2 VSPH 896/2016-B-51
KSPA 59 INS 14482/2015 2 VSPH 896/2016-B-51

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ivany Mlejnkové a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky v insolvenčním řízení dlužnice Moniky anonymizovano , anonymizovano , bytem K Pustinám 34, 530 02 Pardubice-Staročernsko, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 59 INS 14482/2015-B-19 ze dne 21. října 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích, č.j. KSPA 59 INS 14482/2015-B-19 ze dne 21. října 2015 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích usnesením č.j. KSPA 59 INS 14482/2015-B-19 ze dne 21.10.2015 v bodě I. výroku neschválil oddlužení dlužnice Moniky anonymizovano (dále jen dlužnice ), v bodech II. a III. výroku prohlásil na majetek dlužnice konkurs s tím, že bude projednáván jako konkurs, a v bodě IV. výroku konstatoval, že účinky rozhodnutí o prohlášení konkursu nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že dne 2.6.2015 dlužnice podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, jež navrhla provést formou zpeněžení majetkové podstaty. V návrhu uvedla, že má 7 věřitelů a 7 závazků v celkové výši 8.718.320,-Kč (z toho zajištěné závazky ve výši 8.703.652,-Kč a nezajištěné ve výši 14.668,-Kč), které jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a není schopna je plnit. Pracuje jako OSVČ v oboru nákup a prodej oděvů, má 2 zaměstnance a její současný průměrný čistý měsíční příjem dle daňového přiznání činí 31.567,-Kč, za rok 2012 činil 23.945,-Kč, za rok 2013 činil 44.508,-Kč a za rok 2014 to bylo 26.250,-Kč. Na základě dohody o zúžení společného jmění manželů (dále je SJM ) je výlučným vlastníkem nemovitostí nacházejících se v k.ú. Pardubice, a to st. pozemku č. 388, jehož součástí je rodinný dům č.p. 34, pozemku p. č. 181/3 a p. č. 221/19 (LV č. 1156) a dále st. pozemku č. 1295, jehož součástí je stavba-provozovna oděvů (LV č. 10958). Všechny tyto nemovitosti jsou předmětem zajišťovacích práv a jejich celkovou cenu dlužnice odhadla na 22.480.000,-Kč. Hodnotu svého movitého majetku (vybavení rodinného domu) odhadla částkou isir.justi ce.cz

176.000,-Kč, provozovny částkou na 46.000,-Kč a automobilu zn. Toyota Auris částkou 60.000,-Kč. K insolvenčnímu návrhu dlužnice připojila svá předchozí přiznání k dani z příjmů fyzických osob vč. příloh, z nichž soud zjistil, že průměrný čistý roční příjem dlužnice za zdaňovací roku 2012 činil 13.019,75 Kč, za rok 2013 činil 23.962,-Kč a za rok 2014 to bylo 11.354,-Kč. Z připojené listiny Čestné prohlášení-výhled příjmů na následujících 5 let vyplývá, že dlužnice předpokládá po dobu následujících 5 let čistý měsíční příjem z podnikání ve výši 31.567,-Kč. Usnesením č.j. KSPA 59 INS 14482/2015-A-7 ze dne 25.6.2015 soud zjistil úpadek dlužnice, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil insolvenčním správcem Insolvency Project, v.o.s. (dále též jen insolvenční správce nebo správce ). Nato soud odkázal na obsah zpráv insolvenčního správce ze dne 13.8.2015 (B-8), ze dne 24.8.2015 (B-9). V nich správce uvedl, že dlužnice podniká jako OSVČ se 2 zaměstnanci, nemá žádnou vyživovací povinnost. Dle částečného daňového přiznání za období od 1.1.2015 do 30.6.2015 dosahuje průměrného čistého měsíčního příjmu 21.852,-Kč a má příjem z pronájmu ve výši 12.000,-Kč měsíčně, jehož výši ale nijak nedoložila. V roce 2014 si nechala vyplatit důchodové pojištění. Do insolvenčního řízení se přihlásilo celkem 20 věřitelů, z toho 12 věřitelů s nezajištěnými pohledávkami ve výši 5.036.488,88 Kč (ačkoli v návrhu dlužnice uvedla nezajištěné závazky ve výši 14.668,-Kč) a 8 věřitelů se zajištěnými pohledávkami ve výši 17.045.928,22 Kč (ačkoli v návrhu je dlužnice uvedla ve výši 8.703.652,-Kč); část závazků pochází z podnikatelské činnosti. Dlužnice je výlučným vlastníkem výše uvedených pozemků a stavby zapsaných na LV č. 1156 pro k.ú. Černá za Bory, dále vlastní pozemek p. č. st. 1295, jehož součástí je stavba-objekt bydlení-č.p. 703, zapsaný na LV č. 10958 pro k.ú. Pardubice, v SJM má pozemek p. č. 221/20 zapsaný na LV č. 1188 pro k.ú. Černá za Bory. Hodnota uvedených nemovitostí zatížených právy třetích osob činí dle správcova odhadu 18.001.000,-Kč, movité věci dlužnice odhadnul celkovou cenou 188.900,-Kč a osobní automobil cenou 50.000,-Kč. Sdělil, že v případě oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty předpokládá uhrazení pohledávek zajištěných věřitelů v míře 95 % a nezajištění věřitelé by tak nebyli uspokojeni vůbec, v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře by byly uhrazeny pohledávky nezajištěných věřitelů v rozsahu 24 %, k čemuž by ale dlužnice musela zajistit finanční dar v minimální výši 5.500,-Kč měsíčně. Dne 21.10.2015 se konalo přezkumné jednání a schůze věřitelů, na které správce sdělil, že z daňového přiznání dlužnice zpracovaného do 30.6.2015 vyplývá základ daně 166.947,-Kč, daň 25.035,-Kč a čistý příjem 141.912,-Kč, tj. 23.652,-Kč měsíčně jako příjem dlužnice. Dle předběžného šetření správce by zajištěné nemovitosti mohly být zpeněženy za částku maximálně 20 mil. Kč; přebytek, který by měl být vydán dlužnici, by činil 1.452.462,-Kč, ale je nutno z něj odečíst náklady a pohledávky za majetkovou podstatou. Za dané situace podle správce přichází v úvahu oddlužení leda kombinací zpeněžení majetkové podstaty a splátkového kalendáře, jinak nezbude, než řešit úpadek dlužnice konkursem. Dlužnice na schůzi věřitelů nepředložila doklad o vyplaceném důchodovém pojištění ani o navýšení svých příjmů tak, aby byla schopna zaplatit za 5 let svým nezajištěným věřitelům nejméně 30 % jejich pohledávek. Předložila toliko výše zmíněné částečné přiznání k dani z příjmů fyzických osob za období od 1.1.2015 do 30.6.2015 s přílohami, podle kterého příjmy dlužnice dle § 9 zákona činily

153.000,-Kč, výdaje byly vykázány nulové, takže jejich rozdíl (dílčí základ daně, daňová ztráta z pronájmu) činil 153.000,-Kč; příjmy dle § 7 zákona činily výši 362.828,-Kč, výdaje pak 348.881,-Kč, takže jejich rozdíl (dílčí základ daně, ztráta z příjmů) činil 13.947,-Kč. Základ daně snížený o nezdanitelné části základu daně a odečitatelné položky činil v souhrnu 166.947,-Kč, předpokládaná daň 25.035,-Kč. Čistý příjem za 6 měsíců by dle propočtů dlužnice činil 136.255,-Kč, tj. 23.652,-Kč měsíčně.

