000.000,-Kč a movitý majetek. Protože výše závazků dlužníka nepřevyšuje hodnotu jeho majetku, bylo dle věřitelky č. 4 možné uspokojit pohledávky věřitelů v rámci exekučního řízení, když pohledávky zbývajících věřitelů nebyly ke dni podání insolvenčního návrhu splatné.

Dále soud citoval ust. § 395 odst. 1 insolvenčního zákona vymezující důvody zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a konstatoval, že projednal námitky věřitelky č. 4, přičemž ze spisu zjistil, že v době podání insolvenčního návrhu nebyly pohledávky ostatních věřitelů dlužníka splatné a nejedná se o pohledávky vykonatelné. Pohledávky přihlášené věřiteli č. 1, 2, 3 a 8 (tj. Jaroslavou Mandíkovou, Dis. Janou Vavruškovou, Martinem Vavruškou a Ing. Leošem Dubským) byly popřeny insolvenčním správcem Mgr. Tomášem Linhou (dále jen správce) i věřitelkou č. 4 z důvodu neprokázání jejich existence a pravost pohledávky přihlášená věřitelkou č. 4 byla popřena správcem i dlužníkem z důvodu započtení. Z přihlášených pohledávek pak vyplývá, že pohledávky přihlášené věřiteli č. 5, 6 a 7 (tj. Českou spořitelnou, a.s., Komerční bankou, a.s. a Wüstenrot-stavební spořitelnou, a.s.) nebyly v době podání insolvenčního návrhu splatné, přičemž věřitelé č. 6 a 7 přihlásili své pohledávky jako podmíněné. Vycházeje kromě jiného ze závěrů Vrchního soudu v Praze vyjádřených v usnesení č.j. 1 VSPH 243/2013-B-30 ze dne 19.3.2013 dospěl soud k závěru, že návrhem na povolení oddlužení sledoval dlužník zřejmě nepoctivý záměr, když si úpadek přivodil záměrně s cílem vyhnout se povinnosti zaplatit věřitelce č. 4 pohledávku ve výši 2.000.000,-Kč, která jako jediná byla vykonatelná a v podstatě splatná. Hodnota majetku dlužníka navíc převyšuje výši jeho závazků, když dlužník sám uvedl v návrhu, že výše jeho závazků činí celkem 3.283.559,81 Kč a jen hodnota nemovitého majetku činí 3.900.000,-Kč. Soud měl zato, že tyto okolnosti prokazují nepoctivý záměr dlužníka, když započtení mohl uplatňovat i v rámci exekučního řízení. Vedle toho poukázal soud na vzájemnou nevraživost dlužníka a věřitelky č. 4 s tím, že z obsahu insolvenčního návrhu je podle jeho názoru zřejmá snaha dlužníka nezaplatit věřitelce č. 4 vůbec nic. Podle ust. § 405 odst. 1 insolvenčního zákona rozhodl o neschválení oddlužení, neboť dovodil, že jsou dány důvody pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení uvedené v ust. § 395 téhož zákona. Současně podle ust. § 405 odst. 2 insolvenčního zákona rozhodl o řešení úpadku dlužníka konkursem a s přihlédnutím k tomu, že dlužník splňuje kritéria stanovená zákonem, a v zájmu rychlého a hospodárného řízení rozhodl podle ust. § 314 odst. 2 téhož zákona o tom, že konkurs dlužníka bude projednáván jako nepatrný.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání soudu prvního stupně vytkl, že dospěl k nesprávnému závěru, že návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr. Namítal, že jeho situaci měl soud posuzovat jako celek a měl přihlédnout k tomu, že vlastními silami již nemohl zvládnout splácení všech závazků. Poukazoval na to, že ač pohledávky přihlášené věřiteli č. 1, 2, 3 a 8 byly popřeny, o tom, zda existují, bude rozhodnuto až v řízení o určení jejich pravosti, a zdůrazňoval, že pohledávka vůči věřitelce č. 4 nebyla jedinou pohledávkou, jež byla splatná v době podání insolvenčního návrhu, neboť bylo věrohodně prokázáno, že splatnou pohledávku vůči němu měla i jeho bývalá manželka Jaroslava Mandíková (věřitelka č. 1), jež mu poskytla prostředky na úhradu soudního poplatku, jeho nastávající zeť Martin Vavruška (věřitel č. 3), jeho dcera Jana Vavrušková (věřitelka č. 2), jež za něj platila dluhy, o jejichž zaplacení ho upomínala Česká spořitelna, a.s., a jeho právní zástupce.

Dále poukazoval na to, že se po vydání rozsudku Okresního soudu v Kolíně, jímž byl dne 19.10.2011 schválen smír o vypořádání společného vlastnictví domu v Oldřišské ulici 1113 v Kolíně a jímž byl zavázán vyplatit věřitelce č. 4 částku 2.000.000,-Kč, snažil získat úvěr potřebný na úhradu tohoto závazku, ale vzhledem k jejich dalším společným závazkům, ručitelství a tehdy nižšímu platu ho nezískal. Kromě toho tehdy probíhal a stále nebyl ukončen spor z protižaloby, jíž na věřitelce č. 4 požadoval podíl na výdajích, které vynaložil na společný majetek (rekonstrukci domu) a které bude ještě nucen co splátky úvěru hradit peněžním ústavům. Jako již několikrát v průběhu tohoto řízení poukazoval na to, že část společného hypotečního úvěru byla použita výlučně na nákup spoluvlastnického podílu na domě ve prospěch věřitelky, která jednak po určitou dobu disponovala jeho účtem, jednak na úhradu závazků z tohoto a z dalších úvěrů neuhradila ze svých prostředků nic. Pokud jde o hodnotu nemovitosti, jež v průběhu řízení o vypořádání společného vlastnictví činila 4.000.000,-Kč, následně výrazně poklesla, jak o tom svědčí znalecký posudek předaný v tomto řízení. Dle tvrzení dlužníka není tím, kdo nemá zájem plnit své povinnosti, on, ale věřitelka č. 4, což je podle něj zjevné z toho, že věřitelka č. 4 odmítá všechny návrhy na spravedlivé vyrovnání vzájemných pohledávek. Skutečnost, že podáním návrhu na povolení oddlužení nesledoval nepoctivý záměr, je podle jeho názoru zřejmá i z toho, že v zájmu zaplatit věřitelům 100% jejich pohledávek změnil zaměstnání a výrazně zvýšil svůj měsíční příjem. Prohlášení konkursu na jeho majetek by podle jeho tvrzení mělo za následek, že by jako lékař pozbyl důvěryhodnosti, ztratil by možnost dosahovat vysokého příjmu a tím i schopnost uspokojit pohledávky věřitelů.

Věřitelka č. 4 navrhla ve vyjádření k odvolání, aby odvolací soud potvrdil napadené usnesení jako věcně správné. Ve vyjádření zopakovala, že podáním návrhu na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře nesledoval dlužník poctivý záměr. Co se týče odvolání, tvrdila, že-stejně jako dřívější podání dlužníka-obsahuje účelové nepravdy, zejména ohledně toho, kdo zavinil jeho nepříznivou finanční situaci. Vyjádřila přesvědčení, že znalecký posudek, jenž dlužník předal insolvenčnímu správci až dne 2.5.2013 a podle něhož je obvyklá cena domu podstatně nižší, než byla v době, kdy o vypořádání spoluvlastnického vztahu rozhodoval Okresní soud v Kolíně, jím byl zmanipulován. Splácení hypotečního úvěru vůči České spořitelně, a.s. dcerou dlužníka označila za účelové s cílem znemožnit tomuto věřiteli, aby se domáhal uspokojení své pohledávky realizací zástavního práva. Tvrdila, že dlužník si byl vědom toho, že jediný splatný závazek má vůči ní, a insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení podal pouze proto, aby se jeho plnění vyhnul tím, že jí vyplatí pouze 30 % její pohledávky, a protože se mu nepodaří uspokojit ani závazky vůči peněžním ústavům, bude je muset uhradit místo něj ona. Vyjádřila přesvědčení, že bude-li nemovitost ve vlastnictví dlužníka prodána v konkursu za cenu odpovídající své skutečné hodnotě, tj. za 4.000.000,-Kč, dojde podle jejího názoru k nejrychlejšímu uspokojení pohledávek všech oprávněných věřitelů.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům :

Podle ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona může dlužník, který není podnikatelem, navrhnout insolvenčnímu soudu, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením.

Pokud jde o výklad pojmu dlužník, který není podnikatelem, obsažený v ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona, považoval odvolací soud za vhodné zopakovat závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 79/2009, podle nichž se dlužníkem, který není podnikatelem, rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, uváží insolvenční soud vždy především s přihlédnutím k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, době ukončení jeho podnikání, četnosti neuhrazených závazků (dluhů) dlužníka z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že bude podrobena režimu oddlužení.

Podle ust. § 405 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona neschválí insolvenční soud oddlužení, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v ust. § 402 odst. 5 insolvenčního zákona tak rozhodne namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení. Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ust. § 395 odst. 1 insolvenčního zákona zamítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Návrh na povolení oddlužení zamítne insolvenční soud podle ust. § 395 odst. 2 insolvenčního zákona i tehdy, jestliže jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, nebo dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Podle ust. § 395 odst. 3 insolvenčního zákona lze na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, jehož obsah reprodukoval odvolací soud takřka v celém rozsahu shora, postavil insolvenční soud závěr, že návrhem na povolení oddlužení sledoval dlužník nepoctivý záměr, na zjištění, že v době podání insolvenčního návrhu byla vykonatelnou a v podstatě splatnou toliko pohledávka věřitelky č. 4, byť byla co do pravosti popřena správcem a dlužníkem z důvodu započtení , zatímco pohledávky přihlášené věřiteli č. 1, 2, 3 a 8, jež byly popřeny správcem a věřitelkou č. 4 z důvodu neprokázání existence této pohledávky , a pohledávky přihlášené věřiteli č. 5, 6 a 7 nebyly v té době splatné. Vycházeje z těchto zjištění s poukazem na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 243/2013-B-30 ze dne 19.3.2013 dospěl soud k závěru, že si dlužník přivodil úpadek záměrně s cílem vyhnout se povinnosti zaplatit věřitelce č. 4 pohledávku ve výši 2.000.000,-Kč. Kromě toho poukázal na to, že hodnota majetku dlužníka navíc převyšuje výši jeho závazků.