Soud prvního stupně odkázal na § 405 a § 395 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ ) a pokračoval, že do insolvenčního řízení se přihlásilo 20 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 22.082.417,10 Kč, což je částka o 13.364.097,10 Kč vyšší, než dlužnice uvedla v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení. Z toho nezajištěné pohledávky byly přihlášeny ve výši 5.036.488,88 Kč, ale dlužnice je vykázala jen ve výši 14.668,-Kč. Soud tak shledal, že dlužnice v podaných návrzích a v sezamu závazků zatajila 60,52 % svých celkových závazků (z toho 99,71 % závazků nezajištěných) a taktéž většinu svých věřitelů (65 %). Na základě těchto skutečností soud usoudil na zjevný nepoctivý záměr dlužnice ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ. K tomu odkázal na usnesení č.j. 1 VSPH 1900/2014-B-23, KSUL 77 INS 6025/2014 ze dne 25.9.2014.

Nepoctivý záměr dlužnice soud dovodil také ze zkreslování údajů týkajících se jejích příjmů. V návrhu uvedla, že podle daňových přiznání za rok 2012 měla čistý měsíční příjem ve výši 23.945,-Kč a za rok 2013 ve výši 44.508,-Kč. Soud ale zjistil, že dlužnice při svých výpočtech nezohlednila daň, jakož i nezdanitelné části základu daně a položky odečitatelné od základu daně, a proto je soudem zjištěná průměrná výše měsíčního příjmu dlužnice odlišná-za rok 2012 je to jen 13.019,75 Kč a za rok 2013 jen 23.962,-Kč. Přitom ovšem tyto příjmy jsou tvořeny pouze nájemným z pronájmu nemovitostí dlužnice, nejedná se o příjmy z její samostatné činnosti, které se v obou daňových přiznáních vůbec neobjevují. Jako příjem za rok 2014 uvedla dlužnice částku 26.250,-Kč měsíčně, ale podle příslušného daňového přiznání to bylo jen 11.354,-Kč měsíčně a opět jde toliko o příjem plynoucí z pronájmu nemovitostí, zatímco v rámci své podnikatelské činnosti byla dlužnice v daňové ztrátě (minus 54.651,-Kč). Podle názoru soudu přitom lze pochybovat o relevantnosti dlužnicí předložených daňových přiznání za roky 2012-2014, neboť neobsahují základní náležitosti (chybí otisk podacího razítka finančního úřadu, datum vystavení, vlastnoruční podpis apod.). Proto nelze akceptovat dlužničino Čestné prohlášení o výhledu jejích příjmů v nadcházejících 5 letech , neboť v něm uvedené očekávání čistého měsíčního příjmu z podnikání ve výši 31.567,-Kč není doloženo žádnými relevantními podklady a nevychází z reálné ekonomické situace dlužnice.

Při posouzení proveditelnosti oddlužení ve formě splátkového kalendáře vyšel soud prvního stupně z toho, že ze samostatné výdělečné činnosti zatím dlužnice nedosáhla žádného kladného hospodářského výsledku a tedy zabavitelného příjmu. Její daňově vykázané příjmy pocházejí pouze z nájmu nemovitostí, které ale jsou zatíženy zástavními právy ve prospěch přihlášených zajištěných věřitelů a tudíž tyto nemovitosti budou v insolvenčního řízení nepochybně zpeněženy. S takovými příjmy proto nelze pro případný splátkový kalendář počítat. Pro tento způsob oddlužení by dlužnice-při existenci nezajištěných závazků ve výši 5.063.488,88 Kč-musela navýšit své příjmy alespoň na částku 36.000,-Kč měsíčně, aby byla schopna nezajištěným věřitelům poskytnout za 5 let uspokojení v rozsahu 30,65 %. Takovou ekonomickou nabídku však dlužnice věřitelům nepředložila.

Při úvaze o provedení oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty, vycházel soud z předpokladu insolvenčního správce, že maximální možný výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty by činil 20 mil. Kč. Po odečtení nákladů na správu v horní zákonné hranici 4 % výtěžku zpeněžení, nákladů na zpeněžení v horní hranici 5 % a odměny správce (vč. DPH) dle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. by čistý výtěžek zpeněžení činil 17.357.840,-Kč. Za této situace by se zajištěným věřitelům sice dostalo 100 % uspokojení, nicméně nezajištění věřitelé by nebyli uspokojeni vůbec. Nadto nelze spolehlivě předvídat skutečnou prodejní cenu majetku a výši pohledávek za podstatou. Na jisto je však postaveno, že při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nebudou nezajištění věřitelé uspokojeni alespoň do výše 30 % jejich pohledávek, a žádný z nich s nižším plněním souhlas nevyslovil.

Soud prvního stupně tedy shledal, že vyšly najevo skutečnosti, které by odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, neboť jednak se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ) a současně hodnota plnění, kterou by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ). Z těchto důvodů soud (ponechav nenaplněný již bezpředmětný bod schůze věřitelů-hlasování o způsobu oddlužení) podle § 405 odst. 1 a 2 IZ oddlužení dlužnice neschválil a na její majetek prohlásil konkurs s tím, že při splnění podmínek stanovených v § 314 odst. 1 písm. b) IZ bude projednáván jako nepatrný.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala s požadavkem, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K výtce soudu prvního stupně, že nedoložila potvrzení o vyplaceném důchodovém pojištění, předložila oznámení České spořitelny-penzijní společnosti, a.s. o ukončení smlouvy o penzijním připojištění a výplatě odbytného ve výši 215.139,-Kč ze dne 4.9.2014. Nesouhlasila přitom s názorem soudu, že předložená daňová přiznání za roky 2012-2014 neměla všechny náležitosti. K odvolání připojila jejich kopie, z nichž je podle jejího názoru zřejmá jejich pravost i to, že byla správci daně podána se všemi náležitostmi. Dále uvedla, že se v rámci své podnikatelské činnosti hodlá opět věnovat velkoobchodnímu prodeji (dle svého živnostenského oprávnění), a to tak, že bude dodávat zboží přímo prodejcům na jejich prodejny, k čemuž může využít svoje četné obchodní kontakty; sami prodejci ji oslovují a dožadují se další spolupráce. Velkoobchodním prodejem minimalizuje svoje provozní náklady, neboť se jí sníží náklady za nájem nebytových prostor, za mzdy zaměstnanců, které nebude mít žádné, za energie a zásoby zboží; náklady se zmenší i snížením stavu zásob. Za takové situace očekává-oproti svému původnímu předpokladu-vyšší měsíční příjmy, a to nejméně 40.000,-Kč měsíčně. Tím překročí soudem kalkulovanou minimální nutnou měsíční splátku 36.000,-Kč a bude tak schopna uspokojit pohledávky nezajištěných věřitelů v rozsahu vyšším než 30 %. Navíc bude dlužnice od ledna 2016 zaměstnána u obchodní společnosti, což její pravidelný měsíční příjem dále zvýší. Kromě uvedených listin dlužnice k odvolání připojila též potvrzení o poskytnutém hypotečním úvěru a o výši úroků z tohoto úvěru.

Vrchní soud v Praze (aniž nařizoval jednání-§ 94 odst. 2 c/ a d/ IZ) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Dlužník, který splňuje podmínky subjektivní přípustnosti oddlužení vymezené v § 389 IZ, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle § 398 odst. 1 IZ lze oddlužení provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře.

Podle § 398 odst. 2 IZ se při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a zpeněžení majetkové podstaty při oddlužení má tytéž účinky jako zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Není-li dále stanoveno jinak, při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení.

Podle § 398 odst. 3 IZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle § 395 odst. 2 téhož zákona insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Podle § 403 IZ má-li insolvenční správce za to, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, upozorní na ně před rozhodnutím schůze věřitelů o způsobu oddlužení a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 3 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku (odst. 1). Věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání (odst. 2). Včas podané námitky podle odstavce 2, uplatněné oprávněnými osobami, projedná insolvenční soud při jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, kteří podali námitky (odst. 3).

Podle § 405 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (odstavec 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odstavec 2).

Požadavek dlužníkova poctivého záměru a požadavek minimální 30 % míry uspokojení pohledávek jeho nezajištěných věřitelů pojatých do oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) představují esenciální podmínky přípustnosti oddlužení, které jsou (při řádném a včasném splnění všech dlužníkových povinností podle schváleného způsobu oddlužení) předpokladem naplnění účelu oddlužení-osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ .

Splnění podmínek přípustnosti oddlužení vymezených v § 395 IZ insolvenční soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení). K tomu srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněného pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí (dále jen R 61/2011), usnesení ze dne 26.10.2010, sen. zn. 29 NSČR 16/2010, uveřejněného pod č. 79/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z těchto judikatorních závěrů Nejvyššího soudu se také podává, že pro řešení otázky, zda důvody obsažené v § 395 IZ mají být uplatněny při posouzení přípustnosti oddlužení (pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení) nebo (až) při posouzení jeho věcné opodstatněnosti (pro neschválení oddlužení), není určující časové hledisko, tedy to, že (jak se podává z dikce § 405 odst. 1 IZ) skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, vyšly najevo (až) v průběhu insolvenčního řízení (po povolení oddlužení). Podstatná je naopak kvalita posouzení zákonných kritérií v jednotlivých fázích oddlužení, tedy to, zda je v možnostech insolvenčního soudu příslušné skutečnosti prověřit (jejich existenci zjistit nebo vyloučit) v jednotlivých fázích oddlužení.

K podmínce přípustnosti oddlužení vyjádřené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ požadavkem předpokladu dlužníkova poctivého záměru se vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28.7.2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod č. 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že dané ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Nepoctivost dlužníkova záměru se ani v režimu právní úpravy platné do 31.12.2013 nevyčerpávala (jen) jednáními, jež byly tehdy co domněnky nepoctivého záměru popsány v § 395 odst. 3 IZ. K úsudku ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít např. o jednání, které směřuje k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, nebo zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení.

K tomu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28.3.2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod č. 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále vysvětlil, že posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být obtížné, avšak podstatné je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou správou svého majetku. Přitom není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil oddlužení.

Ve smyslu uvedeného konstantní soudní judikatura stojí na tom, že insolvenční soud má při zkoumání poctivého záměru dlužníka vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností. V tom směru soud může ve prospěch dlužníka zohlednit v potřebných souvislostech např. skutečnost, že před zahájením insolvenčního řízení projevoval náležitou snahu o zapravení svých závazků, že usiluje o maximální možné uspokojení svých nezajištěných věřitelů v oddlužení (a v tom smyslu si pro případný navržený splátkový kalendář opatřil co nejvyšší výdělek, kterého je schopen dosáhnout, nebo se mu dokonce podařilo zajistit nad rámec těchto příjmů, které by umožnily minimální zákonnou míru uspokojení nezajištěných věřitelů, další finanční přispění od třetích osob), anebo že v rámci oddlužení je možno reálně očekávat vyšší uspokojení nezajištěných věřitelů, než v konkursu.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že insolvenční řízení dlužnice bylo zahájeno dne 2.6.2015 na základě jejího insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, které navrhla provést zpeněžením majetkové podstaty. Usnesením č.j. KSPA 59 INS 14482/2015-A-7 ze dne 25.6.2015 soud prvního stupně zjistil úpadek dlužnice a povolil jeho řešení oddlužením, ustanovil insolvenčního správce (Insolvency Project, v.o.s.), nařídil konání přezkumného jednání a schůze věřitelů na den 26.8.2015 (která byly posléze usnesení B-13 odročena na termín

21.10.2015) a vyzval věřitele (kteří tak dosud neučili) k přihlášení jejich pohledávek ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku; přitom dlužnici také uložil, aby insolvenčnímu správci od nabytí účinků tohoto rozhodnutí platila měsíčně zálohy na jeho odměnu 750,-Kč a náhradu hotových výdajů 150,-Kč vč. DPH (tuto povinnost dle následujících zpráv insolvenčního správce plnila).

Ve stanovené lhůtě byly do insolvenčního řízení přihlášeny nepodmíněné pohledávky 19 věřitelů (nepočítaje opožděnou přihlášku pohledávky P19, kterou soud odmítnul dosud nepravomocným usnesením pod P19-2 ze dne 19.8.2015), z nichž 12 věřitelů přihlásilo nezajištěné pohledávky v celkové výši 5.060.865,06 Kč a 8 věřitelů přihlásilo zajištěné pohledávkami v celkové výši 16.958.502,51 Kč. Na přezkumném jednání konaném dne 21.10.2015 (B-16) bylo přezkoumáno 19 přihlášek pohledávek, nikoli však v celém přihlášeném rozsahu: -z přihlášky P11 byla přezkoumána jen nezajištěná pohledávka pod P11/4 ve výši 270.000,-Kč (neboť dle sdělení správce u pohledávek pod P11/1, 2, 3 nedošlo v jím určené lhůtě k jejich opravě a doplnění; usnesení o jejich odmítnutí dle § 185 ve spojení s § 188 odst. 2 IZ však dosud nebylo soudem vydáno a ani nedošlo ke zpětvzetí přihlášek těchto pohledávek), -z přihlášky zajištěné pohledávky P15 byla přezkoumána pouze její část ve výši 1.389.024,-Kč (neboť její zbytek ve výši 252.898,60 Kč věřitel v plném rozsahu vzal zpět podáním došlým soudu 21.10.2015, což pak soud vzal na vědomí pravomocným usnesením na P15-3 ze dne 23.12.2016), -z přihlášky P18 byla přezkoumána pouze nezajištěná pohledávka pod P18/1 ve výši 1.160.074,63 Kč (neboť nezajištěnou pohledávku pod P18/2 ve výši 115.122,-Kč věřitel podáním došlým soudu dne 11.10.2015 vzal v plném rozsahu zpět, což pak soud vzal na vědomí dosud nepravomocným usnesením na P18-6 ze dne 18.5.2016).

Takto byly na přezkumném jednání přezkoumány zajištěné pohledávky v celkové výši 16.705.603,90 Kč a nezajištěné pohledávky v celkové výši 3.985.493,06 Kč. Z nich žádnou nepopřel insolvenční správce (který všechny uznal) ani žádný z přihlášených věřitelů. Dlužnice však co do pravosti a výše zcela popřela z přezkoumávaných zajištěných pohledávek pohledávku pod P15 a pohledávky pod P16 (v celkové výši 705.383,29 Kč) a z nezajištěných pak pohledávky pod P3, P11/4, P16/1 a P18/1, a to u všech s odůvodněním, že tyto závazky nespadají do SJM v důsledku jeho zúžení notářským zápisem. Zjevně mínila notářský zápis č. NZ 182/2003, N 199/2003 ze dne 25.8.2003 sepsaný notářkou JUDr. Jiřinou Návratovou o uzavření dohody dlužnice a jejího tehdejšího manžela Jana Ryvoly o částečném zúžení jejich SJM dle § 143a odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. platného do 31.12.2013-dále též jen ObčZ ). Z přezkoumaných nezajištěných pohledávek tak zůstaly dlužnicí nepopřeny pohledávky v celkové výši 472.861,58 Kč.

Na schůzi věřitelů následující bezprostředně po skončení přezkumného jednání insolvenční správce odkázal na své písemné zprávy ze dne 13.8.2015 (B-8) a 7.10.2015 (B-15) s připojeným soupisem majetkové podstaty dlužnice ze dne 13.7.2015. Do tohoto soupisu správce zahrnul z movitých věcí automobil Toyota Auris, který ocenil částkou 50.000,-Kč, a dále nemovité věci, k nimž přihlášení věřitelé uplatnili právo na uspokojení ze zajištění, a to:

A) pozemky a stavbu (rodinný dům) zapsané na LV č. 1156 pro k.ú. Černá za Bory s tím, že jde o vlastnictví dlužnice a že je správce oceňuje celkovou částkou 9 mil. Kč (dále jen nemovitosti A ), B) pozemek a stavbu (objekt bydlení) zapsané na LV č. 10958 pro k.ú. Pardubice s tím, že jde o vlastnictví dlužnice a že je správce oceňuje celkovou částkou 9 mil. Kč (dále jen nemovitosti B ), C) pozemek zapsaný na LV č. 1188 pro k.ú. Černá za Bory s tím, že jde o SJM a že ho správce oceňuje na 1 tis. Kč (dále jen nemovitost C ). Na schůzi věřitelů pak správce doplnil, že dlužnice zpracovala daňové přiznání za část zdaňovacího období od 1.1. do 30.6.2015, z něhož vyplývá (při základu daně 166.947,-Kč) její čistý měsíční příjem 21.852,-Kč, který zahrnuje příjmy z pronájmu nemovitostí. K ocenění sepsaného majetku uvedl, že oslovil realitní kanceláře a tak zjistil, že nemovitosti by mohly být zpeněženy za částku maximálně 20 mil. Kč, a že v takovém případě by zbyla hyperocha ve výši 1.452.462,-Kč, ze které by ovšem bylo nutné odečíst náklady a pohledávky za majetkovou podstatou. Uzavřel, že dle jeho názoru dlužnice nesplňuje podmínky pro schválení oddlužení v žádné z jeho možných forem (leda by šlo o jejich kombinaci). Dlužnice na schůzi věřitelů uvedla, že se úpadkové situaci ocitla především kvůli dluhům manžela, se kterým se v březnu 2015 rozvedla (v návrhu uvedla, že mu chtěla pomoci a některé jeho dluhy zajistila svými nemovitostmi). O řadě manželových dluhů ale nevěděla. Je srozuměna s tím, že nemovitosti v jejím vlastnictví budou zpeněženy. Hodlá dále podnikat jako OSVČ. Přítomným věřitelům č. 16 a č. 18 k jejich dotazu stran výše zmíněného notářského zápisu o zúžení SJM odpověděla, že věřitele č. 16 neznala a exekutora, který vymáhal pohledávku, o zúženém SJM informovala, věřitele č. 18 o zúžení SJM informovala nikoli po sepsání notářského zápisu, ale později.

Nato se schůze věřitelů usnesla na odvolání stávajícího insolvenčního správce a ustanovení nového správce 1. správcovská a konkursní v.o.s., jehož ustanovení do funkce soud prvního stupně vyhlášeným usnesením potvrdil. Poté vydal (vyhlásil) napadené usnesení, jímž oddlužení dlužnice neschválil a na její majetek prohlásil konkurs.

Napadené usnesení (v jeho písemném vyhotovení) postavil soud prvního stupně na závěru, že oddlužení je nepřípustné podle § 395 odst. 1 písm. a) i b) IZ, neboť shledal, že minimální třicetiprocentní uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů nelze předpokládat ani při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, ani při oddlužení plněním splátkového kalendáře, a že navíc dlužnici lze přičíst nepoctivý záměr.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že závěr o nedosažitelnosti minimální zákonné míry uspokojení nezajištěných věřitelů při oddlužení stanovené v § 395 odst. 1 písm. b) IZ může být založen jen na zjištění, že takové plnění nelze v oddlužení předpokládat ani při jeho provedení splátkovým kalendářem, ani při jeho provedení zpeněžením majetkové podstaty. V tom směru není podstatné, jaký způsob oddlužení navrhnul dlužník, neboť o něm rozhodují na schůzi svým hlasováním nezajištění věřitelé, popř. insolvenční soud (§ 402 odst. 3 a 5 IZ).

Z hlediska předpokladu naplnění dané podmínky přípustnosti oddlužení je třeba-v závislosti na výsledcích uskutečněného přezkumného jednání a schůze věřitelů-zkoumat stávající ekonomickou nabídku dlužníka pro oddlužení v porovnání s celkovou výší nezajištěných pohledávek věřitelů, které by do oddlužení -v případě jeho schválení-měly být pojaty, a to ovšem s náležitým posouzením (zohledněním) významu případného popření některé z těchto pohledávek.

Za nezajištěné pohledávky, které by do oddlužení (v případě jeho schválení) měly být pojaty, je třeba ve fázi řízení po povolení oddlužení a po uplynutí lhůty k podávání přihlášek stanovené v rozhodnutí o úpadku považovat nezajištěné nepodmíněné přihlášené pohledávky, které jsou v daném okamžiku předmětem insolvenčního řízení, neboť nebyly vzaty zpět dle § 184 IZ ani ohledně nich nenastal zákonný následek, že se k nim nepřihlíží (implikující rozhodnutí dle § 185 IZ). To s tím, že u přihlášených pohledávek, jež v době, kdy soud rozhoduje o schválení oddlužení, ještě nejsou přezkoumány (např. proto, že se u nich odstraňují vady přihlášek), je základním východiskem pro závěr, zda k nim v dané fázi řízení má být přihlédnuto a zda předpoklady pro schválení oddlužení mají být v dotčeném ohledu dále šetřeny, postoj, který dlužník k těmto pohledávkám zaujal v seznamu svých závazků (zda je dlužník popírá a proč)-k tomu viz R 61/2011. Po přezkumném jednání pak musejí být v daném směru (z hlediska předpokladu přípustnosti oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b/ IZ) vzaty v potaz jak všechny pohledávky již zjištěné, tak i pohledávky účinně popřené (ohledně nichž dosud pro nepodání incidenční žaloby dle § 198 odst. 1 IZ nenastal následek, že se k nim nepřihlíží), a to ovšem s výjimkou těch popřených pohledávek, u nichž insolvenční soud (v procesní situaci vymezené stavem popřené pohledávky a obsahem popěrného úkonu) nevyloučí při předběžném posouzení úspěch uplatněného popření ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSCB 27 INS 13044/2010, 29 NSČR 22/2012 ze dne 31.7.2012.

V uvedeném usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2012 Nejvyšší soud při řešení otázky, jaký význam má popření pohledávky při rozhodování o schválení (povolení) oddlužení, dospěl k závěru, že splňuje-li dlužník předpoklad pro schválení oddlužení obsažený v § 395 odst. 1 písm. b) IZ jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, je insolvenční soud povinen pro účely rozhodnutí o tom, zda schvaluje oddlužení, předběžně posoudit význam popření pohledávky. Jestliže insolvenční soud (v procesní situaci vymezené stavem popřené pohledávky a obsahem popěrného úkonu) nevyloučí při předběžném posouzení úspěch uplatněného popření (není-li možné jeho úspěch vyloučit), pak oddlužení schválí. Eventuální nesprávný úsudek o důvodnosti popření přihlášené pohledávky při tomto předběžném posouzení je zhojitelný v dalším průběhu insolvenčního řízení (v návaznosti na výsledky incidenčního sporu vyvolaného popěrným úkonem) přeměnou schváleného oddlužení v konkurs dle § 418 odst. 1 písm. b/ IZ. Jinak řečeno, pokud posléze vyjde najevo, že popření pohledávky nebylo úspěšné a že s přihlédnutím k výši pohledávky není splněn předpoklad obsažený v § 395 odst. 1 písm. b) IZ, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení postupem podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ. To se týká i nezajištěných pohledávek, které dlužník popřel právně perfektním způsobem, byť zatím toto jeho popření s ohledem na § 410 odst. 2 IZ-protože dosud nedošlo ke schválení oddlužení-nemohlo nabýt účinků (totožných s účinky popření insolvenčním správcem); u zajištěných pohledávek je dlužníkovo popření vždy bezúčinné.

Těmito východisky se však soud prvního stupně v dané věci neřídil, když dlužničinu ekonomickou nabídku pro oddlužení poměřoval bez dalšího sumou všech přihlášených pohledávek (bez přihlášky pohledávky pod P19 odmítnuté pro opožděnost), tj. dosažitelnost minimálního 30 % uspokojení nezajištěných věřitelů v oddlužení zkoumal ve vztahu k nezajištěným pohledávkám v jejich přihlášené celkové výši 5.060.865,06 Kč (již navíc uvažoval nesprávnou sumou 5.063.488,88). Soud tedy nevzal v úvahu, ač tak učinit měl, že jako pohledávky, jejichž přihlášky nebyly vzaty zpět a jež jsou způsobilé přezkoumání, byly na přezkumném jednání konaném dne 21.10.2015 přezkoumány nezajištěné pohledávky jen v celkové výši 3.985.493,06 Kč a že z nich přitom dlužnice (jen ona) valnou většinu co do pravosti a výše zcela popřela, takže dlužnicí nepopřeny zůstaly jen přezkoumané (přezkoumání způsobilé) nezajištěné pohledávky v celkové výši 472.861,58 Kč. To znamená, že kdyby soud ve smyslu výše uvedeného při předběžném posouzení-které neučinil-úspěch popření dlužnicí uplatněných nevyloučil, pak by nutné minimální nabídce dlužnice pro oddlužení-při zohlednění přednostní úhrady nároků správce (jeho odměny a náhrady hotových výdajů)-odpovídal předpoklad plnění pro nezajištěné pohledávky v celkové výši 141.859,-Kč (což je 30 % z jejich nepopřené sumy 472.861,58 Kč).

Jak již řečeno, předběžné posouzení úspěchu uplatněného popření činí insolvenční soud v procesní situaci vymezené stavem popřené pohledávky a obsahem popěrného úkonu. Dlužnice-dle protokolu o přezkumném jednání-u všech popřených pohledávek odůvodnila jejich popření tím, že jde o závazek, který nespadá do SJM vzhledem k dohodě zúžení jeho rozsahu notářským zápis č. NZ 182/2003, N 199/2003 ze dne 25.8.2003, který se svým tehdejším manželem Janem Ryvolou uzavřela. Současně však v souvislosti těchto popření nelze přehlédnout, že s výjimkou popřené nevykonatelné pohledávky P11/4 ve výši 270.000,-Kč (uplatněné z titulu směnky vlastní vystavené dlužnicí dne 1.3.2015 na řad přihlášeného věřitele Ing. Naziha Albahriho) všechny ostatní nezajištěné pohledávky popřené dlužnicí P3, P16/1 a P18/1 byly do jejího insolvenčního řízení přihlášeny jako nároky pocházející ze závazkových vztahů mezi věřitelem a bývalým manželem dlužnice J. Ryvolou co (jediným) obligačním dlužníkem, ve kterých dlužnice nevystupuje jako spoludlužník (solidárně zavázaný) ani jako dlužník subsidiární (např. z titulu jejího ručení za závazek manžela). Podle obsahu přihlášek: -popřená pohledávka P3 ve výši 703.337,67 Kč přihlášená Jaroslavem Jedličkou má pocházet z bezúročné půjčky ve výši 639 tis. Kč, již poskytnul J. anonymizovano na základě ústní smlouvy o půjčce uzavřené jimi v roce 2011 s tím, že J. Ryvola vůči věřiteli dluh písemně uznal notářským zápisem zn. NZ 3/2015, N 328/2015 ze dne 7.1.2015, kterým s věřitelem uzavřel dohodu o novaci a splnění dluhu se svolením k vykonatelnosti notářského zápisu a z tohoto titulu je pohledávka vykonatelná vůči dlužníku J. anonymizovano , -popřená pohledávka P18/1 ve výši 1.160.074,63 Kč přihlášená Gerhardem Ritschelem má pocházet z půjčky ve výši 1,2 mil. Kč, již poskytnul J. anonymizovano na základě ústní smlouvy o půjčce uzavřené jimi dne 15.10.2011, dlužník J. Ryvola věřiteli dne 1.1.2014 dluh písemně uznal s právem na úroky a s dohodou o splátkovém kalendáři s tím, že poté dne 11.11.2014 uzavřeli dohodu o úpravě práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o půjčce, -popřená pohledávka P16/1 ve výši 1,379.219,18 Kč přihlášená Jaromírem Dubou má pocházet ze směnky znějící na částku 1,1 mil. Kč splatné dne

1.2.2012, již blíže nepopsal ani k přihlášce nepřipojil, nicméně směnečným dlužníkem je zjevně J. Ryvola, který byl směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č.j. 36 Cm 16/2015 ze dne 18.2.2015, pravomocným dne 24.3.2015, zavázán zaplatit žalobkyni Lucii Adamové směnečný peníz 1,1 mil. Kč s přísl., a z tohoto titulu je pohledávka vykonatelná vůči směnečnému dlužníku J. anonymizovano a byl proti němu nařízen výkon uvedeného rozhodnutí; přihlášený věřitel J. Duba měl tuto pohledávku nabýt od L. Adamové na základě jimi uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16.4.2015, která by ovšem mohla založit změnu v osobě směnečného věřitele jen v případě směnky nikoli na řad (a i tehdy lze nárok z ní plynoucí úspěšně uplatnit-aby byla zřejmá jeho trvající existence-jen při předložení originálu směnky), zatímco v případě směnky na řad (v praxi nejběžnější) může dojít ke změně v osobě směnečného věřitele jen rubopisem směnky, již ovšem, jak řečeno, věřitel nepopsal (neuvedl, zda je o směnku na řad či nikoli) a především ji ani nepředložil.

Podle obsahu přihlášek tedy dlužnicí popřené nezajištěné přihlášené pohledávky P3, P16/1 a P18/1 (v celkové výši 3,242.631,48 Kč) vznikly jen vůči jejímu tehdejšímu manželovi J. anonymizovano (za trvání jejich manželství), v právním režimu úpravy SJM provedené tehdejším občanským zákoníkem (ObčZ), a jde tudíž o individuální závazky J. Ryvoly. Všechny tyto pohledávky přitom v daném insolvenčním řízení je třeba pro účely jejich přezkoumání považovat za nevykonatelné, a to i pohledávky pod P3 a P16/1, které jsou vykonatelné nikoli vůči dlužnici, nýbrž (pouze) vůči J. anonymizovano . Podstatné je nicméně to, že i kdyby závazek vzniklý za trvání manželství jen jednomu z manželů (jeho individuální závazek) podle § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ spadal do SJM (protože nejde o jeho výhradní závazek ve smyslu zde uvedené výjimky ani se ho netýká zúžení rozsahu závazků náležejících do SJM provedené zákonem předpokládaným způsobem), podle ustálené judikatury pohledávku z takového závazku může věřitel soudně uplatnit právě jen vůči tomu manželu, jemuž závazek vzniknul (který je obligačním dlužníkem), a pro takto přiznanou (vykonatelnou) pohledávku pak vůči němu zahájit výkon rozhodnutí (exekuci), při kterém ovšem lze k uspokojení vymáhané pohledávky (za podmínek stanovených v § 262a o.s.ř.) vést postih vůči veškerému majetku náležejícímu do SJM (a v tom rozsahu je pak účastníkem exekuce vedle povinného manžela i druhý manžel). Na tom je postavena také insolvenční judikatura (vyjádřená např. v usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 10341/2010, 3 VSPH 325/2011-B-16 ze dne 19.4.2011 či jeho usnesení č.j. KSPL 52 INS 4551/2013, 2 VSPH 873/2014-B-14 ze dne 30.9.2014), podle které pohledávky odpovídající individuálním závazkům dlužníka-manžela, tedy závazkům vzniklým za trvání manželství jen jemu co obligačnímu dlužníku (bez ohledu na to, zda se vůči němu stala pohledávka vykonatelnou, či nikoli), lze přihlásit (soudně uplatnit) a uspokojit jen v insolvenčním řízení tohoto dlužníka. To platí i v případě, že v režimu předchozí insolvenční právní úpravy platné do 31.12.2013 (před zavedením speciálního institutu společného oddlužení manželů v § 394a IZ) podali insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení oba manželé-dlužníci a jejich samostatná insolvenční řízení byla podle § 112 odst. 1 o.s.ř. spojena ke společnému projednání v jednom řízení. V takovém společném řízen náleží (náleželo) přezkoumat zvlášť individuální závazky každého z manželů s tím, že všechny jejich zjištěné individuální závazky lze uspokojit-společnou ekonomickou nabídkou-z veškerého jejich společného majetku (SJM), s výjimkou výlučných

(do SJM nespadajících) peněžních příjmů druhého z manželů, který sám není k úhradě zavázán, ledaže s použitím svých výlučných příjmů na úhradu všech závazků podléhajících oddlužení výslovně souhlasil. K tomu dlužno dodat, že po 1.1.2014 ve smyslu nového ust. § 83a IZ (s ohledem na zavedený institut společného oddlužení manželů) spojení samostatně zahájených insolvenčních řízení dlužníků-manželů již není možné.

Jak plyne z uvedeného, soud prvního stupně neposuzoval předpoklad naplnění podmínky přípustnosti oddlužení stanovené v § 395 odst. 1 písm. b) IZ podle aktuálního stavu přihlášených nezajištěných pohledávek a výsledků jejich uskutečněného přezkoumání, když do rozhodné sumy těchto pohledávek, s níž dlužničinu ekonomickou nabídku pro oddlužení porovnával, nejenže nesprávně zahrnul i pohledávky nepřezkoumané z důvodu zpětvzetí jejich přihlášek či pro jejich neodstraněné vady, ale současně do této rozhodné sumy bez dalšího zahrnul i přezkoumané pohledávky popřené dlužnicí v celkové výši 3.512.631,48 Kč, vycházeje zřejmě-chybně-z toho, že v uvedeném směru toto popření žádný právní význam nemá (nemůže mít). Proto patrně nevěnoval větší pozornost tomu, zda odůvodnění popěrných úkonů dlužnice zaznamenal tak, jak byla dlužnicí míněna, tedy zda argumentovala (pouze) tím, že dané závazky nespadají do SJM z důvodu dohody o zúžení jeho rozsahu z roku 2003, nebo též tím, že jde (vyjma pohledávky P11/4) o individuální dluhy jejího bývalého manžela, na něž v insolvenčním řízení (v insolvenčním návrhu a pak i na schůzi věřitelů) poukázala.

Nadto ale nemohou obstát ani závěry soudu prvního stupně stran rozsahu plnění, jehož by se v rámci oddlužení mohlo nezajištěným věřitelům dostat.

Předně nutno uvést, že co do rozsahu majetku dlužnice soud bez dalšího vycházel ze soupisu majetkové podstaty provedeného insolvenčním správcem (B-18), aniž by byla v insolvenčním řízení vyřešena otázka, jak se do majetkových poměrů dlužnice promítla skutečnost, že v roce 2003 uzavřela se svým tehdejším manželem dohodu o zúžení rozsahu jejich SJM (notářským zápis č. NZ 182/2003, N 199/2003 ze dne 25.8.2003) a že jejich manželství pak bylo-před zahájením insolvenčního řízení dlužnice-rozvedeno rozsudkem č.j. 10 C 206/2014-14 ze dne 5.3.2015 pravomocným dnem 23.3.2015 (který s návrhem předložila). Rozvodem muselo SJM dlužnice zaniknout, a potom-z hlediska soupisu její majetkové podstaty-měla být vyřešena otázka, jaký majetek v té době, po předchozím zúžení SJM, náležel do zaniklého SJM dlužnice a do jejího výlučného vlastnictví, zda pozůstávající majetek ze zaniklého SJM již byl (soudem, dohodou manželů) vypořádán a komu připadl do výlučného vlastnictví (či spoluvlastnictví). V tom směru zůstala majetková situace dlužnice na schůzi věřitelů nevyjasněna, když sama dlužnice ani insolvenční správce k tomu (na schůzi ani předtím) žádná vysvětlení neposkytli a soud to po nich nežádal. Správce se tak (aniž by k tomu ve svých zprávách či na schůzi věřitelů cokoli dodal) omezil jen na údaj vyznačený v soupisu, že nemovitost C Bory náleží do SJM (zatímco ostatní sepsané nemovitosti A, B a automobil představují vlastnictví dlužnice , čímž patrně mínil její výlučné vlastnictví). K tomu odvolací soud jen pro úplnost dodává, že právní vztahy mezi (bývalými) manžely, popř. mezi nimi a třetími osobami týkající se majetku a závazků, které tvořily předmět SJM, se v době mezi zánikem a vypořádáním SJM řídí analogicky právními předpisy o společném jmění manželů (viz judikaturu Nejvyššího soudu-jeho rozsudek ze dne 16.9.1966, sp. zn.

5 Cz 77/66, uveřejněný pod č. 17/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 1.8.2008, sp. zn. 28 Cdo 2593/2008, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 6418, či rozsudek ze dne 29.4.2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze kterého též plyne, že právní úpravou ObčZ se řídí vypořádání SJM manželů zaniklého, respektive zrušeného či zúženého, před 1.1.2014).

Svoje úvahy o nedostatečné nabídce dlužnice pro oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty i ve formě splátkového kalendáře pak soud prvního stupně založil na úvahách dílem neúplných a dílem nesprávných.

Při oddlužení plněním splátkového kalendáře (které je zásadně založeno jen na postihu budoucích příjmů dlužníka-§ 398 odst. 3 a § 409 odst. 1 a 2 IZ) dochází ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění náležejícího do majetkové podstaty (viz § 2 písm. g/ IZ) jen pokud o to zajištěný věřitel požádá (§ 409 odst. 3 IZ), zatímco při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (jemuž podléhá majetek náležející do podstaty v době schválení tohoto oddlužení-§ 398 odst. 2 a § 408 odst. 1 a 2 IZ) se jako součást majetku podstaty zpeněžuje i předmět zajištění, ledaže zajištěný věřitel při splnění některé z podmínek stanovených v § 408 odst. 3 IZ (je-li zřejmé, že zpeněžením ostatního majetku dojde k úplnému uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, anebo zajištěná pohledávka zjevně přesahuje hodnotu zajištění) požádá, aby tento majetek zpeněžen nebyl. Dojde-li v oddlužení ke zpeněžení zajištění, jeho výtěžek se vydá zajištěnému věřiteli postupem dle § 298 ve spojení s § 167 IZ (jako při konkursu). Případný přebytek výtěžku nepoužitý k uspokojení zajištěného věřitele (hyperocha) se pak bez dalšího použije k uspokojení nezajištěných věřitelů v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, v případě splátkového kalendáře pak jen se souhlasem dlužníka (kdy se rozvrhne mimořádnou splátkou), jinak se mu hyperocha vrátí.

Soud prvního stupně shledal, že pro případ oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty (jež dlužnice navrhla) by při zpeněžení sepsaného nemovitého majetku za celkovou částku 20 mil. Kč (již správce předpokládá) čistý výtěžek zpeněžení-pozůstávající dle § 298 odst. 2 IZ po odečtení částky odložené na zapravení nákladů spojených se správou a zpeněžením předmětu zajištění v jejich maximální možné výši (4 % a 5 %) a příslušné správcovy odměny dle § 1 odst. 2 vyhl. č. 313/2007 Sb.-představoval částku 17.357.840,-Kč, která by sice umožnila uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů v plném rozsahu, ale prakticky ničeho by již nezbylo na nezajištěné věřitele (nebylo by tu hyperochy použitelné k jejich uspokojení, rozhodně nikoli k uspokojení v rozsahu 30 %). Tento závěr nejenže neodpovídá správcově kalkulaci, podle které by hyperocha činila 1.452.462,-Kč, ale neodpovídá ani tomu, že v daném insolvenčním byly po provedeném přezkoumání (při částečném zpětvzetí přihlášky P15) zjištěny pohledávky s právem na uspokojení ze zajištění v celkové výši 16.705.603,90 Kč, z nichž by po jejich plném uspokojení ze soudem uvažovaného čistého výtěžku 17.357.840,-Kč zbývala hyperocha 652.236,10 Kč. Další výnos by navíc bylo možno očekávat z prodeje sepsaného automobilu Toyota Auris oceněného správcem na 50 tis. Kč.

Je přitom zřejmě reálný předpoklad, že zpeněžením nemovitostí A (k nimž má zjištěno právo na uspokojení ze zajištění všech 8 zajištěných věřitelů) a nemovitostí B (k nimž má zjištěno právo na uspokojení ze zajištění 5 zajištěných věřitelů) by mohlo být dosaženo výtěžku v celkové výši cca 20 mil. Kč. To posléze vyšlo najevo v procesním prostoru, který soud prvního stupně vytvořil tím, že odvolání dlužnice proti napadenému usnesení doplněné dne 16.12.2015 nepředložil odvolacímu soudu k rozhodnutí obratem, ale až 2.5.2016 (tehdy teprve předkládací zprávu ze dne 5.1.2016 odvolacímu soudu prostřednictvím datové schránky doručil). V tomto mezidobí nový insolvenční správce-v nastalém režimu konkursu prohlášeného na majetek dlužnice (zatím nepravomocně) napadeným usnesením-zahájil přípravu procesu zpeněžování majetkové podstaty, v jehož rámci požádal o pokyny zajištěných věřitelů ke zpeněžení nemovitostí (předmětu zajištění). Postupem dle § 293 ve spojení s § 230 odst. 4 a 5 IZ soud prvního stupně na jednání konaném dne 6.5.2016 (B-48) schválil pokyn zajištěného věřitele v prvním pořadí (věřitele č. 14 JUDr. Dušana Mičici) ke zpeněžení nemovitostí B mimo dražbu, a to nejvyšší nabídce při zprostředkovatelské provizi realitní kanceláře RAŠ, s.r.o. maximálně 2 % z dosažené kupní ceny (plus DPH). Znaleckým posudkem ze dne 21.12.2015 (B-47), který správce zadal, byla určena obvyklá cena nemovitostí B částkou 9,3 mil. Kč. Předtím ovšem-přímo soudu-došly od třetích osob nabídky koupě sepsaných nemovitostí, a to nemovitostí A) za cenu 7,2 mil. Kč (B-44) a nemovitostí B za cenu 11 mil. Kč (B-46), což samozřejmě nemusejí být konečné dosažitelné kupní ceny.

Z uvedeného plyne, že v případě schválení oddlužení dlužnice by nejspíše došlo ke zpeněžení nemovitostí A a B, a to zřejmě i při jeho provedení ve formě splátkového kalendáře. Zajištění věřitelé již fakticky projevili zájem o zpeněžení sepsaných nemovitostí, přinejmenším nemovitostí B), jejichž prodej je připraven, a lze předpokládat, že k plnému uspokojení svých zajištěných pohledávek, jež by zřejmě po uspokojení z výtěžku prodeje nemovitostí B zůstaly stále z podstatné části nezapraveny, budou žádat též o zpeněžení nemovitostí A (když nemovitost C má podle dosavadního správcova ocenění bagatelní hodnotu 1.000,-Kč, navíc zřejmě náleží do zaniklého SJM dlužnice, jehož případné vypořádání soud dosud nezjišťoval). Dlužnice na schůzi věřitelů uvedla, že je se zpeněžením všech svých nemovitostí (tedy jejich užitím k uspokojení všech insolvenčních věřitelů) srozuměna. Se zbytkem výtěžku ze zpeněžení nemovitostí A a B, jenž by pozůstával po jeho vydání zajištěným věřitelům, by potom bylo možno počítat jako s hyperochou použitelnou k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů jak v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, tak i v případě jeho provedení ve formě splátkového kalendáře, jestliže budou doloženy pravidelné příjmy dlužnice postižitelné pro tento způsob oddlužení. Současně zatím nic nenasvědčuje předpokladu soudu prvního stupně, že náklady se správou předmětu zajištění (nemovitostí) vskutku dosáhnou jím uvažovaných 4 % a náklady s jeho zpeněžením uvažovaných 5 % (což by při celkovém výtěžku cca 20 mil. představovalo náklady 1,8 mil. Kč). Ze spisu se zatím nepodávají jiné náklady, než na znalecké ocenění nemovitostí B (jehož cenu správce dosud nesdělil) a na provize za prostředkování prodeje těchto nemovitostí schválenou soudem v max. výši 2 % z kupní ceny plus DPH. Není tak vyloučeno, že čistý výtěžek ze zpeněžení nemovitostí A a B by byl v poměru k výtěžku dosaženému zpeněžením relativně vyšší, než soud prvního stupně kalkuloval.

Odvolací soud vychází z toho, že pokud závěr o rozsahu plnění, jež by v případě schválení oddlužení postačilo k uspokojení nezajištěných věřitelů alespoň v minimálním rozsahu stanovené dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ, závisí na skutečnostech, které insolvenční soud v dané fázi řízení-při rozhodování o schválení či neschválení povoleného oddlužení-objektivně vzato nemůže s jistotou předvídat, ale nemůže je důvodně vyloučit, je namístě oddlužení schválit. To s tím, že pokud se předpoklad minimálního nutného uspokojení nezajištěných věřitelů v průběhu schváleného oddlužení nepotvrdí, soud schválené oddlužení dle § 418 IZ zruší, anebo dlužník nedosáhne kýženého osvobození od zbytku dluhů (§ 414 a násl. IZ).

V dané věci odvolací soud-při konfrontaci se stávající procesní situací-shledal, že pro případ schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty je v zásadě reálný předpoklad soudu prvního stupně, že v jeho rámci (eventuálně i v rámci splátkového kalendáře) dojde ke zpeněžení sepsaných nemovitostí B i nemovitostí A sloužících k zajištění pohledávek zajištěných věřitelů, a že naopak (pro ten případ) není opodstatněn jeho předpoklad, že po uspokojení zajištěných věřitelů by pozůstávající hyperocha byla zanedbatelná, resp. že by zcela jistě nepostačila k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu 30 %. Končený závěr v tom směru-vyžadující současně i kalkulaci nákladů (pohledávek za podstatou), které by nešly na vrub zajištěných věřitelů-zásadně odvisí od náležitého vymezení rozsahu pohledávek nezajištěných věřitelů, s nímž je třeba předpokládané plnění na ně připadající porovnat. To však soud prvního stupně neučinil, když nevzal v potaz skutečný stav přihlášených nezajištěných pohledávek a především se patřičným způsobem-resp. nijak-nezabýval významem popření valné většiny těchto pohledávek ze strany dlužnice. Současně nevzal v úvahu ani možný výnos ze zpeněžení ostatního sepsaného majetku nesloužícího k zajištění (automobilu).

Obstát nemůže ani úsudek soudu prvního stupně o nepoctivém záměru dlužnice, který založil jednak na výtce, že dlužnice v podaných návrzích-seznamu závazků- zatajila značnou část svých (zejména nezajištěných) závazků, když se do insolvenčního řízení přihlásilo více věřitelů a s větším rozsahem pohledávek, než dlužnice uvedla, a dále na tom, že v návrhu na povolení oddlužení zkreslila údaje o svých příjmech vyplývající z jejích připojených přiznání k dani z příjmů.

Nepoctivý záměr dlužníka předpokládá dlužníkovo vědomé (záměrné) jednání, jímž se před navržením oddlužení (popř. během řízení o něm) zachoval způsobem směřujícím k poškozování jeho věřitelů, popř. v insolvenčním řízení zatajoval rozhodné skutečnosti týkající se jeho majetkových poměrů ve snaze zmenšit vyhlídky věřitelů na jejich uspokojení v oddlužení. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je přitom-jak již řečeno-vždy závislý na posouzení všech konkrétních okolností, jež vyjdou v insolvenčním řízení najevo. Stěží však lze dlužníkův nepoctivý záměr dovozovat (bez dalšího) jen z toho, se v insolvenčním řízení posléze ukázaly být neúplnými údaje o stavu jeho věřitelů nebo výši jejich pohledávek, které uvedl v podaných návrzích (v seznamu závazků). Dlužník totiž nemůže rozumně počítat s tím, že by zatajením některých svých věřitelů (či skutečné výše jejich pohledávek)-jde-li o tuzemské věřitele-mohl výsledek řízení zmanipulovat tak, aby schválení oddlužení dosáhl, neboť tímto způsobem nemůže zabránit tomu, aby se do řízení všichni jeho věřitelé (s plnou výší svých pohledávek) přihlásili a aby pak soud podle toho-se zřetelem k výsledku přezkumu přihlášených pohledávek-podmínky schválení oddlužení (dostatečnost dlužníkovy nabídky pro předpoklad uspokojení nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu dle § 395 odst. 1 písm. b/ IZ) posoudil. Ani ti tuzemští věřitelé, které dlužník v návrhu (seznamu) uvedl, nejsou o zahájení insolvenčního řízení a o rozhodnutí o úpadku se stanovením konečné přihlašovací lhůty (§ 136 odst. 2 písm. d/ a odst. 3 IZ) zvlášť zpraveni, tedy jinak než doručením usnesení jeho zveřejněním v insolvenčním rejstříku (tj. vyhláškou dle § 71 odst. 1 IZ). Příležitost tuzemských věřitelů k přihlášení jejich pohledávek za dlužníkem je tedy zásadně stejná bez ohledu na to, zda je dlužník soudu uvedl, či nikoli.

Poznatek o tom, že dlužník v seznamu závazků, který je povinnou přílohou jeho insolvenčního návrhu (§ 104 odst. 1 písm. b/ IZ) i návrhu na povolení oddlužení (§ 392 odst. 1 písm. a/ IZ) neuvedl všechny své věřitele, jejichž existence posléze v insolvenčním řízení vyšla najevo, ale samozřejmě může být důvodem k závěru o lehkomyslném nebo nedbalém přístupu dlužníka k plnění jeho povinností v insolvenčním řízení ve smyslu § 395 odst. 2 IZ. To však zpravidla jen v případě, že nejde o pochybení ojedinělé a že tedy v tom směru lze mít vůči dlužníku i nějaké další výtky, a ovšem také jen za předpokladu, že se předmětného pochybení dlužník vskutku dopustil, tj. že v seznamu závazků neuvedl jako své věřitele (jak mu předepisuje § 104 odst. 3 IZ) všechny osoby, o kterých mu v té době bylo známo, že vůči němu pohledávky mají nebo uplatňují (třebas by je neuznával, což by v seznamu vyjádřil jejich popřením s uvedením rozsahu a důvodu tohoto popření), a tuto neúplnost svého seznamu závazků-je-li podstatnějšího rozsahu-přijatelně nevysvětlil.

V daném případě ale soud prvního stupně po dlužnici žádná vysvětlení stran neúplnosti jejího seznamu závazků nežádal, a to ani na schůzi věřitelů svolané k projednání podmínek schválení oddlužení a jeho způsobu, přestože právě zde měl dlužnici (mimo jiné) předestřít všechny své výtky zpochybňující její poctivý záměr a náležitě je s ní projednat. To však soud neučinil a tyto výtky jí adresoval až v napadeném usnesení. Přitom dlužnici bez dalšího přičítal, že své závazky (věřitele) zatajila, tedy že je neuvedla úmyslně. Nikterak ovšem neozřejmil, jaký konkrétní (nepoctivý) záměr tím podle jeho úsudku dlužnice sledovala a z čeho dovozuje, že takový nekalý záměr vskutku chovala. Rozsah neúplnosti seznamu závazků dlužnice přitom soud nepoměřoval těmi jejími závazky, které bylo možno po uskutečněném přezkumném jednání považovat za její závazky, jejichž existence vyšla v insolvenčním řízení najevo, nýbrž za rozhodné opět-nesprávně-bral všechny včas přihlášené věřitele (pohledávky).

Zcela nepřípadně pak soud prvního stupně dovozoval nepoctivý záměr dlužnice z toho, že na základě jejích předložených daňových přiznání za předchozí zdaňovací období roku 2012, 2013 a 2014 dospěl k jiným (nižším) částkám jejího průměrného měsíčního příjmu, než jaké dlužnice z těchto daňových přiznání dovodila a v návrhu prezentovala. Předně nutno uvést, že dlužnice v návrhu na povolení oddlužení (kolonce č. 12) označila částky svých příjmů za roky 2012-2014 jako průměrný plat (týž termín užila i v kolonce č. 11), a z toho není zřejmé, co konkrétně mínila-zda má jít o čistý nebo hrubý příjem a jakou metodou výpočtu k výsledným částkám dospěla. Jestli soud prvního stupně považoval tuto okolnost za zásadní, měl k tomu od dlužnice žádat patřičná vysvětlení (doplnění návrhu). Stěží, ale lze dlužnici přisuzovat, že zkreslila údaje o svých příjmech za poslední 3 roky, jestliže tyto údaje

(svůj výpočet) opírala o daňová přiznání, která soudu předložila, a tudíž si soud mohl správnost výpočtů dlužnice ověřit, což také učinil. Pokud soud-jak dodal v napadeném usnesení-pojal pochybnost o věrohodnosti těchto daňových přiznání vzhledem k tomu, že nejsou opařena otiskem podacího razítka finančního úřadu (a v jednom absentuje jeho datum a ve druhém i vlastnoruční podpis dlužnice), pak opět měl dlužnici na takovou závadu upozornit a žádat po ní vysvětlení a důkazy o tom, že daňová přiznání byla podána, což ostatně snadno mohl prověřit i prostřednictvím insolvenčního správce nebo přímo u příslušného finančního úřadu.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu v celém rozsahu zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud-v intencích vysloveného právního názoru odvolacího soudu-na podkladě skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení znovu náležitě posoudí podmínky přípustnosti oddlužení z hlediska poctivosti záměru dlužnice (či řádného plnění jejích povinností v insolvenčním řízení) a z hlediska předpokladu dosažení minimální zákonné míry uspokojení nezajištěných věřitelů, a to při předběžném posouzení úspěchu popření jejich pohledávek uplatněných dlužnicí (již případně vyzve ke konkretizaci odůvodnění těchto jejích popření), dle potřeby vyžádá od dlužnice či insolvenčního správce další vysvětlení či doplnění nebo sám provede jiná šetření, která pak k uzavření otázky přípustnosti oddlužení (a způsobu jeho provedení) projedná na nové schůzi věřitelů k tomu účelu svolané.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích.

V Praze dne 27. května 2016

Mgr. Ivana M l e j n k o v á, v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: I. Bedrníčková