Odvolací soud považoval v této souvislosti za nutné poukázat v prvé řadě na to, že se v usnesení č.j. 1 VSPH 243/2013-B-30 ze dne 19.3.2013 omezil toliko na hodnocení postupu insolvenčního soudu, jenž při posuzování podmínek přípustnosti oddlužení zcela pominul výhrady vyjádřené věřitelkou č. 4 v podání ze dne 28.6.2013 a na schůzi věřitelů konané dne 21.1.2013 (v podrobnostech viz zmíněné rozhodnutí), ale žádný závazný právní názor v tom smyslu, že dlužník sledoval podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, v něm nevyjádřil.

Co se týče skutkových zjištění soudu prvního stupně, lze jim přisvědčit toliko v tom, že pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení věřiteli č. 5, 6 a 7 skutečně nebyly podle údajů obsažených v přihláškách ke dni zahájení řízení, tj. ke dni 25.6.2012, kdy soudu došel insolvenční návrh dlužníka, splatné (věřitel č. 5 vyznačil v přihlášce, že se jeho pohledávka stala splatnou ke dni rozhodnutí o úpadku 21.11.2012, zbývající dva věřitelé v přihláškách uvedli, že jejich pohledávky dosud splatné nejsou). Jinak je tomu však u zbývajících věřitelů, když věřitelka č. 1 vyznačila jako datum splatnosti den 20.1.2012, věřitelka č. 2 den 30.12.2011 u části a den 30.6.2012 u zbývajících pohledávek, věřitel č. 3 den 20.10.2011 a věřitel č. 8 den 22.6.2012, a pro úplnost dlužno dodat, že věřitelka č. 4 označila den

21.6.2012. Protože v insolvenčním návrhu ani v seznamu závazků, jenž soudu předložil spolu s insolvenčním návrhem, ani v seznamu závazků, jenž mu předložil dne 24.7.2012 na základě jeho výzvy, dlužník žádné údaje o splatnosti svých závazků neuvedl a neučinil tak ani insolvenční soud v usnesení č.j. KSPH 38 INS 15416/2012-A-14 ze dne 21.11.2012, jímž rozhodl o úpadku dlužníka a o povolení oddlužení, neboť je neodůvodnil, ani v usnesení č.j. KSPH 38 INS 15416/2012-B-13 ze dne 23.1.2013, jímž schválil oddlužení dlužníka (jedná se o rozhodnutí, jež zrušil odvolací soud usnesením č.j. 1 VSPH 243/2013-B-30 ze dne 19.3.2013), bylo třeba, aby insolvenční soud vycházel z údajů obsažených v přihláškách, nebo aby svá zjištění řádně vysvětlil a podepřel provedením důkazů. Skutková zjištění popsaná v odůvodnění napadeného usnesení však nemají oporu v obsahu spisu.

V této souvislosti nelze pominout ani rozpornost hodnocení pohledávek přihlášených věřiteli č. 1, 2, 3 a 8 oproti pohledávce přihlášené věřitelkou č. 4, když-ač pravost všech byla popřena správcem-pohledávku přihlášenou věřitelkou č. 4 insolvenční soud akceptoval, zatímco u zbývajících zdůrazňoval právě skutečnost, že byly správcem popřeny, aniž by vysvětlil, z čeho plyne rozdílnost jeho hodnocení. Byť není vyloučeno, že v budoucnu-co výsledek incidenčních sporů, jež jsou v případě svých popřených pohledávek povinni iniciovat věřitelé č. 1, 2, 3 a 8, zatímco v případě vykonatelné pohledávky věřitelky č. 4 je musí iniciovat správce a popírající věřitelé-může být zjištěno, že závěr, k němuž dospěl insolvenční soud, může být správný, z jakých skutkových zjištění dovodil závěr vyjádřený v napadeném usnesení, insolvenční soud neuvedl. Rozhodnutí insolvenčního soudu o neschválení oddlužení přitom musí splňovat požadavky ust. § 157 odst. 2 občanského soudního řádu, napadené usnesení je však zjevně nesplňuje.

Konečně, pokud jde o argument, že hodnota majetku dlužníka převyšuje souhrn jeho závazků, bude v dalším řízení třeba s přihlédnutím k obsahu insolvenčního návrhu uvážit kromě jiného i to, zda se dlužník vydání rozhodnutí o úpadku pro předlužení vůbec domáhal. Odpověď na tuto otázku by ovšem měla být insolvenčnímu soudu známa již proto, že důvodnost tohoto návrhu posuzoval a usnesením č.j. KSPH 38 INS 15416/2012-A-14 ze dne 21.11.2012 o úpadku dlužníka rozhodl.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným, napadené usnesení podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a b) a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 28.listopadu 2013 JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová